Ptala jsem se nedávno Mirka, kde je můj malovaný talířek...
Volal, že se sesunul z odkapávače (talířek) a rozbil se. Nemohl za to, nebylo se proč zlobit,
jen jsem pak doma prohledávala koš, jelikož jsem si chtěla nechat aspoň střípek na památku.
Bylo to mý nejstarší nádobí, snídala jsem na něm v první třídě.
"Já nemůžu najít ten talířek, co se rozbil," psala jsem mu esemesku.
"To je jasný, že ho nemůžeš najít, když se rozbil," odpověděl mi.
"A kde jsou střepy?"
"Abych pravdu řek´, tak vůbec netušim, kde už můžou bejt."
"Aha, tys je už vynesl?"
"Jo, ale fakt nevim, kam to vozej."
A zase jsme spolu byli hledat.
Hledali jsme za nějakou vesnicí na severu Čech, bylo krásný odpoledne, my u řeky, nad námi rogalo, vykouk´ už i měsíc, ze zahrad stoupal voňavý dým, jak lidi pálili starý listí, a ve vzduchu byla cítit voda, jaro a taky hlína, kterou jsme každou chvíli mnuli mezi prsty.
Napadlo mě, že je to stejně úplnej luxus, smět si celý odpoledne chodit po poli se svou láskou,
čímž myslím Mirka, ne detík, a jenom tak si hledat poklady...
Ještě pořád jsem si nezvykla, že je všechen čas jenom můj.
Mirkův detektor se brzy rozezněl.
Ten tón neznám.
Hrabal a já přišla okounět.
Trvalo to, než to dohledal. Asi nějaká drobnost.
A pak to vyndal a držel mezi dvěma prsty...
"Co to je?!" Ptala jsem se podrážděně.
"Co to je?!!!!" Zeptala jsem se znova, jako bych byla slepá.
"Tak CO TO JE?!" Zařvala jsem, protože jsem odmítla uvěřt tomu, co vidím.
"Ty víš, co to je," řekl klidně a zkoumal přitom víc mě, než svou MINCI.
Zahodila jsem detík a šla pryč. Pochodovala jsem po poli, křížem krážem, kopala do kamenů
a hrudek hlíny, až se za mnou prášilo, a rozdýchávala jsem to jeho štěstí.
Fakt má kurva minci?!
Otočila jsem se, abych se ujistila, že se mi to jenom zdálo.
Zrovna si ji čistil.
Tak takhle ne, chlapečku, takhle ne...
Vrátila jsem se pro detík a dala se do zběsilého hledání.
Hřebík, další hřebík, část sekačky z kombajnu, zahnutá skoba a jako zlatý hřeb - hřeb.
Tolik mi vydala zkřehlá jarní půda.
Ale pak to přišlo.
Vytáhla jsem nějaký plíšek s nápisem 10 a se značkou pro stupně, kterou na klávesnici teď nemůžu najít.
Bylo jasný, že jde o pivní zátku.
A kus dál šlo o druhou...
"Pivař našel zátky od starých lahváčů," konstatoval Mirek, jehož minci jsem měla opatrovat v taštičce na poklady, kterou nosím přes rameno.
Aby mi tak vypadla... Jen to ne!
Doma jsem se pak dívala na internet, a zjistila, že tyhle mé zátky (tzv. hliníkové strhávací kapsle) se používaly mezi dvacátými a padesátými léty minulého století.
Byla jsem relativně spokojená.
Úplně je vidím, chlapy na poli, jak si dávaj.
Akorát, že Mirek našel ještě lžíci...
Já za ni už nic.
A tak jsme se aspoň přeli, kdo s ní co jedl.
V tom poli.
Je hliníková, pevná a evidentně stará. A já si hned představila vojáka (krásnýho), co na rychlo pořádal něco z ešusu... Než ho postřelili.
Mirek viděl spíš zemědělce (starýho), co si dával před dvaceti lety jogurt (Selský) v traktoru a lžíce mu vypadla, jak to kodrcalo.
Možná nadával, že to ještě nedojed. A tak si dal radši pivko.
A pak ho to vyhnalo z traktoru a poztrácel zátky...
Miluju tohle domýšlení příběhů.
Mirek si příštího dne mohl domyslet, kde jsem tak dlouho, když mě za sebou neslyšel
funět při výšlapu nekonečných točitých schodů ve věži kostela.
Myslel, že se někde vydýchávám.
Což byla pravda, ale můj odpočinek byl aktivní...
Míjeli jsme okýnka, a protože bylo slunečno a teplo, dobývalo se skrze něj plno much.
Ven tedy chtěly.
Zajímavý na jejich příběhu by mohl být začátek - jak se do věže dostaly.
Ale důležitý je, jak se dostaly z věže...
Pár zamušených oken jsem s těžkým srdcem minula, abych Mirkovi stačila.
Nakonec ale povídám: "Ježiš, dyť já vás vidim!"
Zpomalila jsem a jeho nechala jít dál.
Pak jsem odhákla skoby a drátky, které okno držely a otočila jsem ho mouchama ven.
To bylo radosti...
Takhle jsem pokračovala u všech oken, co jsem cestou nahoru míjela.
A pak jsem svého přítele došla, ptal se hned, jestli jsem v pohodě.
"No jasně!"
Jen ať si klidně myslí, že už jsem nemohla, nemusí znát příběh mýho výstupu
na věž.
Já se taky, v příběhu o střepech z mýho dětskýho talířku, spokojím s tím, že prostě fakt neví, kam to vozej.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat