Až

Zdravím vás v novém roce. Před týdnem bylo ještě loni, ale to už je dávno. Kdy jsem se prala se svými stavy.

Teď sedím v našem novém obchodě, v kabelkách.

Bylo mi horko v zimních botách (co jsem měla na nohou), a tak jsem se vyzula a už je tu chlápek, co vyváží odpad.

"Nějaký krabice?"

"Nene, nemám, děkuju."

"Vy tu jste bosa? To nastydnete!"

"Nebojte!" Snažila jsem se ho odehnat.

"Nemám vám půjčit pod nohy mikinu?"

To určitě nemáš...

Takhle jsme si totiž hráli loni. Že za mnou chodil, kdekoliv mě vyhmátl, a vnucoval mi k využití svoji mikinu. Děsně sepranou, vytahanou a propocenou. Ne, neni normální. Je to zdejší podivín. A miluje mě.

Protože jsem si, podle mě, jako úplně jediná z celýho letiště, na tu jeho mikinu jednou fakt stoupla.

Pošlapala jsem mu ji, k jeho spokojenosti. Pořád se mě chodil ptát, zda ten jeho hadr využívám. Přišlo mi to blbý, ale když tak naléhal... No, aspoň jsem se zula. Nebo chtěla zout, ale on to chtěl to v botách...

No a letos to po mně chce i v kabelkách.

V čase oběda mě vystřídala kolegyně z butiku, a když jsem přišla zase zpátky, překvapila mě svým objevem.

"Víš, co je tohle za materiál?" Hladila jedno psaníčko v polici.

Poodkryla jsem kapsičku, mrkla na štítek a tam lamb.

"Z ovce? Nebo jehněte," povídám.

"Ne, z lamy! To je viď," Hladila ovci ještě intenzivněji a oči jí svítily nadšením z netradičního zážitku.

Znovu vytahuju štítek, protože buď blbě čtu, nebo blbá jsem. Anebo ona.

LAMB

Tak kurva...

"No tak to jen, abys věděla, co můžeš řikat zákaznicím," usmála se Lujza a šla do svýho. Jedna z našich nejlepších prodavaček.

"Nemám vám přinést tu mikinu?" Volá na mě zřízenec z letištní haly.

"NE!"

Doma na mě čeká - a teď pozor, TEN TELESKOP! Dalekohled do největší dálky, do jaký jsem ještě nikdy nedohlídla. Až do letoška, ovšem.

Už je sestavenej, "ježíšek" Mirek to nějak poskládal, já bych to nedala. Já budu jen objevovat. Nějaký všeobecně známý a dávný objevy, ale pro mě to budou lamy :)

Volá mi Kiki, že byla s Violkou na nákupu a u kasy je předběhla nějaká ženská. A tak si to prej nedaly líbit. Ale než se dostala k tomu, co jí teda řekla, dověděla jsem se, že měla falešnou Vitonku a falešnej kožíšek kolem kapuce. A taková si dovolí předbíhat?

"Chtěla jsem jí to říct, ale to jsem zvládla neudělat. Ona pak naštěstí ještě pro něco odešla, tak jsme se zase zařadily. Violka pak vyskládávala věci na pás a ona přišla, dala jí ruku na hlavu - což mě taky nasralo, a prej: "Ty máš asi hodně času, holčičko, ale já spěchám, navíc jste mě předběhly..."

"PROSIM?!!" Neovládla se už Kiki.

Nato se kapku poštěkaly o tom, kdo koho předběhl, a kdo spěchá víc, no a představte si, že později tu ženskou viděla v Albertu, jak si tam v klídku vybírá čaj. Měla chuť se jít zeptat, jestli takhle se spěchá. Ale na to ještě nemá věk.

(Já už se ptám).

Po směně jsem odjela na chalupu. Byla jsem rozhodnutá, zůstat tam přes Silvestra. Mirek bude mít noční, a než nějaký mejdany s dětma, co by mě čekaly se ségrama v Praze, potěšim babičku, i Adrianka, i sebe... Stejně už dýl cejtim, že tam zas potřebuju aspoň pár dní pobejt.

Řikala jsem jednomu dávnýmu kámošovi odtamtud, že bych tam nejradši zůstala natrvalo, a on na to, že to je snad přece to nejsnazší!

Zaujalo mě to a musela jsem o tom pak přemejšlet.

Já to totiž vnímám, jako to nejtěžší vůbec, můj přesun tam. Se vším všudy.

Povídám to pak doma Kiki. Že jestli je to teda tak snadný, tak jakej by byl třeba první krok?

"Tak nejdřív by ti muselo totálně jebnout," prohlásila bez zamyšlení. A myslim, že ani kdyby to prohnala hlavou, nedošla by k jinýmu závěru...

Protože ona je ona. Ona nosí Tiffany. A Vuittonku. Pravou. A chodí do Hany. Ňák jako Hanybany. Ale řiká, že byli v Hany. S přáteli. Já nevim, co to je, ani kde, ani nemám takový přátele, s kterýma bych tam vyrazila, a myslim, že prvním krokem tam, by u mě bylo totální jebnutí :)

Na chalupě jsme se měli totálně fajn, přijela tam postupně na otočku celá rodina, jako pokaždý touhle dobou. Na třetího nebo i čtvrtýho Ježíška. Když tam byla Kiki se svýma holčičkama, vypůjčila jsem si k Adriankovi tu starší, Violku, a že půjdem ven. Po vsi. Ať se děti utahaj.

Jenže jak jsme míjeli hospodu, vidim, že tam zrovna zachází starej známej, toho času hospodskej, a to se svym synkem, co s nim Adrianek tak moc kamarádí, že tam za nimi hned vběhnul. No tak jsem ho musela i s Violkou následovat - to dá rozum. A slovo dalo pivo a Violka se divila, že nejsme vlastně moc venku, jak jsme řekli mamince, ale já ji umlčela zdejším cukrovím a Tonda zas limčou.

Řikala jsem, že Tonda je ten hostinskej?

A pak ten jeho synek nabídl, že nám předvede jejich pštrosa. Tonda musel zůstat v hospodě, ale já s dětmi vyrazila.

Pštros lítal po dvoře, děti byly u vytržení, a já taky. Nacházela jsem totiž všude jeho brka. No a to je něco pro mě. Tyhlety záležitosti, jako pírka, šišky, kameny nebo parůžky...

Violka moji zálibu kupodivu nějak sdílí, ač dcera moderní paní :) Začala se radovat a péra sbírat taky. Měla jich nakonec víc, než já, mnohem víc. Jenže doma ji nepochválili.

"Je to samej červík, je to úplně nechutný, zahoď to!"

Ale aspoň věřili, že jsme byli venku, a ne v hospodě...

Někdy je problém, když si Kiki prohlíží, z dlouhý chvíle, fotky v mym telefonu. Viděla tam Violku u hospodskýho stolu nad tim tácem s cukrovím.

Koukla na mě a já jinam, a tim to haslo. Kiki je rozumná :)

Byla jsem tam pak s Adriankem ještě několikrát, a to jak v hospodě, tak venku, než jsme onemocněli. Sice bylo příjemný, že se o nás dvaaosmdesátiletá babička krásně starala, čajíčky, bylinky, hned při prvním nočním kašli, ale nechtěla jsem ji nakazit, a tak jsem s Puclečkem vyrazila zpátky do Prahy.

Kiki mě hned obdařila směnou v obchodě. Povídám jí, že jsem nemocná, že kašlu a smrkám.

"To můžeš i tam," řekla mi na to, a tak jsem to vzala.

V nejhoršim si dopřeju tu mikinu pod nohy, kdyby tam táhlo od podlahy. Protože vim, že zas přijde. Tenhle vždycky.

To je ale přesně můj problém. Vyhovět chudákovi, co si přeje, abych mu pošlapala mikinu, anebo se na něj vysrat a bejt důstojná prodavačka, jak to po mně chce Kiki?

Jo Kiki, já vim, samozřejmě ho hned vykážu z krámu!

Tak jinak, minout na procházce hospodu a na hospodskýho jen mávnout, protože je odpoledne a jdu s dětma, anebo je tam vzít, nechat si jedno (po druhym) načepovat, zatímco děti se prohánět kolem pípy a vesele vřískat?:)

Když tam tak sedim nad tim Regentem, řikám si, že jsem tu dobře. Takový pocity mívám málokde.

"Je možný, že je tam nějaká kabelka vyrobená z lamy?"

"Tak to určitě neni, jak tě to zas napadlo, prosim tě?"

"Ne, nic, já abych tam neřikala hovna."

"Tak to určitě žádný zákaznici neřikej, jo," zakončila tenhle dialog Kiki, když jsem měla zas před směnou.

Už dlouhý léta ráda vidim v letištní restauraci jednoho kuchtíka. Je takovej pěknej, ale samozřejmě vocať pocať. Jen ráda vidim.

On netuší, že existuju, možná i proto, že nikdy neobsluhuje mě. Vždycky vyjdu na nějakou kuchařku, co vydává jídlo s nín.

A teď jdu na oběd, respektivě pro oběd, protože já si beru jídlo do krámu s sebou, no a on tam zas byl. A obsluhoval mě! To mám letos kliku.

"Chcete to zabalit, aby se vám ta omáčka nevylila?" zeptal se dokonce.

"Noooo, to byste byl moooooc hodnej," roztekla jsem se tam po pultu. Když to neudělala omáčka...

Pečlivě mi boxík obalil a já si ho hrdě nesla zpátky do obchodu, (ten oběd!), kde mě zatím zastupovala Lujza.

"Tak děvenko, nic jsem neprodala, je to tu zas tvoje. Akorát ti chci říct, že klíček mi večer hoď fakt v osm, mně pak jede autobus, víš."

A já ti, děvenko, chci akorát říct, že ta kabelka neni z lamy...

Svoje hvězdný lamy jsem ale ještě pořád neviděla. Ještě jsem neměla štěstí na jasnou noční oblohu. Leda na chalupě, cestou z hospody, ale tam jsem zas neměla svůj teleskop.

Přesto jsem z hospodský židle dohlídla daleko. Až do talířů. Nezabalenejch krásnym pinglem.

S Tondou za pípou a vedle Pepy, co ho znám tak dávno, že ani nepamatuju, a na dně třetího půllitru, protože víc jich nedám, bylo úplně nejjasněji.

Asi neni nakonec, proč se bát, toho totální jebnutí.

***

Adrianek má dojem, že všechno pod stromečkem bylo pro něj...:)

Cestou do hospody...

A tohle není totální jebnutí, to je moje koláž :)