Po delším čase jsem měla psychoterapii u své paní doktorky.
Po Novém roce mě poslala domů, když zjistila, že je u mě všechno v pořádku.
Což znamená, už žádné myšlenky na útěk z civilizace, žádná touha kydat,
ani koupit krávu. Touha najít poklad je zřejmě v normě.
"Stejně ale neopouštím představu, že by se narodila znovu. Bez týhle naděje pro ni by to nešlo snést," svěřila jsem se doktorce, když shledala, že je u mě stále všechno na dobré cestě.
Na dobré cestě nezbláznit se a zbavit se antidepresiv.
Zbavit se antidepresiv a nezbláznit se...
"Ale já opravdu věřím, že se znovu rodíme," překvapila mě svou reakcí.
"Vy si to fakt myslíte?" Zeptala jsem se tak jako mimo hru.
"No já si to vopravdu myslim," řekla ve stejné notě a podívala se na mě tak, že jsem teprve pochopila, že na mě nemluvila celý ten rok jako na magora, kterému se nemá odporovat. Ale že to myslela vážně.
A pak mi vykládala svou teorii o tom, jak to chodí, doloženou řadou příhod, ať z jejího okolí, anebo z knih a já se tak dověděla plno zajímavých věcí.
Jako třeba, že člověk má v sobě schopnost pomoci si z mnoha neduhů sám. Svou vnitřní energií,
kterou vědomě pošle do nemocného místa.
O minulých životech jsme taky mluvily. Domnívá se, že i její duše už tady byla, stejně jako duše všech, kdo jsou nevysvětlitelně fascinovaní čímkoliv, aniž ví proč.
Jako třeba japonskou architekturou, jako ona. Anebo starou egyptskou kulturou. Nebo třeba hledáním pokladu...
To si nese duše v sobě. Otázka je, proč si nic nepamatujeme.
Možná bychom měli v hlavě úplný chaoz. Vlastně určitě.
A pak mě paní doktorka šokovala stejnou myšlenkou, kterou jsem Vám tady svěřovala už dvakrát.
A to, že spíš než o minulé životy, by mohlo jít o zděděné vzpomínky předků.
Užasla jsem. Takže mohlo by to takhle bejt...
Shodly jsme se na tom, že nikdo nevíme nic. A že to pravděpodobně vědět nemáme.
Avšak, že všechno má svůj smysl, všechno je možný a všechno se dá vysvětlit dvojím způsobem. Minimálně. Právě proto, abychom nevěděli nic...
Nedávno jsem četla nějaké motivační řádky v knize (motivační).
Stálo tam: Všechno, co potřebujeme k životu, je nám k dispozici.
Všechno, co potřebujeme vědět, je nám odkryto.
Především druhá věta mě zaujala. Odkryto? Věda odkrývá tajemství a podává důkazy
o tom, že například takové DEJAVU je momentální mozková disfunkce. Žádné vzpomínky na minulost.
Možná tohle máme vědět, protože to potřebujeme, abychom nevěděli nic o tom, co vědět nemáme.
S podivem teď dodávám, že mě paní doktorka už vůbec nepotřebuje vidět, tudíž mě zřejmě považuje za příčetnou.
Za kterou mě nepovažovala má rodina včera, když jsem k nim přijela rovnou z pole...
Byli jsme s Mirkem zase hledat. Tentokrát ve stejných mikinách, které jsem nám pořídila.
Temně zelené, abychom splynuli s přírodou. Hledači mají být nenápadní.
Četla jsem, že někdo na ně volá i policajty...
(Nejen Chocholouška).
Chodíme takhle nizoučkou řepkou, když můj detík spustil alarm.
Hrabu, hrabu a první kravina byla po letech zase na světě.
Mirek na tom nebyl o moc líp. Než za mnou přišel, že něco má.
Do dlaně mi položil náprstek. Promáčklý, ale náprstek.
Ze svého dřívějšího pročítání hledačských zápisků na webu vím, že někteří mají celé sbírky
náprstků. Je to tedy vyhledávaná komodita.
Mirkem ale ne. Vůbec neměl pro svůj nález pochopení.
Řekl k tomu jediný. Že s tímhle náprstkem už žádná švadlena šít nebude.
Vložila jsem si ho do taštičky na poklady a hledali jsme dál.
Zase se ohlásil můj detík. Copak to asi bude teď?
Nejvíc otravný je zdlouhavý dohledávání. Když to nejde.
Po deseti minutách jsem k tomu zavolala Mirka a on hrabal místo mě.
Jak tak hrabal, procházela jsem si okolí toho místa.
A pak to bylo rychlý - tón, co neznám. Co jsem ho slyšela jednou, a to minule na poli, když
Mirek našel tu minci.
Zaryla jsem motyčku a MINCE mi skoro sama skočila do náruče.
Moje radost měla sestupující tendenci, protože šlo o pouhý desetník z dob socialismu.
TO SNAD NE.
Máme je totiž doma. Každý je má. A nikdo pro ně nemusel do pole.
Sice tedy mince, ale jako by se nestalo.
To, co hrabal Mirek, bylo mnohem zajímavější.
Letopočet 1900, náš zatím nejstarší nález.
Železná placka, něco jako služební odznak, s číslem 1688.
Předprvorepublikový hasič? Policajt?
"Ukaž, jestli neni z druhý strany napsáno Azor...," napadlo mě, jestli nejde o psí známku.
Netušili jsme, ale poklad jsme schovali.
Další naše nálezy nestály za řeč. Popsala bych jejich dolování, jako mnoho povyku pro nic.
Člověk se hrabe rukama v hlíně a když to pak zkusí znovu dohledat detektorem, tak ten ani nepípne.
Jako by to zmizelo.
Při jednom takovém pracném dohledávání jsem pocítila pnutí na čele. A taky pálení.
Mirek stál nade mnou, tak jsem zvedla hlavu, abych se ho zeptala, co tam mám, když on
vykřikl:
"Co to máš doprdele na čele?!"
"No co tam mám?"
"Něco tě asi kouslo...," pravil a já už měla čelo v jednom ohni.
Stejně to vyhrabané bylo zase jenom kus kombajnu, a tak jsme šli k autu.
Spěchala jsem na rodinnou oslavu.
Jestli máte pocit, že u nás pořád něco slavíme, tak to není pocit. Slavíme.
V autě jsem zjistila, že mám na čele bouli, jako bych dostala rejčem.
Napadlo mě, že jsem rozkopala psí hrob, a tohle je pomsta.
Možná bych se měla k tý doktorce vrátit, neví všechno.
Kiki mi otevřela a hned ve dveřích vyprskla smíchy.
"Co to kurva máš na tom čele?!"
Když jsem vešla do jídelny, věnovala mi slavící a hodující rodina samé udivěné pohledy.
Zuzka se tak dívala nejdýl. Nemohla to pochopit.
Počínaje tím, proč jsem byla v poli.
"To tě pokousala mochnička," řekla maminka a podala mi Fenistil. Táta mi dal vypít kalcium.
Brácha v Anglii viděl jen fotku a děkoval za pobavení.
"To máš za to, žes tu s námi neseděla od začátku!" Usoudila Kiki.
"To mám za to, že jsem zrušila psí hrob!" Vysvětlila jsem svou nehodu a Zuzka ten večer už z údivu nevyšla :)
PS: Stejně vidím spíš hasiče, než toho Azora. Krásnýho, statečnýho (hasiče). Co by uhasil mou zapálenou hlavu...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat