Přijeli jsme na plánovanou kontrolu do Motola.
Už jsem tam nikdy nechtěla, ale doktorem mi bylo domluveno, že moje důvody jsou iracionální. Z hlediska zdraví a prevence nepodstatné.
A tak tam nakonec budu znovu i rodit... Cesty Páně bývají opravdu nevyzpytatelné.
Tak tedy, přijeli jsme tam, Mirek mě doprovázel, a já po roce a půl znovu procházela kulisami své, stále ještě nedávné, reality.
Něco ve mně se ale vyplo a nedovolilo vznikat představám, ani promítat se vzpomínkám.
A tak, když jsme míjeli lůžkové oddělení a za prosklenými dveřmi si hrála holčička s panenkou,
neviděla jsem tam Elenku. Ani sebe, jak kupuju dárek dole v hračkářství, jako tolikrát.
Dokonce jsem nás dvě neviděla ani na tom ultrazvuku, kde se Elenka něco naležela pod rukou pana doktora. Po níž jsem teď ulehla já...
Sestra říká: "Důvod kontroly je jediný, že? Preventivně srdíčko..."
Přikývla jsem a doktor mi pomazal břicho gelem.
A pak už se dlouze soustředil na obrazovku. Moje nervozita stoupala.
Přecejen mě napadlo, co kdyby to teď řekl? Že je to zase špatně. Co bych dělala?
Diktoval sestře různé latinské názvy jednotlivých částí srdce našeho miminka, aby to zapsala, a pokaždé dodal verdikt "normální". I ten konečný tak zněl.
Normální.
Otočil ke mně monitor, kde jsem hned poznala ten mně už dobře známý obrázek srdečních komor a síní a řekl: "Krásný srdíčko!"
Kolikrát jsem si tuhle větu přála od nich slyšet...
Jenže to bejvaly jen samý špatný zprávy.
Plno nálezů, samá čísla, o kolik co je jinak, než být má a kde co
je uzší, menší, nedorostlý...
I papír s jejich resumé byl pokaždý plný čísel na dvou stranách. A zpoloviny té další byly vypsány diagnózy.
Teď jsem taky dostala papír. Marně jsem v něm hledala, co kolik měří a co jak vypadá.
Jména a adresy naše, i nemocnice, razítka, datumy nahoře i dole, no a uprostřed stála jedna
taková nenápadná, strohá věta, kterou jsem na první pohled úplně přehlídla.
Normální anatomie a funkce srdce plodu.
A pak mi došlo, že když je něco v pořádku, nepotřebuje to další komentář, ani rozbor.
Prostě OD NÁS JE TO VŠECHNO, řekli nám a my zas šli...
Mirek se mě v autě ptal, jestli teď nemyslím na to, že bych tohle zdravý miminko vyměnila
za zdravou Elenku. Jeho srdce pro ni, anebo kdoví, co si to o mně myslel.
Taková otázka, i jakákoliv případná úvaha, je ale zcela iracionální a nepodstatná...
Těšíme se na našeho ASI chlapečka a já nejvíc na to, že všechno bude normální.
To neznám. Jaký to je?
Hned jsem mohla drobátko nahlédnout...
Jedna skvělá holka a moje čtenářka, i přispivatelka do konta nemocných dětí, mě totiž z vlastní iniciativy přidala do nějaké "tajné" facebookové skupiny maminek, které tam řeší různé záležitosti ohledně
svých ratolestí. Podezírám ji, že mi chtěla dát námět pro článek...
Ta skupina totiž není nic pro mě. Já na to koukla a hned jsem si řekla, co to tady ty holky pro Boha řeší...
"Bylo mi na kožním řečeno, že malá má vyrážku, jsem z toho zoufalá." Možná dokonce strašně zoufalá, tam stálo.
"Zmizí to někdy? Jak jí můžu pomoct?"
Koukala jsem na to a hned mě napadlo, že ta dáma se má a ani neví, jak.
"Prosím o pomoc! Malej má v prstíku třísku - nic hlubokýho, jenom povrchový, ale nedá si na to sáhnout. Nevím, jak to dostat ven, jsme na chatě a nechce se mi kvůli tomu jet 80km zpátky do Prahy..."
Zkrátka to, že se máte dobře, poznáte podle toho, že řešíte hovna :)
K tomu jsem ten večer došla.
Jednak díky téhle děsně tajné stránce, kde se sdružují úzkostlivé mámy, anebo spíš takové, co se prostě rády sdružují, a rády probírají pláštěnky a krémečky na dětské prdýlky, no a pak taky sama jsem si ukázala, že jsem zřejmě "v pohodě"...
Po příjezdu domů jsem dala prát a šla žehlit.
Mirek mi oznámil, že se mu zmenšil svetr a že jsem ho možná vyprala na špatnou teplotu.
Napadlo mě, že bych se mohla poradit s holkama na netu, jak perou svetry ony.
Můj příspěvek by nikterak nevybočoval "z normálu", kdyby zněl: Holčiny prosím o radu! Ničím jeden svetr za druhým, poraďte, jak prát!
A ony by mi udílely rady, sdílely se mnou svý zkušenosti a já bych jim to lajkovala, protože bych hned věděla, jak na to. Ani bych nemusela nakouknout do toho návodu, co k pračce mám...
Nic, zkrátka jsem žehlila a zpytovala svědomí, jestli jsem skutečně neprala svetr na příliš vysokou teplotu, když v tom slyším bubny.
Víte, jak to zní, když někde ve sklepě pod vámi mají zkušebnu mladí kluci, co touží stát se kapelou...
Hned jsem v myšlenkách opustila svetr a říkám si, že ten náš správce už asi ten volný nebytový prostor využil. Ten prostor, co se loni ptal, jestli by někdo neměl nápad, co s ním.
Hledal nápad, který by přinesl užitek všem v domě...
A ejhle! Už asi našel. Akorát si nevzpomínám, že by se mě někdo ptal, jestli s kapelou souhlasím
a že by někdo oznamoval, o kolik si finančně polepší třeba takový fond oprav... A nebo že by to šlo jinam? Přece kluci nemaj´ ty prostory zadarmo, obzvlášť, když nejsou zdejší...
Takhle zabškle jsem si dumala, zatímco tlumené bubny zněly v pravidelném rytmu.
Musela jsem uznat, že kluci zkouší vytrvale, poctivě. Bez přestávky.
Ale toho správce se zeptám! Tohle mu neprojde bez povšimnutí zvídavých sousedů.
Protože takovým sousedem já už zase jsem...
Dobře vím, jak to dneska slušelo jeho ženě, když šla se psem a taky že pořád parkuje na trávníku za domem, kde se to nesmí. A kolik cigaret vykouřil soused odnaproti, jehož žena mě nezdraví
a taky to, že mají na schránce hrubku, když se tam napsali jako TCHOŘOVY.
Takhle zaneprázdněná jsem si šla dolít vodu do žehličky, no a koukám, ta pračka vydává takový pravidelný zvuky, jak se v ní otáčí buben.
BUBEN?!
Kapelu jsem nakonec měla já v koupelně.
A tak jsem si poupravila svůj poznatek o tom, jestli člověk pozná, že se má dobře, podle toho, z jakých maličkostí si dělá starosti.
Sám to nepozná. Musí se mu to leda říct.
A těžším případům rovnou zabubnovat!
***
Žádné komentáře:
Okomentovat