V noci se mi zdál sen.
Byl o Elence.
Ležela v postýlce, byla po operaci, celá obvázaná, bolavá. S kapačkou a kyslíkem pod nosánkem.
Chtěla ke mně a já se někoho ptala, jestli si ji smím pochovat. Víc si nepamatuju, jenom tu blízkost
a potřebu ji vzít do náručí.
Někdy na ni myslím před spaním tak, že si ji představuju. Jako by tam byla. Co by asi dělala.
Ležela by vedle mě, nebo by přišla ze svý postýlky a chtěla do té mojí, chtěla by číst pohádku,
prohlížet si obrázky, pouštět si videa...
Snažím se vyobrazit si ji před očima. Ztělesnit si ji. Jak u mě stojí a dívá se, třeba.
Jak tahá Sáru za ocas a směje se. Jak za ní utíká, aby ji chytila a ten ocas jí urvala.
Jak mi říká, že chce něco papat. Ale že si chce sama vybrat z lednice.
A jestli může jít čůrat. A sedět na tom nočníku dlouho. Nejlíp do rána, aby nemusela spát.
Přitom vidím každý záhyb na jejím tělíčku, každou pihu, zjizvený krčík, hrudník, bříško, ručičky... A hned si říkám, že to k ní bylo všechno tak surový. Často se mi vybavuje, jak statečně stála u rentgenu s těžkou ocelovou zástěrkou kolem pasu a držela ruce od sebe, aby ji mohli "vyfotit".
Řekli jsme jí: "Teď tady musíš stát a my půjdeme pryč, jo. Takhle se k tomu přitiskni a roztáhni ruce."
A ona neprotestovala, udělala, co se po ní chtělo. Jenom v obličeji měla ten svůj ustrašený výraz, schovaný pod grimasou statečnosti. Ona se snad ostýchala projevit, dát průchod emocím.
To já ne. Nikdy... A že by to často bylo lepší.
Poslední dobou mi podobné situace vzpomínky vybavují, samo mi to tam skáče, do nejmenších detailů, nic nechybí. Nic není rozostřeno, zidealizováno, změněno.
Teprve jsem objektivní v nazírání na to, co bylo. A jak to bylo.
Jestli to tedy vůbec lze.
Když nemohla ven, mezi děti, a jely jsme spolu k našim, míjely jsme vždycky hřiště plné dětí.
Aby jí to nebylo líto, protože jsem věděla, že tam strašně chce, hlásila jsem vždycky od volantu:
"Nejsou tam!"
Dělala jsem prostě, že je nevidím, že tam nejsou.
Když jich bylo skutečně plný hřiště, bylo těžký lhát. S očima nic neměla, a tak se snad domnívala,
že já jsem slepá jak patrona.
"Těch tam je... Ještě, že má Elenka u babičky vlastní klouzačku...," a hned jsem tu zmíněnou výhodu něcím zamluvila, protože bylo jasný, že na osobní klouzačku úplně kašle, že chce do fronty...
Jsem naštvaná na všechno, co vedlo k jejímu utrpení. Na sebe, doktory, osud...
Na život. Který je pro každýho jiný. Poslední fáze odžívaného traumatu se nazývá smíření.
Přijetí nové skutečnosti do své reality, její akceptování jako faktu.
Už jsem tomu uvěřila.
Nestojí mi u postele, jsou to jenom představy.
Ale smířit se můžu jenom s tím, že její čas teprve přijde.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat