Jak jsem slíbila, tady jsou další příhody z venkova...
Už víte, že se nám jednou, maximálně dvakrát stalo, že jsme zapadli autem v bahno...
Vždycky se naštěstí našla pomoc, ale trvalo to a stálo to nervy i prachy. Takže jsem ponaučená,
už NIKDY v bahno nevjet.
Byli jsme na výletě v blízkém městečku, kde zrovna probíhaly trhy. Mám to ráda, takový mumraj,
kde člověk může ochutnat nepoznané a koupit originál nevídaný...
Nejdřív jsem vystála frontu u stánku s pivem.
Mirka totiž odlákal stánek vedle, kde nějaký fiškuntál nabízel bramborové placky v párku.
Totiž naopak.
A ještě kus dál ho pak zaujala bába, co pasírovala brambory do nějakého strojku, odkud padaly do mísy bramborové lupínky, neboli brambůrky pěkně křupavé. Po propečení.
S nějakou nefiltrovanou dobrotou, kterou já momentálně nesmím, jsem ho došla.
Fiškuntál se na nás zadíval a hned pravil, že pro nás dva přichystá ORIGINÁLNÍ baštu.
"Pro pani v požehnanym stavu tady mám něco extra...," komentoval své konání.
Jednu placku potřel česnekem a druhou jenom zpoloviny. Tu pro mě.
Druhou půlku pomazal povidly.
Oba jsme měli nutkání ho zastavit - kdo by měl chuť na povidla s česnekem?!
Jenže jsme to nestlihli, mluvil a balil klobásky a nakonec nás zkasíroval (taky nevídaně).
Přes původní odpor jsem si náramně pochutnávala.
Kdo by to byl řek´?
Zato brambůrky z domácí pece nebyly nic moc. Umaštěný a v podstatě bez chuti. Ale koupit se musely.
Stejně jako keramický pták, zavěšený na šňůře, usazený na klacku...
Taková malá, roztomilá blbost, na kterou mě holt užije.
Když jsme přecpaní a ověšení kravinama opouštěli náměstí, zanadávala jsem, jak vždycky na takových akcích maj´trhovci žně.
A Mirek konstatoval, že jenom idioti si tu koupí holuba na klacku.
Jenže to neřekl dřív, a tak jsem si ho nesla.
A byl to vrabec!
Později jsme se vypravili k jezu, kde odpočívají a své lodě přenášejí vodáci.
Bylo tam podobně rušno, i když namísto koupěchtivých turistů to byl samej přírodní tvor.
Ráda bych řekla, že jsem tudíž zapadla.
S kofolou a pivkem jsme se usadili k řece a pozorovali je.
"Ahóóój!" Ozývalo se z dálky, jak voda přinášela další vodomily v kánoích.
Někde jsem už dávno slyšela, že AHOJ je pozdrav vodáků.
A ono to tak asi je, oni to asi vážně praktikujou, oni to asi vážně berou vážně...
Nemám pro tyhle efekty spojené s nějakou činností úplně pochopení.
Když se kupříkladu zdraví jen pro to, aby se mohl říct ten správnej pozdrav...
A tak jsme je pozorovali, drbali a snažili pochopit. Později už jen parodovat.
Nakonec nás omrzeli, byli jak z jednoho těsta, všichni děsně svobodní a ožralí.
Byly doby, kdy jsem si přála bejt jednou z nich.
Všimla jsem si, že v mělčině, v níž jsme si ráchali nohy, se míhají hejna malých rybiček.
Vzala jsem svůj, už prázdný půllitr, a že nějakou chytím.
Babičce do jezírka. Bude mít radost.
A tak jsem se dala do lovu. Svůj nápad, pro nějž jsem se okamžitě zapálila, jsem nekonzultovala
s Mirkem, a tak jsem si ani nevšimla jeho nevěřícího pohledu, jímž mě sledoval.
Já se později přesunula do vody celá a ve snažení jsem ustala až v okamžiku, kdy jsem okrajem
sklenice nabourala do kamene a v ruce mi zůstaly jenom střepy.
Teprve jsem se podívala na Mirka. Natáčel si mě. Ani jsem si nevšimla.
Kolik takových klípků už asi má...
Rozhodli jsme se už jít. Lidi jsou tady divní, ryby neberou...
Dokonce sám výčepní za tou pípou ve stánku sedí, to jsem ještě neviděla.
Nechybělo moc a poznamenala jsem něco o línejch nohách, když bylo Mirkovi
řečeno, že je asi nějakej fajnovka, když si žádá o příbor na utopence.
Cestou k autu mi padlo do oka jezero, možná spíš bažina, s lekníny.
Aspoň ten pro babičku tak mít!
Natáhla jsem se po spadlém kmeni, který močál dělil a jeden jsem vyškubla.
V tom slyším zvuk motoru. Mirek šlape na plyn, aby mě popohnal, napadlo mě.
Tak jsem se neochotně vyhrabala nahoru, abych zjistila, že mě vůbec nepopoháněl.
Snažil se vyjet z promáčené louky...
Nešlo to, kola podkluzovala a byli jsme zase v háji.
Já ho nepřekvapila, když jsem začala snášet kamínky pod kola, abych zpevnila půdu,
zato malej kluk, co běžel kolem, jako na zavolanou, nás překvapil oba.
Poslal nám totiž svýho dědu na pomoc.
Svým fiatem nás vytáhl.
Byli jsme zachráněni.
Tentokrát.
V chalupě se babička ptala, kde jsme byli.
Povídám, že u toho jezu, no a ona na to: Jo tam, jak čepuje pívo ten invalidní hospodský?
To jsou věci...
Hned z rána jsme se vypravili na houby.
Bylo po dešti, takže je to tutovka.
Místo, kam jsem chodila s našima v dětství, jsem ale za Boha nemohla najít.
Ke všemu byla nějaká zmatená i navigace v mobilu, hlásila neexistující odbočky i směry.
Když už jsme to chtěli vzdát, uvolila se ukázat cestu, která je podle ní nejkratší.
Polní cestu.
Která se s ubíhajícími metry měnila v lesní a zablácenou, přibývalo louží a bahna a ve mně
se probudila hrůza z vidiny dalšího uvíznutí. Tady zřejmě na dobro.
A tak jsem přidávala na rychlosti. Mirek mě napomínal, ale nevnímala jsem.
Hlavně se co nejrychleji dostat na silnici.
Před námi kaluž dlouhá jak auto. PANEBOŽE! Sešlápla jsem plyn a jela jak blázen rychle.
Hodně rychle. Nadskakovali jsme, smýkali se a já pořád zrychlovala.
Louži jsme propluli a frčeli dál. Jako o závod. Jako bychom jeli rallye.
Důchodce, co se vynořil z lesa, se jevil jen jako šmouha.
Zřejmě tam stojí s otevřenou hubou do teď.
NO CO JE? Nechci utonout v blátě! Volala jsem a dál se řítila, jak střela.
Házelo to s námi a projížděli jsme další a ještě hlubší a delší louže. A další a další takové...
Můj adrenalin stoupal, jako když mě na Floridě usadili do křesla, co mě otáčelo vzhůru nohama,
protože jsem byla v říši Harryho Pottera, kterej se nadělal kravin...
Kdyby mi před půl hodinou někdo řekl, že za chvíli projedu lesem sedmdesátkou, tak
bych ho měla za magora.
"Takhle ty jezdíš na houby?" Dobíral si mě Mirek, když jsme konečně najeli na silnici.
Než jsem si stačila oddechnout, ozval se první divný zvuk z podvozku.
Za chvíli už nebylo pochyb - něco se urvalo. SAMO...
Řízení závodního vozidla převzal Mirek a opatrně nás dopravil do nejbližší autoopravny.
Ukázalo se, že kryt chladiče tam bejt vůbec nemusí, když se náhodou urve, no a prodřená
trubka se dá nahradit trubkou gumovou. No.
Hodinka práce, tři stovky a čau.
Takže se to rallye vyplatilo víc, než uvíznutí v blátě, když už jsem si tedy musela vybrat.
Ovšem úplně nejvíc by se bejvalo vyplatilo na ty houby vůbec nejet, vzhledem k tomu, že
zase tak moc nerostou.
Možná jsme mohli spíš uskutečnit náš plán B, totiž zapůjčit si raft a vyrazit taky na řeku.
Pěkně po vodácku, a možná jenom kvůli tomu AHOJ. Taky si to zkusit.
Připlout mezi ně, vhodně pozdravit, dát si pívo od beznožky a prostě jenom tak bejt.
Jenže bychom připluli k tomu jezu, zahalekali AHÓJ a nikdo by nám neodpověděl.
A pak bychom zjistili, že ti, co se zdraví, se léta odtud znají. Že to není úplně tak, jak se zdálo.
A možná bych prodřela dno.
A omylem vypila víc piv, než to povolený jedno, co si stejně nedávám.
A nakonec bych třeba rodila do vody - tedy v lednu.
Protože by se ze mě stal alternativní člověk, co toho moc k životu nepotřebuje.
Ani holuba na klacku, ani povidlovočesnekovou placku,
natož příbor k utopenci na tácku...
Takže plán B snad někdy jindy.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat