Minule jsem Vám psala zase nějaký srandy z butiku, a dneska to bude od všeho něco.
No, od všeho ne... Spíš od něčeho, zato všechno :)
Z našeho módního obchůdku tu mám historku o náušnici...
Přijdu do práce a na zdi u kasy visí lístek: Diamantová náušnice!!! Novotná, a pod tím telefonní číslo.
Vzala jsem navědomí, že jakmile se ozve někdo, postrádající náušnici, bude ten lístek aktuální a pustila jsem to z hlavy.
Ale pak přišla Kiki.
Sedla ke kase a zazvonil telefon.
Pevná linka, byla nejblíž, vzala to.
A už jenom slyším:
"Nenašly jsme, bohužel... Ale mám tady poznámku, že nějaká paní u nás taky ztratila... To je náhoda! Ale nenašla se žádná, to ne... Neni za co, nashledanou."
Zírala jsem na ni, když mi nezúčastněně tlumočila, o co šlo.
Volající prý zřejmě u nás ztratila diamantovou náušnici a zajímá ji, jestli ji některá nenašla.
"Co třeba tahle?" Ukázala jsem na lístek s číslem paní Novotné.
"Aha. To mě nenapadlo! Myslela jsem, že taky ztratila," soukala ze sebe Kiki a pak zaklela:
"To sem taky holky měly napsat přesně!"
Co nám ale nepřestalo vrtat hlavou, že tu nějaká paní najde u nás náušnici, odjede s ní domů a pak nám to volá...
Příště budu muset zvedat sluchátko já. Mám s přibývajícím věkem lepší vyřídilku...
To takhle nedávno byla Kiki rozladěná ze služeb nějakého salónu, kde jí zkazily nehty.
Byla k nim znovu objednaná, protože neuměla říct NE, ale nechtěla tam už.
Chtěla se z toho vyvlíknout, zrušit to.
A tak mě poprosila, jestli bych tam zavolala místo ní a dělala, že jsem ona.
Ještě jednou mi je pomluvila, abych pochopila, že už tam fakt znova nechce a já se chopila jejího
mobilu.
Představila jsem se (jejím jménem) a řekla, že jsem zítra ve tři objednaná na nehty, ale že nepřijdu.
Slečna mi řekla: Dobře, tak kdy dáme náhradní termín?
A já na to: Nikdy.
Ona se odmlčela a zeptala se: Byla jste nespokojená?
Já: Ano, byla, už k vám nikdy nechci.
Kiki vyprskla smíchy, zatímco já zachovala vážnou tvář, i hlas.
Mobil jsem jí vrátila a ona mi vynadala, že už tam opravdu nikdy nemůže!
Prý například vlasy stříhají dobře...
No, tak to bude muset jinam...
Jsem sice ostřílenější a nedělá mi už problém něco vyřídit nebo se ozvat, na co bych
si ale trochu postěžovala, by byla moje duchaplnost.
Někdy mi to prostě nějak nedochází...
Přihlásila jsem se do porodnice s tím, že už opustím svého gynekologa a až do porodu budu docházet do Motola. Mají lepší vybavení, jsou preciznější a aspoň si zvyknu...
Jenže jsem si nevyžádala předem žádné příslušné papíry z karty toho stávajícího doktora, než jsem
šla jinam.
A tam to po mně sestra chtěla...
Povídám jí, že všechno, co mám, je v mý těhotenský průkazce.
Ona na to, ať jí to laskavě vyndám. Že mi do ní nepoleze.
Tak jsem ji vzala z jejího stolu a začala jí listovat.
"Ultrazvuk z dvanáctýho týdne...," zopakovala mi.
"Aha, jo...," sáhla jsem pod obal, kde si schovávám fotky z ultrazvuků a jelikož je mám srovnané,
jak šly časově za sebou, nebyl pro mě až takový problém odvodit ten požadovaný snímek...
"To by mohlo bejt tohle!" Řekla jsem a podala jí fotku.
Ale ona se na mě nepříjemně obořila: "Mám na mysli zprávu!!!"
Rychle jsem si obrázek tučňáka zase schovala (nechápu, že ani nemrkla) a řekla jsem jí, že skutečně nemám, co po mně chce.
Byla jsem poučena, že si mám ty podklady vyžádat a příště přinést.
Měla bych tam zavolat, že jsem nebyla spokojená a už nepřijdu.
Především proto, že mě příště čeká "cukrovkový test". Jestli vzpomínáte na tu nedávnou kauzu
se zemřelou těhotnou, které podali namísto rozpuštěného cukru cosi jiného...
No a já jsem hypochondr, jak asi víte, takže buď tam skutečně den předem zavolám,
jelikož podlehnu nervům, anebo jim toho hypochondra předvedu taky.
Vidím to nějak jako, že budu chtít vidět ten cukr předem. Budu požadovat, aby sestry koštly,
případně si ten test udělala aspoň jedna přede mnou... Přes to nepojede vlak.
Budu na tom zkrátka trvat, jako ony trvají na naší ranní moči!
Kiki, která tam byla se mnou, ji narozdíl ode mě měla.
Jenže sestra si odebrala jen vzorek a láhvičku od léků, do níž Kiki ráno čurala,
jí zase vrátila.
A já šla do kelímku...
Příští den jsme si s Kiki zašli k tomu našemu nemodernímu gynekologovi v Dejvicích,
aby nás pro následujících pár měsíců propustil.
Jenže Kiki nějak nenašla vhodnou příležitost mu o to říct.
A tak se nechala znovu vyšetřit...
Ještě předtím ale přišla řeč na moč.
V čekárně se jí ptám, jestli ji má.
"Kurva, nemám. Leda tu včerejší..."
Zapomněla ji vyndat z kabelky. Těhotné dámy v čekárně si pohoršeně odkašlaly
a Mirek se mezi ně zadíval, pak na mě a znovu tam.
Konkrétně na jednu pak nenápadně ukázal a pravil: "Tamhle ta pani je hezky udržovaná.
Takhle jsem si představoval, že taky budeš vypadat..."
Paní byla štíhlá a měla krásný velký břicho. Pod ním dokonce zapnuté kalhoty.
Perfektní makeup a lokny v culíku.
Ale to jsme se od náušnice dostaly k nějakým klukovským scifi fantaziím... :)
A když už jsme u té náušnice zpátky, zatímco Vám píšu, jsem zjistila, že mi taky jedna chybí.
Z levého ucha vypadla. A ne a ne ji najít.
Mohla bych zkusit vzkaz na kase. Sice se neosvěčil; paní bez náušnice byl prd platný, protože
přes veškerou snahu nálezkyně, o ni definitivně přišla, ale pořád je lepší udělat něco, než nic.
Leda byste ovšem chtěli prodat drahocenný kašmírový kabát, za což by Vás čekal titul prodavačka roku.
To je pak nejlepší, nedělat nic. A tvářit se, že je Vám to jedno.
Bylo by to snazší, kdybych věděla, že Kiki s tím bonusem za jeho prodej kecala. Že ten den volna byl jenom fór...
Každopádně taktika potlačit své nadšení, se vyplatila a jsem nejlepší.
Přesto pak potkám bývalou kolegyni, které se postesknu, že jsem tlustá jako prase a ona si mě změří pohledem, aby řekla konejšivým hlasem: A to je jedno!
A tak jsem se rozhodla už nesníst žádnou sladkost.
Taktiku, jak si rozhodnutí udržet, teprve hledám.
Možná žadnou doma nemít.
Už to brzy bude...
***
O tom, že se moje ztracená náušnice našla, nestojí za řeč Vám psát.
Ovšem, že se našel náš půl roku ztracený klíček od sklepa,
to je jiná. To má podivný příběh...
A ten a taky další, zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat