Zdravím Vás po nějakém týdnu...
Byli jsme na chalupě, protože Mirek měl dovolenou a já si ji tudíž vzala taky. Což znamenalo,
že za mě Kiki musela sehnat náhradu. Což znamenalo, že ona sehnala a já zaškolila.
Přivedla rovnou dvě holky, co se přihlásily na její inzerát.
Pečlivě dbáme na to, aby nebyly hezčí, než my.
Ba ne, kecám...
Dobře, tak nekecám. A k jejich smůle musím poznamenat, že to maj´čím dál těžší.
Jak kyneme a opucháme v ksichtě, je hezčí už snad každá druhá.
Já si byla koupit nějaký legíny, protože potřebuju gumu v pase a Mirek si nedal říct a prostě musel
se mnou do tý kabinky.
Aby mi mohl říct: "Tyhle si neber. Máš v nich tlustej zadek."
"Ale takovej teď prostě mám!" Upozornila jsem ho a on pokýval, a já si je vzala.
Gynekolog říkal, že miminko, pracovně stále "spíš chlapeček, ale není to jistý" je velmi dobře živeno.
Prý se to pozná na placentně. A taky z jeho míry. Je už nějakou dobu větší, než by mělo být.
Vyskytl se ale jeden zádrhel. Posílají mě na ultrazvuk jeho srdíčka a to nikam jinam, než do Motola,
kde jedině jsou odborníci na prenatální kardiologii. Mimo jiného tedy.
A já je všechny znám. A ty prostory nenávidím. Už nikdy jsem tam nechtěla!
A teď musím. Nemůže mě nikdo zastoupit, není zbytí. Dokonce i zavolat tam a objednat se, je pro mě
problém.
Jelikož jsem dávno smazala veškeré kontakty, tedy půlku svých kontaktů vůbec, musela jsem je dohledávat
na netu. A tam čtu ta jména a názvy pracovišť a ... musela jsem to zavřít.
Udělám to jindy.
Mám na to dva týdny.
Jediný, co budu vědět na tuty, kromě informací o srdíčku, které se zatím, předběžně, jeví v pořádku, by mohla být
zpráva o pohlaví miminka. Protože ten můj gynekolog, víte, on je jako dobrej, je to profík, ale má příšerně zastaralý vybavení. Když mi chtěl ukázat "tučňáka" celýho, musel po kouskách. Proto jsem si neřekla tentokrát ani o fotku.
Nedám přece pade jenom za hlavu...
No nic, chtěla jsem jen říct, že pan doktor, k němuž chodila Elenka na echo srdíčka, má naopak přístroje ty nejmodernější a jistě mě už nenechá na pochybách.
Přestože poplatek za určení pohlaví jsem už dala tomu svýmu. Za tip...
Na chalupě bylo krásně, jako pokaždý.
Hned po příjezdu jsme šli skákat do balíků slámy, protože jsem s nadšením zjistila, že Mireček taky rád...
Zatím se mi každej jenom smál, když jsem si kdesi v polích vzpomněla zastavit a rozeběhnout se směrem k těm
úhledným stohům.
Takže teď jsme si konečně pořádně zaskákali ve dvou. Ne, že by to bylo nějak důležitý, ale je to příjemnější, než když na Vás někdo nechápavě zírá a fotí si Vás, jako exota...
Objeli jsme si pár zámků a okolních měst, a prošli i několik výstav.
Nejvíc nás zaujalo Muzeum tortury.
Hned při vstupu jsem zakopla o práh a spadla. Naštěstí jsem si nezlomila nohu, jen zvrtla.
Hledala jsem si to slovo na Googlu a fakt to není zvrkla...
Na to jsme taky s Mirkem narazili, že já často vyslovuju slova tak, že by jeden řekl, že jsem negramot.
Řeknu třeba POCEM! Namísto POJĎ SEM!
Nebo SKOVAT, místo SCHOVAT.
A on mě hned začne zkoušet: "Ale víš, že se to píše jinak, že jo?"
"DYK JO!"
A další jeho oblíbená hra, je právě na schovku.
Když se naskytne příležitost, někam zaleze a počká, až přijdu blíž. A potom, což Vás asi nepřekvapí, vybafne a já se leknu.
Nesnáším to! Nejhorší je, že se leknu, i když to kolikrát čekám.
Například na výstavě voskových figurín, tam zalezl za závěs ve výklenku, protože ho míjel dřív než já - protože se nezasekl u Žižky a nedělal si s ním selfie fotky...
Když on to byl takovej chlapák statečnej...
No nic...
Zkrátka, když jsem se k tomu závěsu blížila já, nešlo nepostřehnout, že se hýbe, tudíž za ním zřejmě někdo stojí.
Na výstavě jsme byli sami, takže jsem se dovtípila, kdo asi.
Přesto jsem se lekla toho momentu překvapení.
Mirek překvapením nebyl, to ten okamžik jeho výskoku...
Důrazně jsem ho uvědomila, že mi to lekání zatraceně vadí.
A aby toho nechal.
A pak jsme pozorovali venkovskou svatbu. Novomanželům vyhrávala dechovka a za nevěstou se přitom srocovaly
dívky ze svatebního průvodu. Asi očekávaly, že mezi ně každou chvíli vletí kytice.
Mirek mě nabádal, ať si tam jdu taky stoupnout. No a co, že mě neznají. To osud nezajímá!
Ale selky vyzpěvovaly příliš dlouho a nám se to čekání na vržení kytky v tom horku omrzelo.
Radši jsme zalezli do pizzerie.
Abychom se tam u stolu shodli, že naše svatba bude teda úplně jiná!
A to doufám osud zajímat bude...
Když jsme se vraceli, míjeli jsme rybník. Jako holka jsem se v něm naučila plavat.
Neodolali jsme a zajeli k němu, hodlali jsme do něj hned skočit.
Jenže voda byla tak zelená, jako by si v ní nějaký školák umyl štětec. Od zelený vodovky, tedy.
A sex v přírodě se mi taky nezalíbil.
Obzvlášť na nic to je, když při TOM zahlédnete v díře pod sebou myš, na stromě nad sebou veverku a kolem pár hub.
Opřená o strom jsem je počítala. Abych pak nějakou nezapomněla sebrat.
A Mirkovi jsem oznámila, že nejlepší je to doma v posteli. Souhlasil.
On zas zahlídl lidi, co procházeli opodál...
Do chalupy jsme se vrátili až večer. Babička nás uvítala dobrou večeří, a pak už se šlo do sprchy.
Mirek zalezl do koupelny první a když jsem dovnitř vešla já, nebyl tam.
Zavřela jsem za sebou dveře a on za nimi, tak jsem mu bez váhání jednu ubalila, protože už toho jeho strašení mám vážně dost.
Řekl AU a pak dodal, že se schoval, když jsem brala za kliku, protože nechtěl, aby ho babička viděla nahýho, kdyby třeba právě procházela kolem...
Aha.
Prostě jsme si to tam parádně užili a další příhody Vám povím, zase co nevidět... :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat