Hnízdění na vyčerpávající způsob

Někdy, když jsem sama doma, (ale jenom v noci!), mívám nepříjemný pocity.

Bavila jsem se o tom už v minulosti s kamarádkami (který - jak mi radí Kiki, ať si zapamatuju - žádný nemám),

že to zažívaj taky. Že dítě kouká kamsi do rohu, či nad sebe, jako když někoho vidí...

Mně se to stávalo s Elenkou a nebyly jsme výjimkou.

Dobře si vzpomínám na ten večer, kdy jsem s ní byla sama doma, ležely jsme v posteli nad pohádkovou knížkou,

když v tom mě najednou přerušila, ať se podívám nad skříň. Podívala jsem se a co nevidím - nic.

Ptám se jí (velice opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jestli to chci slyšet): "A copak tam je?"

"No, dědeček, mávej!"

A doprdele... Pomyslela jsem si.

To byla chvíle, kdy se mi chtělo ji sbalit a okamžitě odvézt k našim. A spát tam nejmíň deset dalších nocí, než na událost zapomenu.

Jenže ona byla evidentně ráda, že ho tam vidí a vesele mu mávala.

Já se krčila pod peřinou a už jsem se tam ani nepodívala. Co kdybych ho náhodou taky viděla, že...

No a teď, s Adriánkem, mi bylo taky pěkně horko.

To, když jsem ho kojila na gauči a on se najednou odsál a začal na mě koukat takovým způsobem, až jsem se ho lekla.

Jeho tvářička se úplně změnila, oči se mu zvětšily a rty zúžily... Vlasy naježily a tvářičky propadly...

Myslím, že jsem v tu chvíli vypadala stejně.

Vzápětí se ale ukázalo, že má jen moc práce s tlačením.

Jenže ani potom to nebyl úplně on. Co do výrazů, jaký na mě rozjel. Měnil se mi před očima a kdykoliv se na mě podíval, jako by ten pohled něco znamenal... Nebyl to jen pohled, byl to významný pohled.

A vydrželo mu to až do usnutí.

Což následovalo až za dvě hodiny, protože on je běžně vzhůru tři až čtyři hodiny, když má pocit, že jsem ho málo nakrmila.

Je to velký jedlík.

A tak jsem ho průběžně dokojovala ještě v posteli až do půlnoci.

Mezitím mi něco spisovala Kiki, zrovna jsme si psaly o tom, kolik už je hodin, když najednou z obýváku slyším starou známou písničku: "Hodiny bijí BIM BAM, myšky mají bál...".

Vy ji určitě neznáte, je to song z jedné hračky, co patřila Elence.

Mám ji položenou na knihovně, kde hoří svíčka. Jenže to někdy hraje takhle samo...

A ona když je půlnoc, z postýlky na Vás čučí kojenec s dospělým výrazem a zpoza dveří hraje sám od sebe památeční budík, tak Vám není zrovna do tance...

Zadívala jsem se na Půa, protože koukal obzvlášť závažně. Říkám si: Kurva, teď na mě promluví a já zešílim.

Navíc mi to nikdo neuvěří... Skončim v Bohnicích...

Popadla jsem ho do náruče, protože už zase natahoval k pláči (snad jen ten hlad) a během kojení jsem se rozhodla, dojít tu hračku vypnout. Já měla totiž tehdy takovej nápad, nechat ji zapnutou, jako médium, kterým by mi o sobě Elenka mohla dávat vědět, víte. Jenže to bylo ve dne a nebyla jsem doma sama. To je pak hned všechno jiný.

Takže jsem využila příležitosti nejít do setmělého obýváku po půlnoci sama, ačkoliv výraz mého miminka mě úplně neuklidňoval, a společně jsme hračku vypnuli.

Další den, když jsem to vyprávěla u našich, to bylo k smíchu. Byl to už jen legrační příběh...

Kde bylo více než žádoucí, abych netrvala na tom, že to myslím vážně :)

Ale teď je Pů nemocný.

A tak jsme se vydali k doktorce.

Má tu samou, co měla Elenka. Když jsem jí po téměř dvou letech volala, jestli by vzala do péče jednoho novorozence, nadšeně souhlasila a dokonce jsme si spolu poplakaly.

A teď už šlo o několikátou návštěvu, co tam chodím se svou novou rodinkou. V sestavě, která by mě před těma dvěma lety ani ve snu nenapadla...

Pokaždé nás tam vozí a doprovází Mireček a pokaždé je tam strašně moc matek s dětmi.

Tentokrát tam byla taky jedna babička a já musím do svého seznamu nesnášeného dopsat, kromě ambiciózních matek, taky jejich ambiciózní matky...

Vyšla sestrička ptát se, v jakém pořadí jsme kdo přišel.

Babička se ozvala, že přišli první, pak tam stál nějaký otec, který se strašně divil, že kartičku zdravotní pojišťovny dítěte má mít on a nemá ji doktorka ve složce, dál jsme tam byli my a ještě jakýsi puberťák s patkou, který si prý jde jenom pro recept, a na oznámení, že paní doktorka ho chce zároveň i vidět, prohlásil OUKEJ.

Jelikož jsme si nikdo nebyl jist, v jakém pořadí jsme do čekárny vešli, přišla chvíle té babky, aby nám všem řádně vyčinila:

"To se musíte hlásit!" Kroutila hlavou, kterou vyšoupla až k sestře.

Nakonec jsme to pořadí dohromady dali a s Mirkem jsme se té bábě mlčky zasmáli.

Povídal, že by nikdy nevěřil, že i v čekárně se dá dělat kariéra. A že příště, až někam vleze, tak se zeptá:

"Je tady nějaká bába, který se mám hlásit?"

Po nějaké chvíli vyšla sestřička znovu, aby nám oznámila, že doktorka přeházela pořadí a na řadě je náš Pů.

Na to se bába málem zhroutila.

A my byli rádi, že tam nebudem muset už dýl poslouchat její přednášku vnukovi o tom, proč potom nepůjdou na hřiště.

K obědu jsme měli tatarku - ne jenom, samozřejmě, zase tak špatná kuchařka nejsem, a když jsem umývala nádobí, postavil se Mireček ke mně, aby se díval.

"Když šmudláš houbičkou lžičku plnou tatarky, tak vlastně meješ nádobí tatarkou," upozornil mě zcela vážně.

Dělá mi tohle často. Postaví se ke mně, když vařím, dokonce i když ochucuju čaj a hlídá.

Říkám mu vždycky, že je pedant.

Minule například nechápal, že dokážu vařit a zároveň se sprchovat.

Maso podle toho vypadalo a Kiki, když pak viděla, co máme na talířích, prohlásila náš oběd za mršinu.

To zas jednou přišly ségry na návštěvu...

Adriánek šel z ruky do ruky, to ještě nekašlal, a my filozofovaly nad jeho bezbranností a absolutní závislosti na nás.

Padaly návrhy, co všechno bychom s nim mohly udělat, aniž by s tím něco zmohl.

Třeba dát ho babyboxu. Anebo do trouby, do lednice...

Napadalo nás toho moc; sami víte, jaký hrůznosti občas člověka napadaj, a že to ani nejde říkat nahlas.

K mé nové oblibě v používání dezinfekce, se přidala ještě závislost na slunečnicových semínkách. Tomu byste nevěřili.

První balení mi, kdoví proč, přivezla maminka a od toho dne to se mnou jde z kopce.

Spořádám jich čím dál víc a potřebuju je už denně. Opravdu nepochopitelná závislost hodná spíše kura domácího.

Dokonce, když dojdou, prosím Mirka, aby pro ně dojel!

On se podiví, že ho kvůli semínkům ženu na nákup, ale já mu vysvětluju, že stejně potřebujem i další věci... Zrovna mě žádné nenapadaj, ale hned si vzpomenu...

Nakonec ho přesvědčím, horší to ale je, když není doma. To si teprve připouštím, že mám problém...

Už jsem se s tím svěřila i synovi. Já se mu vůbec dost svěřuju, když tak spolu trávíme dny. Ale nějak s tím nic nedělá.

Mirek pro změnu začal kokrhat.

Je to spíš takový náběh na kokrhnutí, takové kvoknutí. A to, prosím pěkně, jen tak. Prostě blbne. Nějak mu to ale zůstalo a už ho prý někdo slyšel i mimo domov a zeptal se: "Co blbneš?"

Já mu proto začala říkat kohoutku.

A pak mě napadlo, že možná máme nějak víc vyvinuté živočišné pudy, a že tohle jsou vedlejší projevy našeho hnízdění. V lidské říši nežádoucí.

Že já zobu semínka a on kokrhá...
Snad je to tedy jen dočasné.

Neumím si představit, že s tím jdeme na nějakou terapii.

Jenom nevím, jestli ptáky taky zlobí zlá fantazie, protože když se Mireček zeptal, jaká byla návštěva holek a já mu pověděla, že jsme vymýšlely, co všechno by se dalo s Půem udělat, díval se na mě dost divně.

A divně se na mě díval taky ten večer, kdy vešel do dveří a já polonahá zuřivě vytírala celý byt.

To zas ta moje dezinfekční posedlost...

Musím přiznat, že začínám bejt vyřízená. Otázka je, jestli mě vyřídily okolnosti, anebo jsem se sejmula sama. Povím Vám, jaký mívám dny...

Začnu třeba večerem.

Koupání Půa - sušení a jeho odnos na přebalovací pult. Téměř vždy se cestou počurá, takže jsem celá zechcaná

a osuška pochopitelně taky - nesu ho do vany znova, na takové to rychlé opláchnutí.

Oblékání - svlékání. To když se čistě oblečený obratem poblinká.

Někdy tahle fáze obnáší až tři převleky.

A čas nám běží...

Nezapomeňme, že jsem stále zechcaná. A studí to.

Pů má bezprostředně po koupeli hlad. Zasedám ke kojení. Které trvá půl hodiny minimálně.

A já si u toho říkám: Když se potom nepozvrací, nepokaká a nebude si sát dlaň nanovo, jako že by si dal ještě,

tak mám vyhráno. Uložím ho a jdu do sprchy.

Nikdy to nevyjde.

Zvednu ho, aby si říhnul, on se poblinká. A i mě, přirozeně.

To už tam ale sedím jen ve spodním prádle, takže se jen otřu a nestudí to...

Když se pokaká, tak blinkání následuje při přebalování.

A já jsem unavená, hladová, žíznivá, pochcaná a poblitá - pravda, utřená.

A nasraná.

Do toho nám vběhne do ložnice kočka, která dělá jeden naschvál za druhým.

Vyskočí k němu na přebalovací podložku. Já šílím, protože před chvílí přišla z venku, kde dělala Bůhví co.

Sleduju ji. Řvu na ni, ať okamžitě vypadne. Ona vyskočí na radiátor a začne natahovat ke zvracení.

Nemůžu opustit Půa na přebalováku, a tak jen bezmocně přihlížím, jak zvrací mezi šprycle.

A pak odkráčí pokračovat kamsi do obýváku a kuchyně, odkud to jen slyším, nevidím. Takže mě nečeká sprcha,

natož večeře, ale dohledávání zvratků a vytírání...

Nejdřív ale ještě dokrmit Půa, protože si po přebalení a převlečení opět saje pěst.

Usnul. Jupí!

Kočka dementní.

Jak vymýt radiátor?

To je smrad!

Další várka je pod stolem a třetí mezi futry, kde chybí práh.

Navíc si nejsem jistá, že jsem našla všechny hromádky. Topení nadále páchne, stříkám na něj dezinfekci ve spreji - ještě, že ji mám!

A pro lepší pocit následuje vytírání všech podlah. Ve spodním prádle.

Když už jsem v tom úklidu, dezinfikuju taky všechny kliky.

Odemyká Mirek a kouká, jak tam řádím.
Chtěl by mi vyprávět nějaký zážitky z práce, a přitom se opírá o kliku koupelny, aniž by měl

už umyté ruce... Protáčím panenky, a on polkne rozvyprávěnou story a už na mě nemluví.

Zalézá na gauč a vyčkává.

Občas zakokrhá, aby připomněl, že už je doma...

Čas letí, sprcha je za mnou, vaření už vzdávám, beru si z lednice sýr a jdu žehlit.

Pračka doprala druhou dnešní várku, jdu věšet.

Čas na mou injekci, ředící krev. Ještě dva týdny.

Usedám k Mirečkovi na gauč, jelikož jsem přece chtěla bejt ta superžena a vybízím ho k vyprávění.

On usrkává červeného vína - mám přičichnout, jak voní...

Chvíli mi vypráví, než se odeberu ke spánku.

Mireček spí na gauči - on je totiž původcem té rýmy a kašle, přinesl nám to z práce. Ale nevadí mu to, aspoň se vyspí...

Než se mně podaří usnout, budí se Pů. Má hlad a taky horší rýmu, i kašlík. Takže ani po kojení, přebalení a převlečení není spokojený a nespí. Uběhnou tři hodiny, kdy ho průběžně kojím. Pak to vyblinká i s hleny a má hlad. Blinká hleny a má hlad. Vyblinká další hleny a má hlad... Odsáváme vysavačem. Budíme Mirečka, který si háže polštář přes hlavu.

Prý měl zrovna pěkný sen.

Velice sázím a spoléhám na to, že po odsátí už postačí nakrmit jednou a půjde se konečně spát. Aspoň na chvíli.

Kojím tedy, když v tom periferně zahlédnu nějaký drobný pohyb na polštáři.

Pavouk jako kráva si to tam štráduje!

To snad ne.

Ještě, že nespím... Běží mi hlavou. To by mi teď lezl po ksichtě.

Po pár vteřinách rychlého rozhodování, odkládám Půa, popadám polštář s rychlonohým tvorem a sypu ho z okna. Jsem znechucená a zoufalá. Je půl čtvrté a ještě jsem nespala.

Mirek se přichází podívat, co SNAD NENI MOŽNÝ.

"Lezl mi po polštáři vobrovskej pavouk!" Zavzlykám, zavíraje okno.

On zakroutí hlavou a s úsměvem jde zase spát.

Cítím, že jsem před zhroucením. Při dalším kojení pečlivě zkoumám rohy ložnice, jestli někde nesedí další pavouk, co by mohl za tmy vandrovat.

Jednoho vidím, ale co s ním?

Tak ho jen hlídám.

Pů mi usnul v náručí, ukládám ho a okamžitě usínám.

Od čtyř do půl sedmý. Odsávám, kojím, převlékám... Několikrát dokola, takže v osm se podaří dostat zas do postele.

A v půl desátý konec, pláč pro samou rýmu...

Mirek už doma nebyl, jel si vyřizovat záležitosti, spojený se změnou zaměstnání.

Odsála jsem rýmu a nakojila. Přebalila, a než jsem stačila dát novou plenku, Pů mě pochcal.

Těm chlapečkům to stříká všude... dostřel byl až na prostěradlo v jeho postýlce.

Je jasný, že už nepůjdu spát, už měsíc spávám jen pár hodin.

Uložím ho do své postele a převlékám tu jeho.

Dám ho tam a jdu se sprchovat.

Je poledne a vrací se Mirek.

"Ty až teď vstáváš?" Dostává mě svou otázkou.

Já hned zas jedu, mám ještě nějaký vyřizování.

A pak zakokrhá a z ložnice se ozve tenoučké zaplakání.

"Jestli ho vzbudíš, tak nikam nejedeš!" Ječím z koupelny.

A nepřipadám si jako superžena, ale jako hysterická fůrie.

Naštěstí ho nevzbudil. Uklidnila jsem se, nahodila pozitivní fejs a přisedla k němu ke stolu.

K snídani, konečně.

Po jeho vyprávění jsem na řadě já.

"Máma říkala, že už je to na mně vidět, že mám menší zadek."

"Jo? To jsem si nevšim."

A pak pokračuje zase on.

"Šel jsem kolem tý budovy, kde budu pracovat a zrovna vycházely nějaký mladý holky.

Tak si řikám..."

"Řikáš si CO? Co si řikáš Mirečku???"

Tak prý nic.

A pak odjel a já konečně zasedla k počítači, abych se vypsala.

Jenže mi zavolali známí, že by se přijeli podívat na Adriánka... Jsou blízko...

Nevadí, že spinká, mají čas.

Posedíme.

Skvěle.

Během té hodiny mi dva z nich oznámili, že jdou srát.

V hlavě mi zahoukal maják DEZINFEKCE NUTNÁ!

Zdrželi se tři hodiny a já pak našla vedle záchoda taky mokro na dlaždicích.

Nééééééééééééé.........

Po defincekci všech prostor koupelny jsem napustila vaničku a pořádně si maličkého marůdka vykoupala.

A na vlásky jsem použila nový, voňavý šampónek od dědečka.

Přitom jsem ale stále přemýšlela, jak se zbavit tý posedlosti úklidem.

Už jsem na tom tak, že bych nejradši požádala Mirečka, abych se směla podívat, jak on čůrá.

Abych mohla zhodnotit, jestli ho u toho radši neposadit...

Naštěstí mám ještě nějaký zábrany.

Když přišel domů, náš voňavý synek s odsátou rýmičkou spinkal a já byla ve sprše.

Mirek si zatím pochutnával na klobásce, co si přinesl.

A když se ozval brek z postýlky, zastal mě. Přišel mi to říct.

A na další zaplakání už jsem u něj byla já. Jsem superžena. Ta sprcha mě vždycky trochu nabije.

Takže jsem nad věcí. Snad bude dneska lepší noc. Bez zákonů schválnosti, prostě v klidu.

Proč by nemohlo jít aspoň jednou všechno hladce?

To snad neni možný...

"Mirečku! Proč mu KURVA voněj vlasy po klobáse???"

+++