Jestli mi něco fakt nesedí, tak je to takový to domácí pachtění se. A výjezdy po různých novorozeneckých vyšetřeních, co jsou děsně potřeba...
A tak, kromě téměř nepřetržitého kojení, praní a žehlení, si občas vyrazíme, s povinnými dvěma látkovými plenami, do nějaké čekárny mezi dvacet dalších matek, aby nám tam řekli, jestli Adriánek není chromej, slepej, hluchej, anebo blbej.
To poslední nám řeknou až za pár let ve škole.
Mám už vypěstovanou averzi vůči takzvaným "ambiciózním matkám".
To jsou ty, co svou roli přehrávají pro všechny kolem. Co okázale předvádějí, jak úžasně jim to mateřství jde a svědčí. Jak to s dětmi umí. Jak je nic nerozhází a vždycky si poradí. A tak dál.
Poznáte je podle toho, že v takové narvané čekárně nemlčí, jako ostatní nudné matky.
Ony na svého novorozence hlasitě mluví. Vykládají mu všechno možné, od počasí, co venku panuje, až po to, co ho uvnitř čeká, anebo kdy se vrátí z práce domů táta. Případně, kdy přijede babička. V horším případě dodají, co po prohlídce tady pojedou nakoupit, protože to doma chybí. Dokonce i to, že mámu dneska bolí hlava, protože si vzala těsnou čelenku. No úplně těsnou, no. Jo ty se tomu směješ, jo? No prosim tebe...
S pocitem, že baví a zajímá všechny divačky, tahle matka roku jede a je k nezastavení. Každá ji pak ráda pustí před sebe. I když to není potřeba, ona tu stejně byla první...
Zkrátka, dovíte se v její společnosti všechno, co Vám na sebe vždycky chtěla říct, ovšem nemohla. Až teď, prostřednictvím nemluvněte, se může konečně prezentovat...
Takže taková tam jedna byla, na těch kyčlích. A na ušním jsem byla blbá, prozměnu, já.
Nejen, že jsem zapomněla všechny papíry, i ty pleny.
Ale může za to nevyspalost - to předesílám.
Nějak podivně se nám rozbily zadní dveře u auta. Když je zavíráme, musí být otevřené přední.
Pak lze zadní rozbité zavřít a konečně zavřít přední. Zkrátka, zadní zavřít nejdou, jsou-li přední zavřené.
Mám pocit, že bych to měla snad nakreslit, ale že to (v mé nevyspalosti!) připadá složitý mně, neznamená, že to nechápete Vy... Jak jsem si mockrát ověřila.
No a když jsme nasedali, před cestou zpátky, já uvazovala Aďu vzadu a pak jsem za ním chtěla zabouchnout. Normálně bych si sedla k němu, ale to bych nás nezavřela. (Je potřeba mít otevřený přední, vzpomínáte).
Tak jsem ty přední zvenčí otevřela, Adínka vzadu zabouchla, a konečně zabouchla i přední.
A hned jsem je zas otevřela - abych nastoupila...
Říkám si, seš úplně blbá?
Proč jsi tam nevlezla rovnou?
Ale lepší je, mít jedno hotový, a pak dělat další :)
Abych taky zmínila Kiki - protože, jak ona tvrdí, tím svůj článek posunu hned o několik levelů výš...
My do sebe teď dost šijeme. Ona se vytahuje, že bude mít růžovou holčičku a já kontruju tím, že už mám porod za sebou, kdežto ji teprve čeká.
A tak, zatímco já se doma pachtím a nezvládám, ona se s pupkem válí u našich a dává se hýčkat.
A pošle mi foto, jak sedí vyvalená v křesle a ještě má třeba vztyčený prostředník!
Tak já posílám Půa. Že nemám na její zdržování čas, protože já už MÁM DÍTĚ, VÍŠ...
Na to ona píše, že maminka jí právě žehlí cosi růžového pro její holčičku - opakuji, RůŽOVÉHO pro HOLČIČKU!
Já na to, že jsem si zrovna masírovala jizvu PO PORODU, opakuji PO PORODU - a vítězím, protože zasáhne maminka, abychom se nechaly bejt.
A naposled mi poslala fotku nějaké růžové, přeslazené houpačky, která je prý elektronická - akorát že nehoupe, dodala.
"Je to víc roztomilý, než k něčemu.
Ale nevadí, sedět v tom prostě bude."
Ptám se, co teda umí.
"Vibruje to a hraje hudbu. Ale tak nevadí, prostě v tom bude sedět když tak za trest a hotovo :) ," uzavírá nastávající matka...
Jinak ji ale musím pochválit. Až na to, že neví, co bude pak - co ji čeká, a má nepochopitelné představy, že za pár měsíců se uvelebí v publiku na koncertě Robbieho Williamse v Bratislavě nebo kde že, tak má všechnu výbavičku precizně nachystanou, včetně sbalené tašky a ustlané postýlky. Tolik růžového jste pohromadě neviděli...
Za to u nás se nosí modrá. A zelená. Šedá a hnědá. A pořád se pere a věší a suší a žehlí a taky vytírá. Protože já se stala posedlá čistotou. Já! Která, když na to přijde, bych nepotřebovala mop k životu vůbec. To bych ale neměla psát :)
Teď mám nějakou obsesi a chodím bytem s dezinfekcí...
Mám takovou v rozprašovači. Nehledě na to, že mi to strašně voní. Tím častěji s tím chodím...
Já jsem prostě takový extrémista. Když čisto, tak komplexně všude a důkladně.
Anebo je všechno jedno a serem na to.
A jelikož momentálně hnízdím, jedno to teda rozhodně není a ničím nejen bakterie a viry, ale taky sebe a Mirka, kterého pořád napomínám - umyl sis ruce? Jak to, že jsi tu v botách?! Neuklidil sis po sobě! A co je zase tohle?!
Na maminku si nedovolím, a tak jsem jen tiše trpěla, když mi vjela kočárkem až do obýváku. Myslela, že jsme s ním ještě venku nebyli, jenže byli. A rovnou v Motole. A tak jsem viděla všude ty bacily a viry a zákeřný špíny, a tak hned, jak odjela, popadla jsem svou voňavou přítelkyni a vytřela s ní.
A preventivně jsem taky nastříkala kolečka u kočáru, kdyby zas někoho napadlo, vjet s ním do bytu. A Mirkovi jsem nastříkala všechny boty - zespoda. Kdyby se zas pro něco vracel a zapomněl, že se má zout. Nejhorší je, že on si podle mě nepamatuje asociaci ZOUT SE - NENAŠPINIT, ale ZOUT SE - AŤ SE NEPOSERE...
Ale tak aspoň, že tak.
A další moje obsese se týkala pocitu, že on si žije dál, zatímco já padám na hubu a nemám kolikrát čas, ani na svý základní potřeby. Natož na koníčky.
Rozhodla jsem se mu ukázat, zač je toho loket.
Povídám mu, že ráno vstanu a hned se kojí. A následně přebaluje a převléká se poblinkané... A pak se konejší, když se pláče - nejde se snídat, ani čistit si zuby...
To Mireček ráno vstane, čistí si zuby a snídá... Jinak nefunguje.
Já bych taky ráda řekla, že jinak nefunguju. Myslela jsem si to aspoň.
A hle! Funguju. Ačkoliv těžce a nerada teda.
Měla jsem jít k doktorce a on, že bude poprvé hlídat.
Poprvé nespícího.
Vstali jsme a Mirek se šel holit. Ale, ale...
Já přebalovala a převlékala. A nestíhala.
Tak jsem si pro něj do té koupelny došla...
"Řve ti tam miminko, jak jako teď se holit? To ho nezajímá!"
Tak šel. A já šla snídat...
S úsměvem a trochu škodolibě jsem při tom sledovala, jak neví, co s ním. Jak ho utěšit.
A jak neví, kdy se mu poštěstí nasnídat se.
Měla jsem nutkání to na něj nenápadně přehodit celý... Pěkně pomaloučku, aby si nevšiml, že už to není nezbytná pomoc na dobu mýho vyšetření... Trošku to protáhnout.
Dirigovat ho, co a jak, a sama si začít zase žít :)
Prostě to otočit.
Teď přebal!
Uspi!
Nakrm! (Holt sunárek, no).
Vidíš, jak ti to jde...
A teď převleč!
Utři blitíčko!
Přebal!
Uspi! ...
A já jedu na nákup - co by sis přál? Jo nic, ty by sis to stejně nestihl sníst, viď...
Jedu hrát fotbálek lásko! Uspi a vyspi se taky trochu, vypadáš strašně strhaně...
Dneska spím na gauči, abyste mě nebudili... Neni nutný, abychom byli nevyspalí oba, to chápeš, že jo...
Já si přijdu lehnout později, jsem vyspalá a budu koukat ještě na film víš. Nejradši bych s tebou... To je škoda, že nemůžeš...
Až by se najednou vzpamatoval - ale to už bych neohroženě seděla na trůnu vítězství, a hodně rychle by mě z něho zase sesadil :)
Takhle jsem se to ráno nad jogurtem zasnila.
Po hodině jsem se vrátila a Mirek odjel nakoupit (chceš něco? Jo asi nic, viď.. :)).
Jenže přivezl mi tentokrát růži, jako "obdivné" a povídal, že to mám skutečně náročný.
Tím tuhle mou obsesi zaléčil a vysloužil si propůstku na fotbálek.
A když jsem se vzpamatovala, tak byl pryč :)
+++
Žádné komentáře:
Okomentovat