Na ten den jsem měla tři úkoly. Oběhat si nějaké záležitosti, objednat Půa na vyšetření a večer ho vzít k doktorce na kontrolu, protože je pořád ještě marůdek.
Začala jsem tím objednáním. Jde o EEG, což je vyšetření mozku a je to až na jaro. Jenže prý mají delší čekací lhůty.
Abych vysvětlila, proč mozek...
Když jsme měli Adriánka doma krátce, zaskočilo mu mlíčko a dávil se. Jenže já to nepoznala, a jelikož se kroutil a šlo mu z pusinky hodně slin, vyděsila jsem se a zavolala sanitku...
A přestože se novorozenecký reflux dalšími podobnými příhodami potvrdil, už se vyšetřoval mozek.
To vyšetření proběhlo neúspěšně, pro moc malou hlavičku.
Trápili nás tam dlouho, sestra dokonce prohlásila, že nás v ordinaci zamkne a dojde se naobědvat...
A tak se měření musí na větší hlavičce zopakovat.
Podle mě tedy nemusí, ale já nemám úplně slovo...
Zrovna tak, pro jistotu, se vyšetřovalo srdce. Z nenadání jsem se tedy ocitla na dětském kardiu a to bylo teprv nepřijemný.
Vzpomínky se rozběhly naplno.
Jsem tu s jiným děťátkem. Je to jinej příběh...
Půa položili na lehátko a ultrazvukem měřili jeho srdce.
Doktor, co jsem ho dva roky neviděla, a co z jeho úst znám samé špatné prognózny, teď koukal do monitoru s úplně stejnou vráskou mezi obočím, co míval z toho soustředění pokaždý.
"A je zdravej, chlapeček?" Zeptal se mě.
Přitakala jsem: "Úplně zdravej!"
"No, máte pravdu, i srdce má úplně zdravý," řekl a usmál se a popřál nám hodně štěstí...
A já byla ráda, moc ráda, přesto mi proběhlo hlavou - kéž tohle vyslovil i tehdy, když tu na tom polštáři ležela Elenka...
Tak tedy volám na EEG.
Už jsem se tam pokoušela dovolat jednou, ale marně. Telefon jen naprázdno vyzváněl a teď tomu nebylo jinak. Holt mi daly blbý číslo, pomyslela jsem si.
A záležitost odložila. Do jara daleko.
Teď lékárna, pošta...
Mirek hlídal a já vyrazila po delší době ven. A nevím, jestli je to tím, že se teď moc mezi lidi nedostanu, že si pak víc všímám, ale co já za ty dvě hodiny všechno viděla a slyšela...
Při parkování "u zlodějíčka" jsem si všimla, že je tam tentokrát jiný pán. Ovšem čas příjezdu byl o dvě minuty napřed, takže asi stejný mrav.
V první lékárně neměli všechno, co jsem potřebovala, a i kvůli tomu, co měli, musela přestárlá magistra volat šéfovi na hory, aby se poradila.
Ale ještě před tím, než odešla k telefonu, mi sdělila, že musí nejprve obsloužit lidi, kteří stojí za mnou... Aby prý nečekali.
Tohle mě vždycky dostane. Já na konci fronty čekám, až se všichni přede mnou vykecaj´, a že to kolikrát není ani k tématu, ale hlavně, aby ti za mnou nečekali...
Třičtvrtě hodiny z mého času, co zbývá mezi kojeními, bylo tedy fuč.
Abych sehnala něco na miminkovské prdíky, musela jsem do jiné lékárny.
Opět dlouhá fronta, ale měla jsem kliku. Lékárník u výdeje na recepty tam nikoho neměl a zavolal si posledního z řady u volného prodeje.
Tedy mě...
"Prosila bych něco na prdíky pro měsíčního kojence," vyřkla jsem přání.
A on se zhluboka nadechl k dlouhé přednášce na téma Evropská unie a léky...
"Tak mladá paní, to pochopitelně máme. Máme tradiční fenyklový čaj. Pili jsme ho všichni, pily ho naše děti, ale dneska je na něm psáno, že je určeno až od věku tří let. Tudíž bych vám ho neměl pro toho měsíčního kojence dát...," mluvil nahlas, aby jeho rozhořčení slyšela i fronta vedle, a já ho podezírala, že na tuhle chvíli dlouho čekal. Až bude moci před plénem vyjevit svůj nesouhlas s tímto nešvarem...
"Ale já vám ho s klidným svědomím vydám," pokračoval, "protože jsem přesvědčen, že tenhle čaj mu neublíží - jako neublížil nám, ani našim dětem, je to náš tradiční pomocník už padesát let a na-je-dnou se do toho bude EU míchat a něco na tom upravovat? Takže rozhodnutí je na vás, já proti nejsem, naopak bych vám ho doporučil!"
To poslední slovo řekl zcela nebojácně a přitom se rozhlédl, jestli se najde někdo, kdo by si mu snad dovolil oponovat.
Nenašel. A chyběl už jen potlesk a měl svých pár minut slávy za sebou...
My se vždycky s Mirkem smějem, když někdo stiskne tlačítko u málo využívaného přechodu na frekventované silnici a svou zelenou zastaví kolonu aut. Že když potom před takovým publikem osamoceně přechází, že má svou minutu slávy.
V té lékárně ji měl ale ještě někdo. Zatímco jsem kývala na fenykl, nějaký kluk u volného prodeje právě hlásil:
"Pociťuje, že zejtra bude mít chřipku... Tak něco proti tomu."
Otočila jsem se, abych se zorientovala v situaci. Jako důchodkyně, co potřebuje mít jasno, proč se kdo takhle pitomě vyjadřuje. Navíc na hodině přednášky tady pana magistra...
Zjistila jsem, že kluk tlumočí nějaké cizince, jíž lékarnice nerozuměla.
A pak jsem se krátce zamyslela, jestli náhodou i já nepociťuju, co bude zítra...
Další moje štace byla pošta, kde mě to překvapilo zase úplně naopak. Totiž tím, jak to odsýpalo.
Po kratičkém čekání jsem přistoupila k okénku. Tam nějaká mladá slečna. Podala jsem jí občanku, že mi přišel balík. Jenže jsem zapomněla, že jsem ho objednala na Mirečkovo jméno, protože to byla taška pro něj.
Hned mě trklo, že mi to nevydá...
Ale ona pro to normálně došla a balík mi podala.
Hmmmm....
Sice si nakonec neodpustila poznámku o tom, že jinej by mi to "mohl nevydat", ale stejně jsem jí strašně děkovala, protože se taky jednou něco nezkomplikovalo.
Cestou k autu jsem míjela cukrárnu a napadlo mě, že koupím Mirečkovi zákusek.
Zalezla jsem tam a po vystání fronty, protože zákusek chtěli zrovna všichni z Dejvic, byla paní za pultem nějaká divná.
Totiž původně tam ani nebyla.
Náhle se vynořila zdola a celá rudá na mě mlčky zírala. A to i poté, co jsem si řekla o harlekýna.
Najednou otevřela pusu dokořán, zprudka se nadechla a vydechla, zatřásla hlavou do stran a potom terpve na mě promluvila:
"Pardon, ten zázvor v čaji je tak silnej..."
Zůstala jsem zírat a nemuset za chvíli zas kojit, čumim tam do teď.
Snad už nepotkám nikoho divnýho, říkala jsem si, když mi najednou přistála před břichem, jak závora, něčí ruka.
Ruka s krabičkou Hugo Boss.
Koukla jsem, kdo to, a Cikánka.
"Parfém pro vás pani, zadarmo!"
Rychle jsem se jí vysmekla a šla dál.
"Zadarmo, paní!" Volala za mnou.
Co je to dneska s těma lidma?!
U doktorky jsme tentokrát šli na řadu hned. A hned taky padl dotaz: "Objednala jste ho už do toho Motola?"
"Nedovola jsem se tam," řekla jsem po pravdě. Ovšem mockrát jsem to tedy nezkoušela, a to je taky pravda...
"To jste se tam ještě pořád nedovolala?"
Rozhodila jsem rukama, jako že se sama divím, ale doktorka mě překvapila výborným nápadem.
"Sestřičko, prosim vás, vytelefonujete jim to?"
To snad...
Pak jí podala tutéž zprávu, z níž jsem telefonní spojení opsala já, a tak jsem se zase uklidnila. Tam to neberou.
"Nebudete se zlobit, když vás objednáme, že ne?"
"Jasně, že ne, ale tohle číslo jsem zkoušela taky - tam to neberou," zopakovala jsem i doktorce, ale ona už zase poslouchala průdušky, zatímco sestra se dala do vytáčení.
A za chvíli slyším:
"Dobrý den, my bychom u vás rády objednaly kojence, je to možný?"
Polila mě vlna trapnosti. A zřejmě proto jsem byla trapná:
"Ona se dovolala, jo? To se divím..."
"Šššššt, my se posloucháme, maminko... No řekni to tý mamině, že se posloucháme..."
Mireček začal docházet do té nové práce.
Když mi povyprávěl zážitky a dojmy, přišla řeč na další nově přijaté kolegy a kolegyně, s nimiž se teď společně zaškoluje.
Ačkoliv mám subjektivní dojem, že v matematice, bez níž se v téhle profesi nedá obejít, vynikají spíše muži, přijali prý i dvě slečny.
Jedna se prý věnuje latinskoamerickým tancům.
"Jak to víš?"
"Řikala to. SKUPINOVĚ!" Dodal rychle a velice přesvědčivě...
A druhá mu prý řekla, že je dobře, že vedle něj u stolu je volné místo - aspoň nebude sama, jako včera v posteli...
Jo.
Tak jo.
Už chystám, do té nové tašky, rámeček s fotkou sebe a Půa.
Když jsem zase u synka... Trápí ho ty prdíky. A tak někdy dlouze pláče. Když jsem to konzultovala po telefonu s maminkou, zeptala se mě úplně vážně:
"A jak často ti chodí na záchod?"
Zarazila jsem se.
"No, vůbec nechodí na záchod!"
"No tak to bude ono!" Kápla na to...
A Kiki měla romantický zážitek.
Má týden do porodu, a tak se večer válela na gauči, celá zmožená a bolavá, když v tom jí Dan volal ze shora, aby se šla podívat, jak se tam kočka zas vysrala. Ona zalamentovala, že to je teda fakt super, a že nechápe, proč ji tahá, podívat se na hovno kočky, když vidí, že leží v bolestech.
Asi desetkrát jí prý zopakoval, jak je to strašný, že to musí vidět...
"Já neměla sílu mu říct: Seš normální? Tak to ukliď a nebásni mi tu o tom hovnu!
Ale řekla jsem mu jenom, že teď na to seru, že mi neni dobře a potřebuju ležet. Asi za půl hodiny jsem se zvedla, protože se to zlepšilo, a že to teda půjdu uklidit a podívat se na to zasraný hovno, který mi vylíčil, že se táhne přes tři schody. Tak jdu nahoru, teď tam kurva tma a na schodech svíčky...
Pičuju, proč jsou tu kurva na schodech ty svíčky a je zhasnuto, že na to hovno asi těžko uvidim. Tak jsem rozsvítila a on, že jsem asi opravdu mentoska. Ty svíčky vedly totiž do koupelny, kde opravil vanu, aby konečně vířila. A já povídám, no a kde je to hovno?"
Když se Kiki zorientovala a zalezla do té horké lázně, z lásky přichystané, hned mi ten příběh sepsala.
A vzpomněla si při tom, co jí psala máma.
"Hlavně si teď nedávej horkou vanu. A já - jasně! A hup do vany..."
Naštěstí si porod nevyvolala a Dan se nakonec dočkal i pochvaly.
To u nás se slavilo šestinedělí. Uteklo to strašně rychle a konečně "je líp". Adriánek už sleduje, co ho zaujme a nejčastěji je to jeho tatínek. Který ho koupává a mě volá z horké sprchy a ukončuje tak můj krátký relax kdykoliv, když se Aďa pokaká...
Je to trochu podobné tomu Kiki romantickému příběhu, namlouvám si.
Taky mě volá na hovínko. Akorát, že z vany a nekecá... :)
+++
Žádné komentáře:
Okomentovat