Už jsem předesílala, že dojde na řeč o rybičkách...
O těch našich, domácích, co brázdí stojaté vody našeho akvárka.
Nedávno jsme dokoupili rybky nové, protože po nějakém rybím moru, co zřejmě na podzim řádil,
nám zbylo jen pár chudinek, které se nudily.
Jak usoudil Mirek.
Ryby, co stojí na místě, se nudí, anebo je jim teplo. Vzhledem k tomu, že teď, když jich je asi dvanáct,
už na místě nestojí, se asi opravdu nudily.
Mě teda až tolik neberou... Ráda na ně sem tam z gauče kouknu, ale abych je nějak řešila, aby mi leželo na srdci
jejich blaho, či snad jejich povyražení, to ne.
Dokonce ani čistota jejich příbytku ne.
Jenže Mireček je má rád. A já mám ráda Mirečka, a tak se spolu staráme o rybičky...
"Dohlídni na ně, ať se nažerou všechny, jo!" Úkoluje mě podivně, když odchází do práce.
"Jak se na ně dohlíží?" Zajímá mě.
"Takhle...," jde a postaví se k akvárku. Kouká chvíli dovnitř a pak se zeptá, jestli už to chápu.
"Ale co když nějaká nebude jíst?"
"Tak si počkáš, až připluje k hladině a v ten moment tam nasypeš."
Jsem ráda, že po mně nechce, abych jim ručně otvírala tlamy...
Nu, nesmíte mu to říct, ale pěkně to šulim.
Nasypu, kouknu, jak plavou rychle nahoru, ale ty dvě, co krmení zaspaly, si jen zapamatuju - abych mu je večer nahlásila.
Už to je moc... :)
A hurá na gauč.
Někdy před spaním, když se mažu krémem, natřu i jeho.
Vždycky se lekne, protože už usíná a nečeká to. Tak mu špitnu, že je to jenom krémeček, ať spinká dál...
Možná, že to miminko přichází právě včas...
Včera nespal, když jsem mu natírala tváře.
Vykládala jsem mu při tom, že naše miminko budu mazat celý, od hlavy k patičkám.
"Já vim, aby neměl popraskanou kůži, jak poroste," zaskočil mě svou úvahou jeho velký tatínek, který mazání podcenil a pár prasklinek má. Jenže z posilování, jak mu rostla svalová hmota.
To já mám strie už i na kalhotách. Koupila jsem si koženkový legíny a ty mi praskaj, když se posadim.
A jak těžce se mi z toho sedu už zvedá... Ze dřepu to skoro nejde.
Mirek je naštěstí vnímavej a všimne si celkem brzy, že mám problém.
Zvedá mě a taky obouvá.
Ovšem, i přes všechen ten servis, se moc těšim, až mi v mém těle bude zase pohodlně.
Až se do něj zas vejdu :)
Nejhorší jsou noci. Člověk už neví, jak si lehnout, žáha pálí, věčně na záchod se chce...
To Kiki nezná.
To časté těhotenské močení se jí nějakým zázrakem vyhlo.
Když jsme u ní... Pracuje teď beze mě. Už čtyřikrát jsem nebyla v krámu.
Píše mi zážitky a posílá přeludy.
Prý se na mě ptala pani od vedle. Trafikantka.
Zajímalo ji, jak se bude jmenovat naše miminko.
Odepsala jsem, aby pani od vedle šla do prdele.
A taky tam prý byla zákaznice, Češka, která se dlouze rozhodovala mezi dvěma bundama.
Až nakonec nevzala žádnou a u kasy sockovala slevu na rukavice. Jak mi líčila Kiki.
Ovšem odnést si je chtěla v neslevové tašce. A hrabala jim sama pod pult, odkud pro ni vytáhly tu slevovou.
Kiki a její nová pravá ruka. Olinka.
To je dobrá holka. Umí prodat. Adekvátní náhrada za mě, řekla bych :)
Byla u nás moje maminka, aby mi pomohla s kuchyní.
Už jsem zmínila, že ji na mé přání stěhujeme do místnosti, kde měla pokojíček Elenka.
Takže žádný "gaučink" se pro mě místo prodávání nekoná...
Mirek nebyl doma a ona vybalila maso a zeleninu, a že prý budu zatím vařit.
V té staré kuchyni.
Koukala jsem na ni zničeně, ale nepomohlo to. Trvala na tom.
Tak jsem teda vyndala hrnec a řídila se jejími pokyny. Měla o receptu jasnou představu.
Představovala si například, že teď zeleninu přiklopím pokličkou.
"Nemám!"
"Ty nemáš pokličky?"
"Tohle je tvůj hrnec, na ten nemám," řekla jsem bezelstně.
"To je můj hrnec, jo? To je dobrý, no... Takže ti mám dodat ještě pokličku, jo?"
A pak mi vyprávěla, jak se cestou za mnou stavovala v drogerii pro lepidlo na tapety a chtěla ještě žiletky, jenže ne a ne si na ně vzpomenout. Taky sádru prý ještě chtěla, ale ani ta nic.
Vzala lepidlo a ještě chvíli postála.
"Co jsem to jenom..."
V tom vešel stařík a řekl si o žiletky.
Maminka vyjekla: "Žiletky!"
A pro mně dodala, že tam ten chlap byl snad poslanej kvůli ní. Aby si vzpomněla.
Ale sádru, že nechtěl, dědek jeden...
A já jí vysvětlila, že vím, proč ji nechtěl. Protože já sádru doma mám!
Kéž by to bylo vždycky všechno takhle průzračný a prostý.
Kouzelní dědečkové, že by přicházeli, aby napověděli...
Někdy mám pocit, že se tak děje.
Ačkoliv bez dědečků. Že různé náznaky nám připomínají skutečnosti, které právě připomenout potřebujeme,
anebo fakta, která si připomenout máme. Zkrátka, že nás vedou k prozření.
Jako třeba před pár dny, když jsem seděla v čekárně u doktora.
Běželo tam video o tom, jak se pečuje o trvale ležící lidi.
Ukazovali staré a dlouhodobě nemocné, jak je sestry myjí a ošetřují, a taky natírají krémem - zase jako miminka...
A já na to utrpení koukala a napadlo mě, že vlastně všichni směřujeme k tomuhle.
Že pořád myslíme, že líp teprve bude a ono to nejspíš právě probíhá.
Takže ta dokonalost bytí je jen představa, co nás provází. Jako ideál, který potřebujeme, abychom měli motivaci jít dál.
U mě to aspoň tak platí.
I když jsem už přestala mít pracovní povinnosti a mohla bych se do porodu jen válet na gauči, v praxi to není možné.
Obzvlášť, když se blíží Vánoce. A když se stěhuje kuchyň.
A když má maminka pocit, že bych se měla ještě rychle přiučit kuchařskému umu.
Někdy si říkám, že si možná všechny ty starosti, plynoucí z okolností, vytváříme sami. Respektive, že jsme kompetentní je nemít. A že nejmíň polovina z nich je jen v našich hlavách.
Sama si hážu klacky pod nohy!
Možná je to líp zvládnutelné až na podruhé. Tedy bylo by.
Kdybychom jednou, v budoucnu, až budeme ti ležáci, měli možnost vrátit se zpátky sem, do plných sil a proudu svých životů. To bychom možná teprve viděli to podstatné. To, co jsme měli dělat. Co řešit a co ne.
A jak nám mohlo bejt.
Jenže nikdo nás zpátky (do toho nejlepšího) nevrátí, a tak bychom si to měli občas sami uvědomit.
A zkusit si na to aspoň zahrát.
Já to někdy zkouším.
Bejt tady a teď. A radovat se z toho.
To jdu pak za kočkou a objemu ji. Není na to úplně zvyklá, takže ji překvapím.
Mamince v noci pošlu děkovnou zprávu, jak mi hezky pomáhá. Vzbudím ji, potěším...
Spícího Mirečka láskyplně natřu, rybám nasypu víc a dýl je hlídám, jestli se najedly všechny...
Jenom ta trafikantka na tom, ani přes mé chvilkové procitnutí - nemůžu si pomoct, prostě nebude líp...:)
Moje poslední setkání s "kouzelným dědečkem" proběhlo právě včera.
Volala mi sestra Zuzka na kus řeči, na který já neměla čas, přesto jsem jí stačila svěřit, co krásnýho jsem zrovna koupila k Vánocům pro Kiki.
Miluje Swarowski šperky, a tak jsem tam zalezla, že jdu na jisto... Nesleduju hity, ale hned bylo jasný, co teď frčí.
Náramky, jako hadičky, různě barevné, dlouhé a uvnitř průhledných tubiček se třpytí desítky malých kamínků...
Jasná volba, ten určitě chce.
A tak jsem začala vybírat barvu.
V létě jsme měly v obchodě takový lehký, tmavě modrý svetřík s flitry, které se blyštěly a působily dojmem nočního nebe.
Jen tak, pro sebe, jsme si ho pracovně nazvaly "letní obloha" a velmi dobře ho prodávaly. Obzvlášť při zmíňce téhle asociace. Zákaznice nám dávaly za pravdu.
Nejlíp se prodavačce udává to, co se jí samotné líbí.
No a my si ho s Kiki chtěly taky dopřát, jenže byl drahý... Přesto mám pocit, že ona si na něj nakonec ušetřila.
No a teď - náramek temně modrý s odlesky, co připomíná letní noc, to je ten pravý!
"Takže tmavě modrej jsem jí koupila".
"Myslíš takový ty hady, jak teď frčej?"
"Nevim, asi."
"Myslíš takovej, co dostala minulej tejden od kamarádky k narozkám?"
"Prosim?!"
"Tmavě modrej...," zdůraznila pobaveně Zuzka.
Volala mi, abych se dověděla, že jsem koupila špatně a měla čas to vyměnit?
Možná jsem si měla na ten hovor udělat víc času - což bych si jistě udělala, bejt vrácená z období ležáka,
abych se dověděla, že mám možná víc takových dárků, co už příbuzní maj´, anebo co pro ně mají jiní.
Jenže jsme spěchali, a tak případné dubly pod stromečkem budou hříčkou osudu, tak zvaným zákonem schválnosti, s nímž se setkávám častěji, než s kouzelnými dědečky.
Jeden přede mnou tuhle stál ve frontě. Zrovna v tý, do který i já potřebovala.
V těch ostatních, pro mě nezajímavých, to šlo rychle. Odsýpalo to.
Ale můj dědek ne a ne svůj požadavek u přepážky dokončit.
Stála jsem za ním dobrých dvacet minut.
A za mnou už nikdo.
Protože já vždycky přijdu do fronty, v níž už všichni jsou, uzavřu ji a jako poslední ji velmi pomalu následuji až k okýnku.
Po mně může jít úředník klidně domů, už nikdo nepřijde...
A vůbec, můžu bejt ráda, že nejde domů přede mnou. Že moji věc ještě aspoň dodělá.
Bejt vrácená, tak je to jiný. Omlazený ležák by jistě, celý nadšený, postál v dlouhé řadě. Jestli by si to vůbec napodruhý nezařídil jinak...
A tak mně zase nezbývá, než si takovou situaci představit. Spustit si terapii představou návratu.
Uvědomit si, že stojím, nohy nebolí, záda taky ne, nemám proleženiny, jen popraskaný legíny...
+++
Žádné komentáře:
Okomentovat