Guláš

Pro máloco nemám vlohy tolik, jako pro vaření. Už to nejde skrývat, natož, v mym věku, omlouvat věkem, anebo nedostatkem zkušeností. A není to jen nějaký "neumim vařit", je to něco víc. Je to "nejsem schopna naučit se vařit" :)

Tak třeba takovej guláš. Každá ho umíte. Já vim. Ale já potřebuju recept. A nejlíp babičku na uchu. A to, i když jsem ho - jsme ho spolu - vařily už několikrát...

Každá by si postup už dávno pamatovala. Já ne. Nepřijde mi to ani logický, ani jasný, že teď přidám maso a za chvíli česnek nebo co... Ani dochutit nesvedu. Mám cítit, že tomu chybí majoránka? Tak to bohužel :)

Ale s babičkou to jde dobře.

To se třeba rozhodnu, že k obědu bude ten zmíněnej guláš. Tak si nachystám maso a cibuli. Nějakou náhodou vím, že "kolik masa, tolik cibule".

Jelikož nemám potřebu vytahovat váhy, nandám si několik cibulí do otevřený dlaně, do druhý vezmu maso a považuju. Jedu spontánně, bez rozmyslu. Sem tam se mi pak stane, že procitnu a sama nad sebou se pozastavuju - co to kurva zase dělám...

Ale pak se úplně vázně ponořím do transu, v němž se soustředím jen na svý ruce. Jsou obtěžkaný stejně?

Pak zas procitám a představím si, že vchází třeba Mirek a ptá se, o co se to snažim. Ptá se, co bude k obědu.

Každá byste to poznala, vidět mě vážit cibuli a hovězí, ale on je chlap...

Otázka je, kdo jsem já. Teď váhy... Jinak lvice, paní všeho. I guláše!

Když mám pocit, že jsou mý ramena už vyvážený, začnu krájet tu cibuli. Vždycky si při tom vzpomenu na dvě věci. Jak mě to učila babička, myslím tím ten moment, ne postup, a jak kdysi, v televizní soutěži o nejlepšího kuchaře, dostali kuchtíci úkol, pokrájet co nejrychleji cibuli nadrobno.

Ti jeli, vám řeknu. Někdo se i pořezal, ale všichni měli rychle hotovo. To já ne, pokaždý začnu, jako bych taky soutěžila, (chci si to prostě zkusit), ale brzy zvolnim, protože - prostě na to nemám. Nechci se pořezat, nechci aby to všude lítalo a chci to mít skutečně nadroboučko... Takže pižlám a pižlám, a když skončim, představuju si, jak hlásim, že UŽ mám tu cibuli posekanou! A moderátor, jak mě chválí: "No výborně, my už tu ochutnáváme guláše ostatních..."

S touhle základní přípravou já si volám babičce. Povim jí, že dneska spolu vaříme guláš, cibuli i maso mám nachystaný, zvážený a papiňák od ní, že už čeká na plotně. A dáme se do práce. Když mi zkusí nadiktovat něco s předstihem, je to marný. Řekne třeba, že za čtvrt hodiny budu dochucovat. A jmenuje, čim všim. Ale je to stejný, jako by mi navigace v autě hlásila několik zatáček předem... Nepoberu to prostě.

No a tohle všechno jsou etapy, kdy by nikdo do tý kuchyně neměl vcházet. S ohledem na mou důstojnost. Ideálně, když Mirek spí po noční a Adriánek si pěkně hraje. A až když to voní - UALA! - Tak kde jste kdo?! Je snad čas oběda, ne!

V každém případě, i u mě platí to okřídlený, čím míň o něčem vím, tím jsem v oboru troufalejší.

A doma, jako by to (mě) znali.

Na svatýho Martina jsem se rozhodla péct husu. Nejlíp husu pro všechny. Miluju představu společný hostiny u mýho stolu, totiž.

Namísto, abych se takový představy bála a střežila se, aby na hostinu u mýho stolu kdy došlo - a měla pro takovej případ připravenou lež, že se porouchal sporák, a PROTO nemůžu navařit a je tu BOHUŽEL jen pizza, ještě si všechny směle sezvu...

Jela jsem shánět tu husu. Zkrátim to. Šokovala mě cena, navíc bych potřebovala aspoň dvě, a tak jsem od akce upustila a jen si posteskla mamince v esemesce, že jsem chtěla upéct husu a všechny pozvat na oběd, ale je hrozně drahá...

"To nevadí, Janinko, my bysme stejně nikdo nepřišel."

To si dělá srandu, ne? :)

Připomnělo mi to situaci, kdy jsem měla v plánu napsat článek, ale Kiki mě tahala na kafe. Přišla jsem k nim, dopila jedno, nabídla mi druhý, tak zaváhám a říkám: "Tak teda ještě jedno, ale pak už musim jít psát!"

"Myslim, že tady můžeš sedět dál, nikdo to číst nebude."

A tak jsem teda zůstala. Ale jenom proto, že měli tak luxusní kafe. Prej ho dostal Dan od jedný kolegyně z bot. Nemohla jsem se tý chutě nabažit, tomuhle já řikám káva! Bohužel u nás k nesehnání, jen v Srbsku...

S Adriánkem jezdim na logopedii, a to do centra pro sluchově postižený děti. On se učí mluvit, opakuje po paní "učitelce" a řeší úkoly, zatímco já z kanape mlčky přihlížím. Neuniklo mi, že ta logopedka několikrát použila znakovou řeč ( - to člověk pozná...). Nevědomky tam něco zagestikulovala, když vysvětlovala rozdíl mezi slovem stejný a jiný. Zaujalo mě to.

A potřebovala jsem si to zkusit.

Jiný - zvednout ukazováčky, přiložit špičkama jeden k druhýmu a hned nato rozpažit.

Stejný - naopak, ukazováčky z rozpažení spojit.

Zkoušim si to za jejími zády.

Může se to někdy hodit. Vždycky využij příležitost, přiučit se něco novýho!

"Tohle musíte doma trénovat, myslim, že ten rozdíl moc nechápe...," otáčí se v tom na mě, zatímco já si poctivě trénuju "jiný".

"Já si tady zkoušim... haha... ech, že umíte znakovou řeč?"

Připadám si jako idiot.

Jak minulej tejden tak strašně nasněžilo, bylo pro mě obtížný vyjet vůbec od baráku. A když už jsem se dostala ze závějí a rozjela se do kopce, za zatáčkou stojí v cestě škodovka a nějakej dědek si otvírá vrata.

Ne, to ne...

Jak jsem zastavila, už jsem se znovu nerozjela. Šlo to leda zpátky dolů. Domů. Ale tam jsem fakt nepotřebovala, takže když uvolnil silnici, snažila jsem se na plnej kotel to náledí zdolat. Kouřilo to, řvalo, ale nejelo.

Děda koukal, nehnul brvou.

I když synek mi ze zezadu fandil, bylo jasný, že v cíli včas nebudem.

Přes všechen vztek na dědka, že mě donutil takhle zastavit v kopci, mi nezbylo, než ho poprosit o pomoc.

"Já vám to posypu," rozhodl se.

Po chvíli se vrátil s nějakym uhlákem a pak už jsem ho viděla jen shrbenýho před kapotou. Asi tam teda něco sypal, ale vůbec to nefungovalo, bylo to furt stejný. Sám to viděl. Ani jsem nemusela sáhnout po znakový řeči...Ehm.

Najednou obešel auto a opřel se do něj zezadu. Snažil se nás roztlačit.

Ne to ne! Nedělej to! Nech toho! Dyť jsi starej, vetchej! Neblbni kurva! Něco se ti stane!

Volala jsem marně, protože mě nemoh slyšet, a přitom jsem dumala, jak z toho ven. Tou znakovkou to zatim nedám, chce to víc návštěv logopedky, a tak jsem si aspoň strašně přála, aby se to auto okamžitě rozjelo. Už jsem se na dědu dávno nezlobila, ten by tu vypustil duši, aby pomoh´...

A najednou se podařilo! Přeřadila jsem ze zpátečky na jedničku a rozjela se.

Dělám si prdel :)

Prostě nás roztlačil a já byla tak duchaplná, že jsem se rozhodla nezastavit a nejít mu děkovat, ale radši jet dál.

V tu chvíli už jsem věděla, že se mu musim revanžovat, něco na zub donést, sousedovi z ulice.

I když jsem ho nikdy dřív neviděla.

Nějak dlouho se mi táhlo nachlazení. Kašel a rýma, už mě to štvalo, takže jsem zašla k doktorce. Chodí to tam tak, že ordinuje víc praktiků naráz, a buď je vám jedno, kterej z nich na vás dneska koukne, anebo máte svýho oblíbence a chodíte si jen k němu. Mně to do teď bylo úplně fuk. Hlavně ne k tomu, co umí blbě Česky. S tim mám u doktora zásadní problém.

Neumí dobře po našem, jelikož je to cizinec. Je to černoch.

A teď, co když mě k němu nasměrujou a já budu muset před celou čekárnou říct, že k tomuhle nechci?

Celou cestu jsem na to myslela. I když šance na smůlu je malá, slouží tam asi dvanáct lékařů, polovina z nich má dneska volno. Myslim, že si dělám zbytečný scénáře.

A tak čekám a čekám, kolem plno dalších pacošů, když v tom se otevřou jedny z dveří, vykoukne Ahmat a zve mě dál. No to snad ne.

Chtělo se mi smát.

Dobrý no, ceknu a budu rasistka, to je mi úplně jasný. Zkusim se s nim teda domluvit. Sama mu polopatě řeknu, co mi má napsat (případně si to napíšu sama), sama mu řeknu, co mi je, (maminka říkala, že možná mám nějaký plicní chlamydie, a od tý chvíle úplně cejtim, že je mám), takže mu prozradim svoji diagnózu a budem rychle hotoví.

Je to tak dva roky, co jsem u něj byla a hovno mu rozuměla. Nestačila jsem se divit, jak se v Češtině zdokonalil.

Akorát mi asi nějak nerozuměl ty chlamydie, protože mi začal testovat zrak.

"Sakryjté sí okó a čtěté," instuoval mě.

"Ale já mám kašel, rozumíte, a taky rýmu, vidim dobře," snažila jsem se oční prohlídku zrušit.

"Já fam rosumim, jenomšé já tady čtů, še nematé prefentifni prochlidků. Tak tu musimé utělát, fité?"

"Dneska?"

"Nó, anó, téť, to budé rychlé, nebójte sé," usmíval se na mě a já pookřála. A tak teda jó.

Když mi prohmatal břicho a krk, směroval mě do sesterny, kde kázal sestře mě změřit a zvážit.

"A pak už budeme řešit ten kašel?" Zeptala jsem se a sestra se rozesmála. I Ahmat se zasmál. A odpověděl, že ne, že se na něj budem jen dívat, fotit si ho a divit se, kde se vzal. A od tý chvíle jsem věděla, že je to můj pan doktor :)

Dokonce jsem mu při loučení (i ke svýmu překvapení) řekla, že od příště už bych chtěla jen k němu a on byl rád.

A teď ještě potěšit toho dědu z rohu.

Koupila jsem víno. Adriánek mi pomohl vybrat. Což znamená, že ho vezl ve svym vozejčku ke kase, kde ho vyndal na pás. A pak se mnou šel naší ulicí až za tu zatáčku, kde zazvonil na zvonek, protože to je taky jeho práce, a když vykoukl starej pán, připomněla jsem se mu a s poděkováním mu víno předala. Taky byl rád.

Tak koho bych tak ještě potěšila?

Mně nakonec potěšila kolegyně z letištního butiku. Já nejsem konfliktní typ (opravdu nejsem, Mirečku, nejsem Kiki, fakt ne, maminko... Zuzi, babičko, ... pani prodavačko, pani zubařko... pane pošťáku, pane v pruhovanym triku z úřadu, kde vystavujete parkovací karty, ... Mášo, Princi, kočky moje...) No nic, abych se taky k něčemu dobrala...

Zkrátka to ráno, než jsem se vůbec dostala do krámu, dostala jsem se nejdřív hned do dvou konfliktů! Začalo to tím, že v letištní garáži mi nějaká kráva odmítla umožnit zaparkovat (tři slovesa za sebou, prosim pěkně),

nechtěla mi uhnout, i když jsem na ni troubila a hulákala z okýnka, nebyla ochotná couvnout. Prej za ní stojej další auta! Taková pitomá výmluva...

No a v druhym případě hrála roli bezpečnostní kontrola, když mi ta kráva číslo dvě zvedla přede všema sukni, aby mi zkontrolovala zadek. Ohradila jsem se, co jako dělá, ale prej to musim strpět! Kolegyně, ta co měla v tašce potěšení pro mě, to viděla a nestačila se divit. Čekala totiž, až projdu kontrolou i já. A že se něco načekala! To mohla dávno prodat pár bot, než mě ta ženská prohlásila za "v pořádku".

"Vidělas to? Div mě nesvlíkla!"

Vilma přitakala a řekla, že pro mě něco má. Snad mi prej vylepší ráno. Nato vytáhla kafe. TO KAFE. Co jsem vypila Danovi.

Musim říct, že jsem byla fakt potěšená, a tím spíš, že sama smí ze svý domoviny vyvézt jen omezený množství týhle lahůdky, a to je to kafíčková požitkářka! Takže se to cení, tohleto.

Kruh událostí se zas uzavřel, špatný se vyvážilo dobrym, moje vnitřní váhy jsou vyrovnaný. Jako když si poměřuju ingredience na babiččin guláš.

Řikala jsem, že jsem dala moc pálivý papriky, ačkoliv radila sladkou, a nedalo se to žrát?

Ale že jsem to tak dlouho ředila a znovu vyvařovala, až se to žrát dalo?

Až si to pak Mirek dokonce dochucoval...

Protože to bylo bez chuti a nedalo se to žrát.

***

Když nasněží, je pro nás lepší chodit pěšky...

Můj super nápad, houpačka do pokojíčku.

Ale přivrtat hned! Jak že nemáš čas? Já si zatim zajedu za Ahmatem...

Co to tady děláte?

Stavíme sněhuláka...

A na plotně máš guláš.