Moje maminka mi nedávno říkala, že přemýšlely s holkama - možná myslela ségry, možná i babičku, že by mě vyslaly na regresivní terapii.
Což je uvedení do stavu hypnózy, ve které si člověk údajně vybavuje potlačené vzpomínky; své předchozí životy, z nichž si důležité pasáže znovu "odžije", a tím leccos pochopí a třeba i přijme.
Odmítla jsem to. Nejsem o minulých životech přesvědčená.
Vím, že víte, že věřím na ten budoucí pro Elenku, ale to je něco jinýho.
Děti se znovu rodí. Aspoň tak to chci.
Už jsem předeslala, že jsme si s Mirkem vyjeli do polí...
Jen kousek za Prahu, ne podle dávných map. Které nemám.
Zato mám dva detíky, takže jsme hledali oba.
Motyku nesl on; jednak, že je gentleman, a pak, potřeboval ji častěji...
Povídám mu, že jak by našel minci, bylo by zle.
A on si ji přál najít.
Jenže jaký učitel, takový žák - nacházel samý kraviny.
Zbytečný železo. Tuby, skoby, hřeby...
Hlína byla ještě ztuhlá, takže se špatně kutalo, navíc ta profi motyka,
co jsem vyfasovala po nejlepším hledači, jakýho znám,
se zvláštně prohýbala.
"Docela by se snesla ta mikina," pravil Mirek, který z auta vyrazil jen v tričku.
V poli to holt profukuje. A protože já potřebovala kapesník, vraceli jsme se na cestu, kde jsme parkovali.
Rozeběhla jsem se a volám na něj: "Kdo tam bude dřív!"
Chvíli jsem pelášila, ale dohnal mě jenom pocit, že běžím sama.
Ohlédla jsem se a Mirek na mě pobaveně koukal.
Potom předvedl, jak retardovaně utíkám a teprve pak se rozeběhl.
Ačkoliv běžel volným tempem, vyhrál.
Já se totiž vyřídila tím úvodním startem.
Pak už jsme toho moc nenašli.
Něco pískalo, ale během kutání se definitivně rozpadla motyka.
Ručně jsme vyhrabali ten poklad, zlatý hřeb dne.
Ozubené kolo.
Potažené rezí a dávno ztupené.
Nález nic moc, ale byl největší a pro ten den zaručeně poslední.
Na příště si musím pořídit nové hrabadlo.
Doma jsem vysypala ze své hledačské brašničky všechno, co jsem na poli nechtěla nechat.
Vyskládala jsem ty kuriozity na svou rozbitou pračku a zavolala k tomu Mirka, aby se taky
pokochal.
Bylo tam totiž něco i z mých předchozích výletů.
Konkrétně kulička.
Povídám: "Tu jsem našla na chalupě v poli. Líbila se mi, tak jsem si ji vzala..."
"Vypadá to, jako kulka," zkoumal tu těžkou, nepravidelně zaoblenou kuličku.
"Jako do bambitky???" Vyhrkla jsem rozrušeně.
Udělil mi další podivný pohled a pak přitakal: "Ano... jako do bambitky."
Hned jsem si vybavila ty loupežníky.
Tak přece něco po nich.
Já to tušila.
Mirkova maminka mi říkala, že má takovou teorii, pokud jde o můj minulý život.
Když mě tedy tolik láká tohle hledání pokladů.
Když mám dokonce dva detíky a sním o hledání v místech, kde působila loupeživá banda...
Prý možná podvědomě vím, kde nějaký poklad v zemi je.
Kde ho schovali.
Případně, kde jsem ho schovala...
To ať mi vůbec neříká!
Teď aby člověk fakt zašel na tu hypnózu.
Aby se rozvzpomněl...
Jestli jsem byla ta šlechtična, o čemž by prý svědčilo mé zalíbení ve středověké historii,
pak jsem mohla být oloupena a třeba jsem spatřila i skrýš svých loupežníků.
Bože můj, to mě bere!
Anebo jsem sama byla středověký loupežník, co se dneska vrací vyzvednout si svý poklady.
Přičemž přijal podobu soudobého magora, ale to mu nevadí.
On ví, kdo je!:)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat