Aneb Pokračování maďarských zápisků
Další den, hned z rána, nás čekalo to, proč jsme vlastně do Budapešti přijely.
Objednávky bot, a to na podzim a zimu letošního roku.
Takže vlastně aktuálně nositelné obuvi.
Možná proto nám to přišlo tak zdlouhavé.
I když, sedm hodin možná dlouho je.
Dokonce mi rychleji utekla zhruba stejně dlouhá cesta z Prahy...
Čech alias večerní překladatel, nás vyzvedl v recepci hotelu a zavedl do budovy,
kde má prezentační halu jejich obuvnická firma.
Sem si jezdí vybírat do svých krámů prodavači z poloviny Evropy.
Z té "východní", jak jsem s překvapením zjistila.
"Takže, tady z těch připravených bot si vyberete, který budete chtít. Ty, který ne,
vysunete do další řady, ok?" Instruoval nás znojemský rodák.
Daly jsme se s Kiki do "práce". Ano, z počátku to byla zábava.
Tolik bot a nikdo nám do výběru nemluví...
Tolik bot!
Tolik bot...
Tolik bot kurva...
Všude samý boty...
Za hodinu jsme měly roztříděnou podzimní část těch dámských.
Šlo se na zimní.
Kozačky, co mi připadaly všechny stejný.
Kiki rozdíly pochopitelně viděla.
"Já bych těch kozaček tolik nebrala, nebudou vědět, jaký vybrat...," pronesla jsem svůj názor diplomaticky.
"Dobrá myšlenka, ženským se nesmí dát moc na výběr... Chválim, uberem...," poplácal mě znojemák a já měla radost. Že bude dřív hotovo.
Za další hodinu nás usadil ke stolu a čekala nás diktovačka, kolik jakých bot a v jakých číslech.
Copak já vim??
Ani Kiki nedovedla odhadnout, jaké boty vzít spíš velké, anebo malé...
Tipovaly jsme si, které budou kupovat spíš Rusky, a které spíš Korejky.
Čech se našim tipům smál, někdy přidal svůj, a pak dokonce přidal pár bot, které
jsme opomněly, a přitom jsou tak ruský...
Probíhalo to tak, že on vzal do ruky botu, my řekly rozmezí velikostí a počet párů.
Pak se musel dohledat kód, pod nímž se námi požadované nachází v knize.
V knize bot...
Trvalo to dvě hodiny a pak nás pozval na oběd.
Připojil se Ital.
"Rigoletto! Rigoletto!" Juchal směrem k němu Čech, aby připomněl, že se v noci výtečně bavil.
Ital se ukláněl a měl radost.
Doufaly jsme, že nevyloví v rukávu nějaký přídavek.
Každopádně, ještě jednou někdo řekne RIGOLETTO, tak odcházím.
Jídlo jsme si objednali už ráno, jen donášku, a jelikož jsem byla čerstvě po snídani, zaškrtla jsem jen salát. Ostatní taky, jak jsem zjistila u stolu.
Postavili přede mě krabičku s nápisem JANA.
Před Kiki KIKI.
Otevřela první a vykřikla: FUJ! KREVETY!
Zbystřila jsem a vykřikla: DEJ TO SEM!
Přesunula jsem k ní JANU a ona ke mně KIKI.
Ital i Čech byli spokojeni se svým. Pravděpodobně věděli, co si objednávaj´...
A pak zase do práce.
Měla jsem pocit, že boty už nemůžu ani vidět. Ani ty svoje.
"Vy máte ale strašně obyčejný boty Jano! To je ostuda! Doufám, že budete napříště nakupovat u nás!" Napomenul mě Čech.
Co proti mně ten chlap má?!
Později mi došlo, že jsem byla zřejmě srovnána s Kiki, která přišla opravdu v botách od nich...
Umí se v módním průmyslu rychle zorientovat.
Odpoledne už byl přítomen i divočák.
Kiki si vybavila večerní nepříjemnost: "No ty vole, já toho chlapa v životě neviděla a musim o něm říct, že je divočák..."
Ital pouštěl muziku na svém počítači a my byly postaveny před dětskou obuv.
Dělenou na chlapeckou podzimní, chlapeckou zimní, dívčí podzimní a dívčí zimní.
Především ta chlapecká byla úplná nuda. Pro kluky se asi vymýšlí hůř.
Samá kravina - fotbalový míč, triskáč, raketa, kombinace barev jako zeleno-oranžová, červeno-modrá, žluto - hnědá...
Jediné botky, co mě uchvátily svou roztomilostí, byly miminkovské capáčky a bačkůrky pro batolící se kloučky. Kiki ale řekla, že bačkory rozhodně prodávat nebudem...
Po dívčích, které nás naopak bavily, a podle toho ta hodina utekla, následovalo opět sezení u knihy
a diktování požadovaných velikostí...
Ital začal zpívat.
Kiki se na něj vlídně usmála. Ze slušnosti, a taky, aby mu nebylo trapně, kdybychom dali všichni oči vsloup.
Chytil se příležitosti a nabídl Kiki svou hudbu.
Hudbu ze svého počítače, kterou miluje.
Kiki se rozpačitě usmála. A už byla požádána o mailovou adresu.
Vzápětí jí začaly chodit odkazy na songy z kategorie "GOLDEN AGE".
Děkovala a kopala do mě pod stolem.
Ital zvýšil hlasitost právě znějící písně, vyskočil ze své židle a dal se do tance.
Kiki rychle upřela zrak do knihy, aby snad nemusela tančit s ním...
V pět odpoledne bylo hotovo.
Čech si oddychl, prý to příště půjde líp. Až se do toho dostanem.
"Do každý nový prodejny dávám vždycky slona s chobotem nahoru, pro štěstí," pravil.
Usmály jsme se.
To je sympatický.
"A taky každý prodavačce věnuju slona..."
"S chobotem nahoru," Doplnila jsem ho.
"S chobotem nahoru, přesně tak Jano!" Mrknul na mě a Kiki se začala loučit.
"Kde je devil inside? Máme hotovo!" Volali divočáka z kuchyňky.
Vstal i Ital, podávaly se ruce a líbalo se tvářemi.
Divočák to nějak nevychytal a štrejchl nosem o můj nos, během výměny stran pro ten polibek.
Všichni se rozesmáli, že jsme si dali eskymáckou.
Eskymáckou v Maďarsku.
Všechno je jednou poprvé.
Příště to půjde líp.
A cestou do Prahy jsme si s Kiki notovaly: "Ty vole! Rigoletto vole! Devil insajd vole! To jsou hovada..."
***
Chystáme se na večeři
Kiki čte v jídelním lístku
Vybíráme boty
Žádné komentáře:
Okomentovat