Už jsem se nemohla dívat na to, jak si Mirek pořád vaří ty polévky z pytlíku.
Mně teda chutnaj, to zase jo, ale všichni víme, jak to s nimi je...
Což mi teda, na druhou stranu, vůbec nebrání je jíst, když už si nějakou přichystá.
Tedy MU JE JÍST.
Ujídám mu tajně.
Tak mi to šmakuje nejvíc.
Naběračkou přímo z hrnce a klopit to do sebe...
Tuhle si udělal houbovku, kterou jsem pak (po čuchu) našla na plotně, když zalezl do sprchy.
Já přiběhla se lžící a tajně jsem ji celou snědla.
Když jsem naklápěla hrnec, abych nenechala vůbec nic, projel mnou palčivý dotaz.
Jestlipak už měl?!
Zaklepala jsem na něj a s neutrálním tónem v hlase se ho zeptala: "Mirečku, ty už jsi měl tu polívku?"
"Jo!" zavolal zpátky, "možná ji pak ještě dojim".
"No, to nedojíš...," špitla jsem pro sebe a byla fakt ráda, že stihl aspoň ten talíř před koupelí.
Tahle příhoda mě přimněla, uvařit velký hrnec polévky. Mirek sice říkal, ať to radši nedělám, ale čeho se bojí?!
Pórková to bude.
Podle internetovýho receptu úplně snadná...
Nakoupila jsem potřebný ingredience a hned jsem se do toho pustila.
Mirek se vzbudil po noční, právě když jsem nadávala, že nemám mouku.
Moli ji sežrali.
A pak taky, že nemám vejce. Který sež..snědl on, když jsem se nedívala.
Teď to skoro vypadá, že doma jíme tajně...:)
Posílala jsem ho na nákup, ale nechtělo se mu.
Tedy pro tu mouku byl, ale pro vajíčko už nechtěl.
"Prosim tě, pojď, zazvoníme na nějaký sousedy, oni ti to vejce daj´!" Zbláznil se úplně.
Jsme v Praze, ne někde na vsi, abych si se sousedy tykala a vycházela vstříc :)
Jenže si vzal do hlavy, že mi předvede, jak je to možný i tady, popadl mě, postavil před protější vchod
a rval mi ruku na zvonek.
Promítlo se mi pár obrázků z minulosti, jak na sebe s touhle milou sousedkou řveme, respektive já na ni,
aby nerušila noční klid, když se spí (to jsem měla ještě Elenku), od kterýžto doby mě místo pozdravu
přehlíží, v horším případě mi pustí vchodový dveře přímo doprostřed ksichtu, když náhodou vcházím do baráku po ní...
A teď otevře a já budu chtít vejce...
To bych se musela snad jedině uklonit a odprosit ji, a za to teda žádná polívka nestojí! :)
No nic, došla jsem si na nákup sama.
Celá hodina a půl povyku kolem kastrolu vyšla vniveč v momentě, kdy jsem usoudila, že v solničce je už jenom
špetka soli a otočila ji tam celou.
Najednou, jako by se z ní sypal celý kopec soli, hora soli!
Zkrátka jsem to přesolila a bylo po všem.
Protože, když já něco zachraňuju, bejvá lepší se na to ... :)
A když mě napadne vařit, je lepší jít se najíst do restaurace - a ušetřit.
Mirek to tušil.
Do polévky jsem přidala další litr vody.
Od slanosti to pomohlo, ale pórek se někam ztratil, to jedno vejce taky,
a když jsem přidala smetanu, polévka byla jakási mléčná.
Mléčná s občasným žloutkem. Na pohled nevábná, přesto jsem servírovala.
Mirek se ošíval a po pár lžičkách mi to přestal jíst.
Prý si počká na druhý jídlo.
Který nešlo pokazit - karbanátky z předem ochucenýho mletýho.
Kiki nedávno dostala nápad, že bude dělat rodinné "prostřeno". Po vzoru televizního pořadu.
Občas pošle nějakou fotku svýho kuchyňskýho výtvoru, aby nás navnadila, zlepšuje se...
Mirek natajno vyfotil mou polévku a poslal ji k dobru.
A když pak přidal svrchu spálený a uvnitř růžový karbanátky, tak nás ze hry vyloučil...
Další den jsem měla od vaření pokoj, jelo se k jeho mamince na oběd.
Tou samou dobou vezl na oběd ke svý mamince i Dan mou sestru Kiki.
Psala mi potom, že jídlo ještě nemá, je v kuchyni (její potenciální tchyně), a Dana prý napadlo,
aby by jí šla pomoct.
Prý jestli by udělala aspoň takovýto to gesto a nabídla se.
Kiki mi tu situaci rozehrála do telefonu.
"Já jí řeknu: Mohla bych vám pomoct? A ona mi řekne: To jsi hodná Kiki, tak dosmaž ty řízky.
No a to já neumim, že jo, takže bych tam chvíli stála, jako idiot, a pak bych špitla: A prosim vás,
jak to přesně myslíte?"
Říkala jsem, že se ve vaření zlepšuje? :)
Když prý tenhle možný scénář nastínila u stolu Danovi, sebral se a šel do kuchyně nabídnout se s pomocí sám.
Kiki psala, že se angažuje přes psa. Jako, že ho hladí a tak... To majitelé zvířátek rádi vidí...
Já se taky pokaždý nabízím Mirkově mamince s pomocí.
Pokaždý mě odmítne.
Když jsme teď čekali, až bude mít hotovo, četla jsem Mirkovi o tom Kiki chvilkovém dilematu.
A pak povídám:
"Tak já se taky skočim nabídnout, stejně zas nebude chtít..."
A zavolala jsem polohlasně do chodby větu: "Můžu vám pomoct, ne jo, tak dobře."
Mirek na mě koukal, a tak jsem rychle popadla jejich kocoura a pořádně jsem ho pomazlila... :)
+++
Žádné komentáře:
Okomentovat