Abych Vás nezanedbávala dlouho (a nemusela číst výhrůžný esemesky od Kiki, že si nevážím svých čtenářů a přijdu o ně),
využívám k tomu chvíle, kdy mám "poslíčky", a tak musím, chtě nechtě, sedět.
Jinak totiž na tom gauči moc nepoležím. Jak jsem si vymyslela to stěhování kuchyně...
To byl ale blbej nápad, řeknu Vám.
Ještě, že mi zase o týden posunuli termín toho plánovaného porodu, jinak by se to věru nestihlo.
No a tak jsem naplno zaměstnaná tím vylepšováním bytu, protože mě děsí představa, že by to za mě dodělával někdo jiný. A nebo hůř, že bych do nedodělaného přivezla Pipinka.
Který mi teď tančí v břiše; asi se mu líbí muzika, co pouštím.
Nakonec se tedy zřejmě bude jednat o novoroční dáreček. Pan doktor říkal, že ho necháme úplně dopéct.
On je totiž docela maličký, podle ultrazvuku by teď měl vážit pouhá dvě kila sedmdesát!
Možná jsem to měla držet v tajnosti, protože všetečný šťoural v podobě mé sestry opět vyrukoval s pobídkou,
abych vysvětlila svých dvacet kilo navíc.
Abych to uvedla na pravou míru, já nepřibrala celých dvacet. Jen 19.
A i když Vy ta kila na fotce nevidíte, jak jste psali, věřte mi, jsou všude.
Někde trochu, jinde dost.
Naštěstí jsou docela šikovně rozložená, takže například v bundě jsem pořád k poznání...
Když se ale vidím nahá v zrcadle, nemůžu uvěřit, jak se za rok dokáže přejídaním tělo změnit.
Tak proč doufám, že k nápravě postačí pár měsíců, anebo dokonce jen porod...
Můžu bejt ještě ráda, že mi nepopraskalo břicho!
Včera jsem ležela s dalšími pěti maminami v ordinaci, kde nám všem byla monitorována srdíčka potomků.
Ležela jsme každá na lehátku s ovázaným pupkem a místností zněly jen hlasité srdeční ozvy miminek.
A já tajně pozorovala deformovaná břicha ostatních...
Kůže na nich mi připadala slabá, podivně zbarvená... V tu chvíli jsem si uvědomila, že mohlo být hůř.
Jelikož na mě venku čekal Mirek, nemínila jsem se tam pod těmi popruhy nijak moc zdržovat.
Sestra řekla dvacet minut - pokud mimino nespí.
Jedné paní ho musela budit tleskáním. Hopsala kolem ní a tleskala, až mi to přišlo, jako nějaký šamanský rituál.
Nakonec se podařilo a sestra zajásala, že tam ten prcek konečně vykazuje nějakou činnost.
Hned mě napadlo, že pokud jde o tu činnost, moc možností v tom břiše tedy nemá...
Pipin je buď v klidu, anebo sebou mele, až mi různě z podbřišní kůže vykukují boule. Zřejmě části jeho končetin.
Během toho monitoringu se nemlel. Strašně jsem si přála, aby zrovna nespal, protože bych tam byla o to dýl a ono to ležení na zádech, pod tíhou břicha, není vůbec příjemné.
Sestra ale pravila: "Vaše mimino je vzhůru".
Tak ale snad by jim to jedno písmeno navíc nic neudělalo...
Furt mimino.
I doktor tak o něm mluvil.
Když mi popisoval, jak ten císařský řez probíhá.
"Uspíme vás od pasu dolů, provedeme řez, vyndáme mimino, vy se s miminem pomazlíte a pak jdete na jipku."
Nezúčastněně, odměřeně...
Ve spotech, co jim běží v telce, pro zkrácení nudy v čekárně, jsou přitom tak jiní.
Zdají se ochotní, všechno vysvětlí, nebojme se zeptat...
V praxi mám nárok tak maximálně na dvě otázky, než jim rupnou nervy a navrhnou mi změnit pracoviště.
To se mi stalo!
Minule jsem se ptala svýho gynekologa, jestli je ten císař fakt nutný a prý, že u něj ano.
"Víte, já mám trochu strach..."
"Tak změňte pracoviště!"
Tak to vidíte. Už léta mě ta jejich nulová empatie sere.
A kdo mě ještě sere, jsou stále ti fiškuntálové, co se snaží za každou cenu vydělat, anebo se na účet druhého aspoň pobavit.
Na takové mám poslední dobou obzvlášť štěstí.
Koupím si něco, co slibují dovézt zdarma, a řidič si pak řekne o třistapadesát za ten dovoz...
Zavoláme si instalatéra a on si naúčtuje o dvě hodiny víc, než pracoval.
Další řemeslník si řekne 2800,-, podám mu tři tisícovky a on je strčí do kapsy a jde.
Ani ho nenapadne, že by mi třeba vrátil...
Touhle příhodou jsem byla natolik zaskočená, že jsem si do telefonu postěžovala tátovi, který zrovna volal, jak pokračuje přestavba.
"Oni dneska už ani nevracej, prostě to vzal automaticky, že mu ty dvě kila nechám," řekla jsem mu.
"Prosim?!" Táta se rozčilil.
Ačkoliv mu to mohlo být jedno.
Vzal telefon a chlápkovi zavolal, aby se koukal vrátit a vrátit...
Cítila jsem se zahanbeně, že za mě musel v mém věku jednat.
Ale stává se mi to málokdy, povětšinou už se dokážu sama vzpamatovat včas :)
Znáte to, že Vás zaskočí situace a až později Vás pak napadá, co jste měli říct, anebo udělat...
Tak já snad přicházím do období, kdy to začíná jít samo.
Kdy necídím myšlenky, které mě napadají, na ty, co bych mohla vyslovit, a co raději ne...
Žádný, raději ne!
Starý báby na poště, posedaný do čtverce a já, u stolku poblíž nich, píšu adresu na obálku.
Ta mi ale spadne a já ji přes ten pupek ne a ne zvednout.
Jako na potvoru ji nešikovně prsty jen odrazím a ona se posouvá dál. Blíž k nohám těch škodolibých žen.
Sehnu se podruhý a stane se to znova.
První bába se dala do smíchu. Cestou kolem její hlavy, do třetího předklonu, si všímám, že nemá zuby.
K nevíře, ale i potřetí přede mnou obálka uskočila. Pořád odskakovala, jakmile jsem se ze všech sil sehla, a báby, za něž někdo vystával frontu, tu podívanou nevydržely a propukly ve smích.
Z pod sukní tý jedný jsem obálku konečně vytáhla a pak jsem se jí, během obtížného zdvíhání se, zastavila hlavou "fejs tú fejs".
"To je fakt vtipný! Strašně jsem se pobavila!" Řekla jsem.
Prostě jsem aspoň něco řekla.
Nemusí jim volat táta, aby se styděly za ten svůj smích... :)
Ani o nich nemusím přemýšlet večer v posteli. A situaci si zpracovávat s lepším koncem.
Když toho mám k projednání míň, aspoň dřív usnu.
A pak mě Mirek vzal na poetický večer, kde autoři knižních novinek přednášeli své verše, anebo předčítali ze svých knih.
Pořádalo to v centru Prahy nakladatelství, které čerstvě vydalo už druhou knížku Mirkovy maminky.
Těšila jsem se, ačkoliv jsem byla plná starostí z toho bordelu doma, a krátícího se času na nápravu.
Zašli jsme k baru pro pití, ještě než to začne...
Tam zas stará bába. Mirek nám, mimo jiného, objednal na stůl vodu.
Pravila, že to bude kohoutková.
Odkýval jí to.
Pravila, že si za ni naúčtuje třeba dvacku.
Pohodil rameny a vedl mě ke stolu, že nám to bába donese. Ale já tak koukala na ten džbánek, co už stačila napustit a vidím, jak v něm plavou nějaký kousky čehosi. Měla jsem najednou těch dědků a bab fiškuntálských dost.
Poslala jsem ho napřed, že si ještě něco přiobjednám...
Postavila jsem se zpátky k jejímu umaštěnýmu pultu, a když na mě koukla, povídám jí: "Tak si to zase pěkne vemte," a postrčila jsem džbánek zpátky k ní.
"Nechutná voda?" Ušklíbla se, jako by předem tušila, o co mi půjde. Jo, je to nechutná voda...
"Dáme si nějakou v láhvi, tohle za dvacku můžete vylejt," řekla jsem jí.
"Přece si musim počítat vodný a stočný!" Zaskuhrala.
"Nebudem se o tom bavit."
"No, to nebudem," uzavřela debatu a podala Mattonku.
Odebrala jsem se ke stolu a konečně se usadila, protože představení už začalo.
Někdo něco povídal, ale mě dozníval v uších báby proslov o vodném stočném.
A v tom se můj zrak zastavil na holčičce, která seděla čelem ke mně, tedy zády k pódiu, a upřeně na mě zírala.
"NEČUM," poslala jsem jí neslyšný vzkaz. Jestli to slovo zná, mohla ho odezřít z mých rtů.
Asi znala.
Kromě divadelních etud, které sehrává Kiki, když dostane něco báječnýho k narozkám, aby udělala dárcům pořádnou radost, nesnáším teatrálnost.
Vadí mi dokonce i v divadle.
Obzvlášť poezii mi nikdo nemusí vehementně přehrávat a zírat při tom v dáli, jako smyslů zbavený.
No a teď tu stála ženská, prý členka Národního, co se vší vervou a za pomoci rukou a šíleného výrazu očí, cosi recitovala. Pořád dokola a hlasitě vykřikovala slovo HLUPÁK. Všemi tóny a zabarveními tak oslovovala někoho imaginárního před sebou, koho jsem jí ale nevěřila, ačkoliv se snažila tvářit, že ho fakt vidí.
Její přednes mi trhal uši, nebyla jsem schopná ponořit se do kontextu jejího recitálu, abych chápala, komu a proč nadává.
Bylo mi to jedno, hlavně, ať už toho nechá...
Uklidňovala jsem se představou, jak vstávám a řvu na ni: TAK DOST!
Mirek mi, když bylo po všem, svěřil svou obavu, jakou měl v průběhu večera.
Že prý se bál, při vystoupení téhle členky, že bych mohla vstát a něco jí říct.
Překvapilo mě, jak mě za ten rok stačil poznat...
Při usínání jsem si tentokrát, namísto vylepšování uplynulých událostí říkala, že jsem zřejmě, stále ještě čím dál víc, asociální.
Že to postupuje. Kam až to zajde?
Od toho večera jsem skutečně nejradši na gauči. Kde se nechávám sžírat pocitem, že bych měla v tý kuchyni víc makat.
A zároveň konejšit pocitem, že už nemusím být v krámu, odkud Kiki spisuje romány o tom, jak se zase která zákaznice anebo známá projevila.
Jedna přítelkyně ji prý přišla zkouknout, jak zas nakynula. Kiki v tom má dávno jasno, proč tahle holka za ní chodí.
"Ukaž se Kiki, postav se, ať vidim bříško...," nabádala ji a zkoumala pak ze všech stran.
Kiki se prý, jak naschvál, zrovna cpala bábovkou, a tak, když se holka dostatečně pokochala kilíčky navíc, aby snad pozvedla své vlastní sebevědomí, měla prý chuť jí říct: "A teď vypadni!"
Jenže neřekla, protože u ní ještě pořád funguje ta záklapka, co z ní tu nežádoucí upřímnost nepustí.
Otázka je, zda skutečně "nežádoucí"...
Ale já to měla ve dvaceti stejně.
Dneska už to mojí záklopce většinou tolik nežádoucí nepřipadá...
Naše sestra Zuzka, to je jiná liga.
Ta byla už ve škole tak daleko, že sama a dobře ovládala svou vyřídilku, a tak se nemusela večer pod duchnou zaobírat jinými konci proběhlých událostí, a měla dost prostoru vymýšlet případné události budoucí - a jejich scénáře tak, aby z nich vyšla co nejlíp.
To já, než zpracuju minulost, stává se kolikrát minulostí i budoucnost :)
Ještě na sobě musím hodně pracovat.
A taky to hnízdo rychle dostavět.
Poslíčci už mi vyřídili, co chtěli - ostatně taky bez skurpulí, Pipin tu bude co nevidět.
+++
Žádné komentáře:
Okomentovat