Ať máme co vyprávět!

Jelikož náš zaměstnavatel rozšiřuje své obchodní působení na poli módy, strávily jsme uplynulé dny v Budapešti. Na objednávkách bot.

V recepci hotelu, kousek od Dunaje, na nás čekali naši noví obchodní partneři.

Čtyři muži; Ital, Maďar a dva Češi.

Pozvali nás na seznamovací večeři do jedné z tamních, údajně nejluxusnějších, restaurací.

Už předem jsem z představy té formální a nucené konverzace u stolu neměla dobrý pocit.

Jediné, na co jsem se po dlouhé cestě těšila, bylo to jídlo.

To jsem ale ještě netušila, že budeme stolovat na bílém ubruse, jíst na stříbře a očekává se od nás znalost společenského kodexu.

Jako, že lokty ze stolu, telefon nejblíž pod stolem, kabáty odevzdat číšníkovi ve fraku a nechat si z něj pomoci, jakožto nedivit se noži na rybu...

Nechci říct, ze jsem ho dosud nikdy neviděla, jen nepoužila...

Jídelní lístek byl v maďarštině. Pak v azbuce. A taky v angličtině a němčině. A kdoví, v čem ještě.

V češtině ne.

Pokud jde o speciality světové kuchyně, je pro mě angličtina, jako azbuka...

Kiki, která anglicky mluví dobře, seděla proti mně šikmo. Blbý.

A tak jsem si usmyslela, že prostě někam zapíchnu prst.

Poštěstilo se mi a Kiki se najednou zeptala, co bych si tak dala...

Jestli třeba lososa - významně na mě mrkla.

Ano, hurá, chci lososa!

Nejprve jsme si ale měli vybrat polévku. Říkám si pro sebe: SOUP.. SOUP... kdepak je máme...

Kiki protočila panenky a na záchodě mi potom sdělila, že si nepřeje, abych ještě u toho stolu promluvila anglicky. Což jsem prý zatím stejně neudělala...

Pánové objednali drahé víno.

Sledovala jsem tu počáteční ochutnávku. Jak se promíchá ve skleničce, přivoní se k němu, usrkne se a poválí na jazyku... Z té důležitosti situace jsem měla husí kůži.

Dívaly jsme se s Kiki po sobě a chtělo se nám smát.

A pak mi chtěli nalít.

Povídám, že nepiju.

Jenže potřebovali vědět, proč.

Fakt společenský kodex...

"Beru léky."

"Jaký?"

Ty vole...

"Anti..."

"Antibiotika?"

"Jo..."

"Aha! Ale to by jim pomohlo, zvýšila by se účinnost!"

"Děkuju, nechci!"

Přišel číšník zjišťovat, co si dáme.

Zabořila jsem prst pod nápis SALMON, protože Kiki mě na záchodě poučila, že tak se losos řekne.

Bylo mi fuk, s čím mi ho přinese, nechala jsem to na něm.

Aby se Kiki nepoto...

"Jano, a co pijete, když pijete?"

"Spíš pivo, než víno," přiznala jsem.

"Jste pivařka, že jo? Já si to myslel!"

Zvedla jsem obočí v údivu.

A on pokračoval: "Myslim, že jste se musela dneska nutit do oblečení. Že bejt to na vás, tak přijdete voháklá jinak, že jo?"

Kiki vyprskla smíchy.

Později se chlápek pochlubil, že vystudoval psychologii.

Měl by vrátit diplom.

Bylo to na mně a tak elegantně jsem se oblékla dobrovolně!

Bejt to na mně, nejdu vůbec na tuhle večeři...

Přistála před námi polévka.

Vzpomněla jsem si na Špačka.

Prý v lepší společnosti se nenaklání talíř.

Vyjí se jenom to, co pobere lžička.

Takže polévky se nechává po dně.

Myslela jsem, že zaboduju, ale ostatní si to vyžrali do poslední mastné kapky.

Chlap po Kiki levici jí něco vykládal. Česky.

A Ital po její pravici pravil cosi legračního. Italsky.

Maďar to anglicky zopakoval a Čech vedle mě Kiki vyzval, aby to přeložila.

"Pán říkal, že pán vedle mě je ... divočák."

Pan divočák, kterého oslovovali také devil inside, se uchichtl. A už mlčel.

Po zbytek večera.

Byl mi sebrán talíř se zbytkem polévky.

A s ním i dva talíře spodní.

Na co mi dají tu rybu?!

Brzy ji přinesli na úplně jiném talíři.

Byl mi odebrán původní stříbrný příbor a nahrazen speciálním.

Jo, tím rybím.

Prohlížela jsem si ho a Kiki se rozesmála.

Sáhla jsem po citrónu a decentně, dvěma prsty, vymáčkla pár kapek na lososa.

Ostatní se zrovna hlasitě bavili, tak jsem využila jejich nepozornosti a přesunula tu čtvrtku citrónu do prostřed dlaně. Pořádně jsem ji zmáčkla, abych citrón vyšťavila celý.

Najednou koukám, že na mě všichni koukaj.

Čech nekoukal, ten zíral.

Dlouze a s kamennou tváří.

Naklonil se dokonce blíž.

"Papejte!" Vyzvala jsem své spolustrávníky po nekonečné chvíli ticha.

Kiki se omluvně rozhlížela po všech kolem, ale já už jsem si pochutnávala na dobře okyselené rybě.

Přinesla se slivovice a další víno.

"A Jano, kdy už budete smět?"

"Za měsíc," odvětila jsem bezelstně.

Zajímavá antibiotika, proběhlo mi hlavou. A myslím, že nejen mně.

Pokrčila jsem rameny a znovu zakryla svou sklenku dlaní.

Dám si radši kávu.

Ice coffee si objednat zvládnu...

"Ajs kofí, plíz!" Obrátila jsem se na číšníka.

"Ixkjuz mí?"

"Ajs kofí!"

"Espreso?"

"Nou... ajs kofí..."

"Sory, aj dont andrstend jů...," zatvářil se pingl soucitně a já pohlédla na Kiki.

"Prosim tě, řekni to," požádala jsem ji přes stůl rezignovaně.

Divočák se zasmál.

"Ajs kofí, plíz," objednala Kiki. Číšník hned pochopil a odešel.

Ital se připil a pocítil potřebu, povědět nám vtip.

"Řekne nám dva vtipy a já budu překládat," oznámil nám Čech.

Těšily jsme se.

Ještě asi dvacet následujích minut jsme udržely pozornost, v očekávání nějaké super pointy.

Hlavně si to zapamatovat...

Když ani po půl hodině první vtip negradoval, natož pointoval, začala si Kiki znovu kousat nehty,

ačkoliv se to v uplynulém roce pracně odnaučila.

Ital poskakoval kolem židle, máchal rukama, válel se smíchy po stole a vykřikoval...

Čech se smál a stejně teatrálně překládal.

Možná spolu dřív ochotničili a pak je napadlo prodávat boty.

Těžko říct.

Každopádně ten vtip trval čtyřicet minut.

Čtyřicet.

Byl to příběh, který byl vtipný jen tím, že byl vydáván za vtip.

Když se všichni dosmáli, a já s Kiki překonala počáteční rozpaky, jestli je blbec vypraveč, anebo posluchač, pokud se mu nechce smát, chystal se Ital na vtip číslo dvě.

Nejprve si ale znovu připili švestkou.

"Žijme tak, ať máme co vyprávět!" Provolal Čech.

Odevzdaně jsem se dívala z okna na lidi. Napadlo mě, že tak ten druhý fór líp přečkám.

"Jano, ale dívejte se na něj!" Byla jsem napomenuta.

Pardón...

Sledovala jsem toho tajtrdlíka a záviděla mu jeho elán, protože bylo už jedenáct.

K večeři jsme zasedli v sedm.

Přesně podle očekávání, ani druhá anekdota nebyla k smíchu.

Převyprávěla bych vám to, ale Kiki myslí, že se to nedá.

Že to bylo natolik pitomý, že bych okamžitě otrávila všechny čtenáře.

A to fakt nechci.

Takže Vám jen povím, že vrcholem celého vtipu bylo, že mentálně postižené děti pěly operu Rigoletto, a to opakováním jejího názvu stále dokola.

V tom prvním šlo o stejnou pointu, jen se zpěv týkal hluchoněmých ožralů.

A že zpívali, si mysleli jen oni.

Zvedla jsem se.

Oblékla jsem bundu, s níž ke mně číšník hned přispěchal.

"Copak, zima?" Osmělil se Čech, co se ještě stále zcela nedosmál.

"Ne. Už musíme jít."

Kiki na mě vytřeštila oči, ale já prostě už nemohla.

Cítila jsem, že prášek by to spravil, (anebo ledová sprcha). Prostě jsem musela neprodleně do hotelu.

"Kam musíte jít?" Otázal se a všichni na mě překvapeně civěli.

"Spát."

Čech rozhodil rukama a řekl: "No, tak se jde spát..."

Pocítila jsem všeobecnou úlevu všech strávníků.

Kiki mi děkovala pohledem a později i osobně.

Ital, Maďar a Moraváci se s námi loučili.

Pochopitelně polibky na tvář.

Byly to takové ty decentní, dámské...

"Čao!" Zazubil se nakonec nejlepší vypravěč vtipů na světě.

"Čau!" Odpověděla jsem mu a Kiki mi loktem málem zlomila žebro.

Prý je to "o" nějak důležité...

Před spaním jsem si rekapitulovala večer.

Aby za něco stál, uzavřela jsem ho s tím, že jsme ho prožili tak, aby bylo co vyprávět...

***