Na internetu jsem četla tuhle větu:
Nemusíte mít obavy, v prvním trimestru přiberete maximálně dvě kila.
Stoupla jsem na váhu a tam opravdu o dvě víc.
Jenže než včera...
Když jsem se zmínila mamince, jak pěkně kynu, začala mě strašit, že budu mít těžký porod.
Povídám, jak to?
"Protože budeš mít tlustý dítě!"
Netušila jsem, že vykrmuju i jeho...
A tak jsem se rozhodla víc hlídat.
Když jsme v práci, vždycky buď já, anebo Kiki jdeme nám oběma pro oběd.
V nabídce bylo zeleninové rizoto, krůtí soté s rýží, no a taky třeba maďarský guláš.
Ten miluju.
Ale řikám si, nesmíš, dej si soté...
A tak jsem Kiki poslala pro soté.
Pak psal Martin, co jsem prý dnes obědvala.
"Ještě nic, bude soté."
"Jak to, že si nedáš maďara?"
"Bejt na mně, tak dám, ale začínám kynout."
"Dej guláš, neomezuj se..."
Tak strašně mě nalomil tímhle přemlouváním, že jsem okamžitě napsala Kiki,
jestli bych ještě mohla změnit objednávku.
Stihla jsem to jen tak tak!
Pět knedlíčků v hnědé omáčce s paprikou... Za nedlouho jsem byla v chuťové extázi.
Vyrostlo mi břicho.
Mirek se podivoval, že ten náš tučňák se tak rychle zvětšuje.
Řikám, no to víš, za osm měsíců rodim...
Na další gynekologické prohlídce jsem to naše mrně podruhé viděla.
Doktor ke mně natočil obrazovku ultrazvuku a řekl, že se mám podívat na tu krásu.
Srdíčko už ťuká. A tady hlavička, ručky...
Pak ho změřil. Téměř centimentr.
Ehm.
Mirek se mnou tentokrát nebyl, musel do práce.
Tak jsem se domů loudala.
Měla jsem radost, že je (aspoň zatím) všechno v pořádku, bylo krásně,
a tak jsem se rozhodla trošku si ten den užít.
Možná si budete myslet, že je mi tak šedesát, ale já zalezla do květinářství
a nakoupila si tam venkovní kytky všech barev.
No a druhá zastávka, pochopitelně pekařství na rohu...
Když jsem dodiktovala svou objednávku, ukončenou medovníkem, všimla si prodavačka
mojí tašky s květinami.
"Jé, vy si nesete takovou krásu, jo?"
Tak jí povídám, že si hlavně nesu úplně jinou krásu.
Vyndala jsem peněženku a z ní čerstvý obrázek tučňáka.
Spráskla ruce a začala mi gratulovat.
Dokonce rukou mi potřásla.
Tak jsem si to dala líbit :)
Myslím, že tam jsem byla spíš jako dvacítka, než šedesátnice.
Tou až zase doma před barákem, když jsem osazovala truhlíky...
Jedna sousedka, taky důchodkyně, u mě chvíli postála a pravila, že je to krása.
Škoda, že jsem u sebe už neměla tu fotku.
I když by mi ji v tu chvíli asi nevěřila...
Večer jsme zašli do čajovny.
Mirek to má rád, dlouho mě tam lákal.
Mě nikdy tyhle podniky nebraly, jsem spíš kavárenský typ.
(Ale povaleč jen domácí.)
Snažil se mi doporučit nějaké čaje, které zná, ale já si nepřála žádné experimenty.
Prostě bílý čaj.
Nedávno jsem si koupila porcovaný domů a on mě začal poučovat, že viděl nějaký pořad,
či co, a tam vyšlo najevo, že bílé čaje bývají černé...
Ale tady by měl být pravý, tak to aspoň porovnám.
Mirek si dal nějakou speciální odrůdu, toho bych se bála.
Bude to hnusný a co pak?
Když přišel čajovník - nebo jak se jim říká, přijal objednávku a zeptal se, jestli si zvládnu
čaj připravit sama, anebo mi ho má připravit on.
Podívala jsem se na Mirka, aby jako zakročil. Copak jsem idiot, abych nezvládla dát pytlík do vody?!
Jenže Mirek řekl: "Připravte jí ho radši."
Pak mi vysvětlil, že nejde o sáček. No budiž.
Rozhlížela jsem se kolem.
Potemnělá místnost s koberci na zdech, zatuchlinou ve vzduchu a divnými lidmi, co si střídali
vodní dýmku a váleli se po sobě. A po zemi.
Co je tohle za kulturu?!
A už se to neslo. Naše čaje.
Můj naprosto běžné, nezajímavé chuti, zato Mirkův převýborný...
Povídám, ať ho sem kouká dát.
Když už tady musim dřepět na podlaze a opírat se o zavšivený koberec, tak ať si aspoň pochutnám.
Naštěstí neprotestoval. Byl stejného názoru.
A tak jsem si dolévala jeden šálek za druhým, tak slaďoučký čajíček...
"Je fakt nejlepší, jsem ti to řikal. Právě tim, jak je sladkej," dokresloval moji další chuťovou extázi,
kterých bývá teď na mém denním programu plno.
Svěřila jsem se mu, že se musím začít hlídat. A proto si nedám tu sladkou kaši, co k tomu mému čaji pojídal on. Chutnalo to jako krupička. Nebudu zbytečně kynout...
Když jsem byla u sedmého šálku, protože v nápojovém lístku psali, že ten sedmý zbavuje slov,
řekl Mirek, jako by nic, tuhle větu:
"Právě jsi vypila neuvěřitelný množství cukru. Na jeden šálek připadá asi sedm kostek."
A řekl to tak, jako bych se měla snad uklonit až k zemi (což by nebylo tak hluboko), nad čajovníkem, jak parádní kousek odvedl.
"CO ŽE???!!!!" Vykřikla jsem, až sebou milující se páry trhly.
"Dyť jsem ti řikal, že je sladkej."
"Jenže já to chápala, jako že je prostě takovej!"
"Kdepak, to právě chystal ten kluk, to by člověk sám nevychytal, já to jednou zkoušel a bylo to pořád hořký..."
Už jsem ho nevnímala. (Zbavena slov). Představila jsem si vypasenýho tučňáka, co ho budu rodit den a noc...
Vzala jsem si zpátky svůj bílý čaj, který je úplně stejný, jako ten můj doma, tedy v hrnku hnědý,
a rozhodla se najet na přísnou dietu.
Anebo aspoň trochu dietu.
Doufám, že mi v jídelně budou vycházet vstříc a nenabídnou nic, než to soté.
A čaj si budu chystat radši sama...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat