Včera mi jedna prodavačka z jinýho krámu vyprávěla:
Přišla k nám ženská, Češka, a měla krosnu, outdoorový hadry a pohory. Takový v letištních buticích nikdy nenakupujou. Prostě nikdy. A hned se přitočila ke kase a ptá se:
"Uživí se tady takovejhle drahej obchod?"
"No jasně," odpověděla jsem.
"Fakt jo? Choděj Korejci a tak, jo?" Zajímala se dál.
"Choděj všichni!" Přikyvovala jsem s gustem, protože ji to evidentně štvalo - kdoví proč.
"Tak to tomu teda asi vůbec nerozumim," zasmála se velice afektovaně a šla prohlížet oblečení ve slevách.
Hrála nahlas muzika a turistka byla už dál, tak jsem bez obav utrousila: "No, to nerozumíš..."
Dál mi vyprávěla o dámě, která přišla vyloženě hrát divadlo. Taky Češka.
"Tenhle kožich by se strašně líbil mojí mamince!"
"Dobře."
"Máte větší?"
"Máme."
"Já jí ho vyfotim a zavolám jí!" Zajásala.
Došla jsem pro větší a žena mi kázala přiložit ho před sebe. Vyhověla jsem jí a ona zajásala znovu - to bude něco pro maminku!
Pak jí volala...
"Ahoj Majolenko! Já jsem pro tebe něco objevila! Víš, jak toužíš po tom kožichu - tak já jsem ho pro tebe našla! Mají ho na letišti ve slevě, tak si sem přijedeš jo? Já ti ho vyfotim a přijela by sis ho sem koupit, když tak..."
Pak se ještě jednou rozplynula nad tím objevem a loučila se. Tak na ni volám: "Nevyfotila jste jí ho!"
A ona se chytla za hlavu a běžela to napravit. V tom byla právě chatrná ta její hra na to, že by si Majolka fakt přijela vyhodit z kopejtka. S předstíranou důležitostí žádala znovu kožíšek pod můj krček... A nemám se prý bát, obličej nezabírá...
"Ten se bude mamince móc líbit!" Zatetelila se znova.
Nedalo mi to: "Oslovila jste ji křestním jménem..."
"Ano, my jsme v dobrém vztahu," uvědomila mě hrdě - a konečně vypadla.
"Teda já ti povim, my jsme s mámou taky v dobrym vztahu, ale říct jí jménem, tak mi dá asi facku," zakončila svý vyprávění ta od vedle...
A já Vám povim, že někdy se ty Češky skutečně snaží dělat dojem, zatímco nám jsou jejich poměry srdečně jedno, ale jim je snad líp, když z krámu odchází středem vstříc svýmu dalšímu nóbl osudu - což si jako máme myslet my, jenže je jasný, že to tak úplně, jak by chtěly, není. To by se totiž nemusely snažit dělat ten dojem.
Prodavač z vedlejší trafiky mi nic nevypráví, protože je nějakej divnej. Což je o dost lepší, než ta věčně čumící trafikantka, co s ním dělá v protisměně. Víte ta, jak se mě snažila naučit zdravit...
Že je divnej, mi říkala kolegyně (moje), ale já si dosud ničeho nevšimla.
"Mě vždycky mile pozdraví a usmívá se," zastala jsem se ho.
"To on je milej, ale dělá divný věci," uzavřela to.
A pak to jelo po starých kolejích, jedna nekoupila, druhá taky ne, ani třetí a já se konečně dovtípila, že odlétají Židé. Ony tyhle dámy z Izraele mají všechny tak pěkné vlasy... Kolikrát už jsem přemýšlela, jak to dělaj´. Díky Bohu jsem se žádné zatím neoptala. Jednou jsem se ptala jakési Indky, jaký používá šampón - no ale to už musí bejt, chápete, abych se potřebovala ptát - a ona na to: "Šampónem to není!"
Takže se tak narodila...
Kolegyně mi říká něco o těch jejich parukách. Každá ji má. Ony mají totiž oholené hlavy, aby nevadilo, že se nemyjou.
Nemohla jsem tomu tehdy uvěřit. A od té doby si všímám detailněji a je to tak! Jsou to paruky, co jsem měla za ideál krásných a zdravých vlasů! Jsou to lesklé paruky, čím tam na nás dělají tyhle dámy dojem...
Cizinky zas někdy sází na papírové tašky věhlasných značek. Jedna nás zmátla natolik, že jsme s kolegyní poskakovaly kolem ní, jak pavouci, když se jim chytí do sítí něco pořádně tučného.
Měla obrovskou tašku GUCCI, což už i mně za ta léta dokáže jasně a stručně informovat, že vchází potencionální zákaznice. A ono ne! Tahle měla jenom tu tašku, v ní kdoví co, snad sváču, no a kapsy zřejmě prázdný.
Tak se dělá taky dobře dojem. Ony to znaj´.
Já se pak vracela z oběda a jdu okolo trafiky, odkud se na mě culí prodavač. U nohy má kýbl s pěnou, v který namáčí houbu a tou si pucuje mobil, co ho drží v druhý ruce. Mokrou, nevyždímanou houbou, všude voda...
Do prdele. Takže je fakt divnej.
A úsměv mu to nezachránil, prostě se nedá dělat dojem jenom na půl...
To Mirkovi se taky povedlo udělat dojem. Dojem, že je divnej.
Potkal prý kolegu z předchozí práce - pokaždé mi říkával, že tenhle kluk, tenhle Jirka, je fakt dobrej, že je to sympaťák. A rok se s rokem sešel a ti dva se náhodně potkali a zastavili se spolu na kus řeči.
"Tak jo Pepo, tak jsem tě rád viděl, tak se měj dobře Pepo," loučil se s ním pak Mirek. S Jirkou.
No a jenom pro úplnost. Jak jsem nějaký dojem udělala já?
Nic takovýho tady dneska nemám... :)
***
Zákaznice potencionální
Zcela nepotencionální - Kiki říká: Boty tě prozradí
Potencionální - a není to kabelka, nýbrž kapsa! Takže po obou stranách.
A jedna ďáblice závěrem :)
Žádné komentáře:
Okomentovat