To, že se mi rozbil počítač, je už ohraná písnička. Stejně jako ta o tom, že jsem zamilovaná...
Každopádně nebýt těchto okolností, rozhodně bych Vám dál pravidelně psala.
Jenže se dějou věci...
Bavily jsme se nedávno s Kiki, jak snadno se teoreticky dá počít dítě.
Vy víte, že ona už by moc ráda...
Někdy stačí pověstná kapička lásky, jak tomu říká naše druhá (nebo vlastně třetí) sestra,
aby žena počala. A někdy nestačí celý gejzír - když to být nemá.
Znám pár, který se snažil deset let a nemělo to asi bejt.
A znám pár, který se snažil rok a nic, a když se pak rozešli a našli si nové partnery, založili oba rodinu lusknutím prstů.
To je jen řečnický obrat, tak málo skutečně nestačí :)
Přesto poslední dobou bych skoro uvěřila, že stačí... A ne-li ještě míň, protože si nevzpomínám, kdy
se u nás naposled luskalo...
"Kiki, už jsem z toho fakt nervózní, mám ze svýho těla divný pocity," svěřila jsem se jí minulý týden v krámu.
Kiki se sebrala a někam odběhla.
Když zase přiběhla, vyndala z kapsy těhotenský test.
"Co blbneš, nemám bejt z čeho," odmítla jsem ho.
"Tak to jenom zkus, ať máš jistotu," vrazila mi ho do kapsy a poslala mě na záchod.
Cestou jsem potkala kamarádku; právě šla za námi do obchodu na kus řeči.
Povídám jí, že jsem tam hned, jen si odskočim.
A pak jsem průbla ten test.
A pak jsem se zhroutila...
Ani nevím, jak jsem doběhla zpátky do skladu, kde bych se bejvala ráda zhroutila podruhý,
nesedět tam, kromě Kiki, taky ta kamarádka...
Zmobilizovala jsem všechny síly na veselej pokec.
Obzvlášť veselý bylo, když mi Iveta řekla, že bych už měla otěhotnět.
"Ne vážně, prospělo by ti to. Vždyť si to představ!"
Kiki se na mě zkoumavě dívala. Zřejmě usoudila, že test byl negativní, když jsem tak v pohodě,
a přišlo jí mě v tom kontextu snad skoro líto.
"Představ si, že bys teď zjistila, že seš v tom! No nebylo by to krásný?" Dojímala se dál Iveta a já nenacházela slov.
"To by určitě bylo...," koktala jsem a už se viděla někde sama na pustym ostrově. Anebo minimálně sama v tom skladu.
Konkrétně třeba mezi opicí a zebrou, by mi myslím teď bylo fajn.
"Mirek by měl určitě taky radost," nedala si Iveta pokoj a já už měla co dělat, abych zachovala klid.
Když odešla kouřit, což já už tedy zase nedělám, zalezla jsem do opic a schovala hlavu do dlaní.
"CO ŽE?!" Vykřikla Kiki, když pochopila.
"Já nechápu, jak se to mohlo stát!" Dumala jsem, ale ona se jen smála a jásala, jakou má radost.
"Kurva, ale já chci taky! My jsme už chtěli!" Posteskla si na oko a já jí pak utekla za Mirečkem, sdělit mu tu sladkou novinku...
Neboli šokovat ho.
O čemž svědčil i jeho nepříčetný monolog:
"Jooo. Dobře... Tak to je dobrý vědět, že až jednou budem chtít miminko, tak postačí se otřít a nebude s tim problém..."
Koukala jsem na něj.
"Já prostě vim, že ještě nechceš," položil mi bezradně hlavu do klína.
Jo, chtěli jsme všechno postupně. Měli jsme spolu velký plány.
Na léto, i na příští rok.
Jenže člověk míní, Pán Bůh mění...
A kdo by odmítl takovej dar...
A tak se, po prvotním šoku, radujeme a těšíme. Už i jména jsme si vymýšleli, baví nás vzájemně se škádlit
nejapnými nápady. Jako Gertruda, či Ábel. I když, toho vlastně myslel vážně...
A jelikož z něj padaly samý židovský jména, zeptala se mě maminka, jestli on to není Žid.
Jeli jsme zrovna autem a já už se málem zeptala. Včas jsem se zarazila a odepsala jí, že netuším
a ptát se mi nechce.
"To se samozřejmě neptej, musíš ve vhodnou chvíli položit vhodnou otázku," radila mi.
Vhodnou chvílí je každá, kdy potřebuju vhodnou chvíli...
A jakýpak copak.
"Jsi Žid?" Otočila jsem se na něj z místa spolujezdce, zatímco nás vezl z Loun.
Mirek se začal smát a pak mě uklidnil, že slaví Vánoce a ne nějakou Chanuku. Což jsou prý Vánoce Židů.
A vůbec se nezeptal, jak jsem na to přišla.
Což mě překvapilo, protože jsem čekala, že svůj dotaz budu muset vysvětlovat.
Máme za sebou i první ultrazvuk. Naše miminko na něm vypadá jako tučňák.
Shodla se na tom celá rodina.
Ale ani to jsem naštěstí vysvětlovat nemusela...
Paní doktorka mi vysadila antidepresiva. Stejně to bylo na květen v plánu. A v plánu taky bylo, jít pak na pivo, což jsem
už víc, než rok neudělala...
S Kiki jsme si v práci znovu četly o těch zázracích plození. A jak si pomoct, když to nejde samo.
Jako tím lusknutím, víte jak...
V článku jsme četly o ovulaci, o plodných dnech. Psalo se tam o rodidlech, která v době ovulace obsahují zralé vajíčko...
A že je potřeba to vychytat. Měřit si teplotu uvnitř vagíny a pak s partnerem plodit.
"To chceš, ty vole. Danečku, mám ideální teplotu v rodidlech, pospěš!" Dělala si Kiki srandu, jak k sobě láká přítele.
A pak řekla, že takhle to hrotit nikdy nebudou.
Tak povídám: "Psssst Kiki! Radši nic neříkej!"
Víme, jak je to s těmi plány...
Já si to pivo dám kdoví kdy :)
I když jedno malý bych možná mohla. Na tučňákovo zdraví!
A taky na zdraví Vás všech, co jste mě drželi nad vodou, když Pán Bůh bral...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat