Tak jsem zase tady. Článek spisuju na etapy, stejně jako probíhá můj povánoční úklid... Neřku-li rovnou život. Ale to už víte.
Minule, ten den, co mi kočka doma nablila, nebyl tímhle ničím výjimečný. Sice jste někdo psal, že ani u Vás to neni lepší, ale čeho je moc, toho je příliš...
Já uklízela vánoční ozdoby na etapy. Nejdřív ze stolu, pak z oken a zdí, pak ze stromku, a teď už zbejvá jen jeho likvidace. Kdypak to asi už bude, Mirečku?
No ale na tom stole jsem měla takovou krásnou, skleněnou kouli s hranatým dnem, aby mohla i stát, nejen viset,
a tak u nás stála a dělala parádu na štědrovečerní tabuli, a zároveň tak trochu nahrazovala ten betlém, co jsem zapomněla přivézt z chalupy, jelikož měla uvnitř sebe figurky, ty tři zásadní.
Říkám "měla", protože už nemá...
Jak jsem totiž milou kouli nesla do krabice v chodbě, upustila jsem ji a ona se roztříštila na desítky střípků... co zalétly všude.
Půjínek spal, měla jsem tak hoďku. Pro sebe. Anebo na úklid. Teď už to bylo jasný - na úklid.
Vidím, že jeden střep dopadl až do Mirkovy pantofle. (Kterou neměl na sobě, protože byl v práci. A i když je doma, tak mi ty bačkory nechce nosit!)
Rozhodla jsem se, že pro jistotu vysypu i tu druhou. Kdyby tam něco bylo.
Vezmu ji a prudce s ní vstanu, abych ji pak ve stoje otočila směrem k zemi.
A vylila z ní kočičí chcanky...
Sára si nad tu pantofli musela stoupnout roznožmo a nachcat dovnitř, kde to pak zůstalo, jako v bazénku...
Musela to plánovat. Vyměřovat!
A já to vychrstla pěkně z výšky na dlažbu.
Takže střepy jsem si zalila chcankama, aby teprve bylo pořádně co uklízet...
Tuhle situaci prostě chcete.
Po celou dobu úklidu jsem na tu kočku nadávala. Ačkoliv jsem si za to mohla vlastně sama; všimnout si "bazénku", tak stačilo opatrně přenést pantofli nad wc... Ale to bych nebyla já.
Přišel Mirek z práce a pověděl mi, že mu připadá, že ten den je celej takovej nějakej o pachtění se. A to jen bránil Adriánkovi vysypávat kočce granule z misky.
Říkám "jen", i když to je taky docela náročný úkol, když si ten náš rošťák vezme do hlavy, že to prostě dělat bude...
Neni rozmazlenej, to ne... Jenom ho z nějakýho důvodu baví zlobit :)
A když mu vyčinim, tak on se na mě usměje, a to mu hned přistane na hlavičce milión pusinek, zatímco on by radši zlobil dál, ale jde od toho, protože já ho nebavim :)
S vánočními dárky je někdy potíž. Když se sejdou všechny od všech, chybí člověku přehled, od koho má jakej. Jistěže všechny od Ježíška. Ale tahle info někdy nestačí.
Já vyčkávám. Když se někdo zeptá, jak se mi líbilo to krajkový tričko, mám jasno.
No a Půjínek toho měl pod stromečkem tolik, že jsem skutečně netušila, od koho co.
K něčemu se dárce přihlásil hned - začal mu to předvádět, kde se to zapíná, jak se volant točí, kde se troubí...
Ale přesto mi původ některých dalších nových hraček zůstal utajen.
Děkovali jsme na všechny strany, protože všechno bylo super, a bylo to šalamounsky vyřešeno.
Nakonec taky, proč pátrat...
No a za nějaký den už jsem věděla, proč...
Volala mi babička a já jí řekla, že za chvíli budu koupat, a že si teď má Adínek pořád s čím hrát, zkrátka povídaly jsme si o jejím vnoučkovi, vlastně pravnoučkovi, když se mě zeptala, jak se mu líbí hračka od ní.
Ouha. A která?
"No líbí moc!" Spustila jsem bez váhání. "Zrovna mu ji chci dát dneska do vany!"
A to jsem nelhala, protože jsem měla tip, která by to mohla být. Totiž gumoví panďuláci s přísavkami.
"Do vany? To dřevěný?" Zarazila se babička.
"Ono je to dřevěný?" Pomalu jsem znejistěla.
"No a neni?" znejistěla i babička a já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.
Tak panďuláci to nebudou. Teď to jenom uhrát...
"Asi máš pravdu, já špatně koukala...," rychle jsem se rozhlížela pokojem po nový dřevěný hračce.
"Je to určitě lepený dřevo, to mu nech na podlaze, ať si skládá, to by se mu ve vodě rozlepilo a rozmáčelo...," radila opatrně bláznovi...
Někdy se mi stane, že mám živý sen a navíc s dost výrazným dějem, že si ho pamatuju i po probuzení. A jak se objeví jasný symbol, jako třeba voda, ryby, les, zvíře, zkrátka záležitost, co by se eventuelně dala hledat ve snáři, udělám to.
Opravdu zřídka na tohle dojde.
Ale tentokrát došlo. Zdálo se mi... jsem na chalupě, u babičky, jdu na zahradu a tam se pase kozel. Jsem překvapená, protože babička žádnýho nemá.
Prostě je to živý sen, uvědomuju si v něm, že to takhle neni, ačkoliv všechno ostatní souhlasí.
Když v tom proti mně zaujme bojovou pozici ten kozel s točenými rohy a začne do mě strkat.
Moc to nebolí, spíš se bojím, že by mohlo začít. A tak jsem ho za jeden ten roh vzala a vedla do chalupy. Neznámo proč. Prostě babičce domu - asi aby mu domluvila :)
Už nevím, co to mělo znamenat podle snáře, asi nic zajímavého, ale rozhodně nic zlověstného, protože to bych si pamatovala. Tak jsem jen pobavila ségry. Zlobivým kozlíkem.
Dávala jsem si dělat fotky. Dávno jsem měla ještě nikdy nevyvolané filmy v šuplíku. Patnáct let! Možná dýl. A nikdy jsem se nedostala k tomu, dotáhnout to a přeměnit je ve fotky. Časem jsem zapomněla dokonce, i čeho by se měly týkat, až nedávno moje zvědavost vystoupala natolik, že to konečně vyústilo v návštěvu foto studia.
Příští den jsem si měla přijít.
Vzala jsem Lujzu a celá natěšená jsem s kočárkem drandila na kulaťák.
(Mezitím jsem pochopitelně uvědomila ségry i další blízké, že budou fotky z našich mladých let, kdy Kiki ještě navštěvovala základku, neli školku, a tak jsme byli zvědaví všichni.
"Já to podle jména nějak nemůžu najít. Kolegyně dost škrábe," lamentoval kluk za pultem, když už se podruhé probíral papírovými sáčky plnými hotových fotek.
Jeden ten pytlík otevřel a vyndal z něj přehled všech fotek, takové ty náhledy. A prý jestli mi to něco říká.
To fakt neříká. Asi cizí zakázka.
Tak hledal dál.
Pak se ale znovu vrátil k tomu, co jsem odmítla. Prý jediný, co začíná na S.
Znovu jsem se zaměřila na drobné náhledy. Nějaký bloncky tam jsou... Ale taky plno zvířat... a nějaká omladina, co se ožírá u zahradního stolu...
"Víte, já ty fotky vlastně nikdy neviděla," přiznala jsem už bezradnému fotografovi.
Takže mi prostě ten balíček přidělil.
A já v tu chvíli slyším, jak si někdo přeje průkazové foto a má ho "co by dup".
Tak jsem nezaváhala a Adínka, co už nudou houkal z kočárku, zaparkovaného pod fochem s rámečky, jsem dala vyfotit.
Průkazové foto ještě nemá...
Kluk mi začal podávat bílé tričko, prý kvůli pozadí.
Ne snad, abych si zakryla to své - tak dlouhé to triko nebylo, to jen, abych asi splynula se zdí...
"On se bude fotit sám!" Uvědomila jsem ho a triko odmítla.
Zatvářil se překvapeně, ale za chvíli sám viděl, že jsem synka vůbec nepřecenila.
Seděl na vysoké otočné židli úplně sám a dokonce se pokoušel usmívat...
Bylo to opravdu co by dup.
Fotky z dávna jsem si nesla na cédéčku a fotky průkazové v malém průsvitném sáčku.
Doma jsem hned zasedla k počítači, zatímco Mirek si s nadšením ládoval pucflíčkovu podobiznu do peněženky.
Už se to načítá... á, je to tady... Co to kurva je?
Já hladím jelena. Zuzka hladí jelena. A obě vypadáme o patnáct let mladší. Takže jsme štíhlé a krásné - prostě docela nudné... :)
Další fotky, my dvě a Martin na nějaké chatě s cizími lidmi.
A spousta fotek jelenů...
Vůbec, ale ani náznakem, si nevzpomínám na nic z těch zachycených událostí.
To mě přivedlo na myšlenku, jestli mi opravdu dobře slouží paměť.
Ale nevzpomněla si ani Zuzka. Ani Martin. Ty lidi jsme kdysi znali, ale tuhle konkrétní akci jsme si zkrátka nevybavili.
Jako by se nestala.
Druhý film mi vrátili nevyvolaný, prý je pokažený, no a třetí je černobílý a to prý nedělaj.
Pocítila jsem zvláštní pocit nenaplněného těšení.
Chtěla jsem si připomenout staré časy, ale nepřipomněla jsem si vůbec nic.
Možná, že nebýt fotek a videí, pamatovala bych si polovinu z prožitého. To byla další moje úvaha.
Ale to je přece strašný!
Maminka nedávno rozvedla podobnou úvahu. Lidé dřív, když jim ještě děti běžně umíraly na "banální nemoci",
nevlastnili žádné jejich fotografie, co by jim je navždy připomínali, a tak pro ně byl skutečně čas milosrdný - žádné připomínky vzpomínek, nemohli se podívat znovu a znovu a kdykoliv na ty tvářičky... Tak se jim pomalu vzpomínka rozplynula.
Co si nepamatuju, jako by se nestalo - věta, jíž se konejší opilci, je v určitém úhlu pohledu je pravdivá.
Daleko větší radost jsme nakonec měli z roztomilé průkazové fotky, na kterou jsem se vůbec netěšila, protože nebyla v plánu. Čtyři byly nakonec málo. Musíme ho tam brzy odvézt znova.
Ale to, jak tam roztomile seděl, si budu pamatovat na pořád, i když všechny ty obrázky rozdám :)
Těšení se, je prý součást zážitku. Potvrdilo se mi to.
Dědeček vždycky říkával, že ho o to nemáme připravovat. Neměl rád, když jsme přijeli nečekaně. Rád se na nás těšil.
Přesto jsem se jednoho rána sebrala a vydala se s Adriánkem za babičkou. Bez ohlášení.
Ne, že bych ji chtěla okrást o těšení, ale nemám ráda, když si ohlášením dám závazek, že skutečně nakonec přijedu. Já se na to musím aspoň trochu dobře vyspat, cesta je daleká a v tomhle počasí... Když mám sama řídit, chci jet v co nejpříznivějších podmínkách.
Kdybych řekla, že zítra přijedu a Áďa probděl noc, nechtělo by se mi, jenže babička už by měla navaříno...
Zazvonila jsem na ni a pucflečíka vystrčila nad vrata, aby viděla jen jeho. Ona asi zapomněla brýle, tak první reakce byla "dobrý den" - přišel nějaký vysoký pán... :)
Ale hned na druhý pohled roztála: "No kdo to za mnou přijel?"
Byla ráda a dokonce měla i navařeno, protože den předtím odjel strejda. Měla ještě stromeček, co voněl celým pokojem a na něm slamněné ozdoby, v tradičně venkovském stylu, všude ještě vánoční výzdoba a venku sníh, když v Praze ještě nebyl... A na stole ležel rozpletený zelený svetřík pro vnoučka :) Bylo nám tam dobře.
Vy víte, že jsem ujetá na focení, takže jsem Půje hned tahala sněhem a fotila, než se setmělo a muselo se zpátky do chaloupky.
Babička má péřové duchny, těžké a nepoddajné, ale spí se pod nima okamžitě a dobře. Tentokrát, oproti létu, už Adrísek spinkal ve velké posteli, na místě, kde spává Mirek. Duchnu jsem mu přitáhla až pod bradu a on v tu chvíli zavřel oči a otevřel je až ráno v půl osmé. Něco nevídanýho...
Ale já ten večer trochu ponocovala, koukaly jsme s babičkou na televizi, což doma nedělám vůbec a ona naopak pravidelně. Má své pořady a seriály, u nichž plete.
Když byla reklama, tak babička přepínala, co ještě dávají jinde, jestli by se mi něco nelíbilo víc, a já zatím koukala do mobilu.
Najednou mi říká: "Hele, to jsou ale rohy!"
Kouknu na obrazovku a tam kozel. Kozel, co kouká do kamery a vystrkuje svý dlouhý, zaoblený rohy.
Byl to ten ze sna.
O co tu kurva jde?
Podívala jsem se na babičku, ale ona se tvářila, že ho vidí poprvé.
Možná, že vidět ve snu babičky kozla nakonec znamená, vidět ho pak i u ní v bedně.
Ty tři dny, co jsme měli na návštěvu, než jsem se musela vrátit kvůli směně v obchodě zpátky do Prahy, utekly jak voda, a byl tu čas se rozloučit. Babička si aspoň uklidí a začne párat nedopletený svetřík - no ještě, že jsme přijeli, nebyl by mu! :)
Celou dobu jsem si plánovala, připravit ji o jednu tu duchnu, když pod ní pucvičík tak dobře spí. To je k nezaplacení! Jenže jsem pak úplně zapomněla.
Doma nás čekal Mirek, byl po nočních, takže úplně fit... :) A hned to schytal, že odstrojený stromek ještě pořád straší v obýváku. Zpola opadaný. Akorát kočce slouží jako schovka pro klidný spánek. I schovka pro nerušené blití...
Stěžovala jsem si na to babičce, když jsem jí volala, že jsme v pořádku dorazili.
Řekla mi, že máme mít umělej, jako má ona. Ten neopadá.
Počkat, jak umělej, jako má ona?
"No, tak jsi snad viděla, že mám umělej," smála se.
Ale jak to, že mi voněl?
"Dyť voněl!" vyhrkla jsem.
"Ale nevoněl," smála se babička dál...
A já jsem si tak říkala, že možná ani ta duchna by doma nakonec nefunguvala.
Jsou to snad nějaký kouzla a čáry?
Asi jako když se pořád lopotím za štěstím a nemůžu se ho dočkat, ani ho najít, a pak se unavení svalíme na gauč a náš krásný, zdravý Adriánek si na nás vyleze a začne něco houkat a tahat nás za tváře a skákat po nás, a my se krejem a ošíváme se, až nás oba napadne, jestli právě teď nejsme v samém středu ryzího štěstí.
Který je jako oblak, který na člověka na chvíli sedne, než si zas svévolně odpluje, ale pořád je na dohled...
Když uklízím chcanky na chodbě, když se pachtím, ono v čeká v obejváku.
***
Půjínek s maminkou přijeli navštívit babičku :)
Voňavý vánoční stromek, umělý
Já fakt řekla, že mu to chci dát do vany? :)
Žádné komentáře:
Okomentovat