Přijela jsem k mamince ve svý starý sukni ze lnu. Len je skvělej materiál, já ho objevila až díky práci v butiku, ale takovej krteček ho zná odnepaměti.
To Martin říkal, že když se cítím líp, ať napíšu článek! Mně totiž poslední dobou znovu trápí špatný stavy. Moc vás tim nechci nudit, ale zkrátka se to na mě zřejmě podepisuje ve všech směrech...
Totiž maminka mi řekla: "Co to máš za příšernou sukni? Nechceš si zkusit tu po Zuzce? Jaks ji po mně chtěla zúžit. Už by ti byla."
"Tys ji už zúžila jo?"
"Ne."
Aha... Stojim, čumim, ona pro ni jde. Než ji donesla, zařekla jsem se, že ZA TOHLE, jestli ji někdy budu nosit, tak až ji zúží - a já do ní zhubnu.
Když jde o ego, klidně si nahážu klacky pod nohy!
Doufám, že ji nezmenší nějak moc...
Byli jsme s Mirkem na školkový akci. Zahradní slavnost k ukončení školního roku. A rozlučka s dětmi, co odchází do školy.
Ten velkolepý rituál, kdy předškoláky pasovali na školáky, zatímco jsme všichni stáli kolem dokola a tleskali, byl fakt pěknej. Shodli jsme se, že tohle nám, coby dětem, ve školkách chybělo. Mirek vzpomínal, že jemu snad neřekli ani čau...
My se spolu na moc akcí nedostaneme, já tuplem ne, tak jsme si tohle chtěli řádně užít. I když náš Adriánek ve školce ještě zůstává. Všimla jsem si, že se tam čepuje, mimo jiné, taky pivo. Lidi ho chlemtali z plastových půllitrů, tak pro něj posílám Mirka taky.
Když se vrátil, sdělil mi, že chvíli před tím, než přišel na řadu, pivo došlo.
Tak to snad ne!
Nehodlala jsem se s tím smířit. Já střízlivá nezůstanu!
Je krásně, děti se cachtaj v bazénku, sele se griluje, různý dobrůtky se tu nabízej, jak na nějakym food festivalu, v jinym koutu zahrady plápolá oheň, nad kterym lidi pečou buřty, děti všude pobíhaj a kapela hraje... A Mirek nese plechovky z nedaleký večerky.
On měl jedno, aby nás moh´za pár hodin odvézt domů, ale já zvládla tři. Docela jsem to cítila, byla jsem veselá a nic mě netrápilo, buřty mi padaly z klacku a přišlo mi to děsně vtipný, stejně jako dávat přezdívky tamním lidem a dětem, co nás něčím zaujali. Ač nešlo o maškarní, byl tam vodník, i čert, člověk úplně žasl, kdo to všechno do tý školky se synkem chodí.
Taky jsem potkala jeho učitelku, úplně stejně rozjařenou, jako jsem byla já sama, takže jsme pokecaly, jak je to tam hustý a asi ještě něco, co už si nepamatuju...
Domů jsme odcházeli mezi posledními. Adriánek ještě neměl dost. Anebo já?
Ještě mi chyběla nějaká pecka na konec. Aby člověk moh´jít pokojně spát a neměl pocit, že se nepobavil dost. Že to nestálo úplně za to. Jestli mi rozumíte. Dáte si pár piv a jdete si lehnout. Tak proč jsem si je dávala? Aby mi ráno bylo akorát blbě?
Jakoby mě vesmír vyslyšel, seslal romantiku jak z filmu.
Tomu nebudete věřit.
Budu teď vycházet z předpokladu, že znáte film Statečné srdce. Konkrétně scénu téměř v úvodu. Jako malýmu klukovi, umřel Williamovi táta, a když během pohřbu plakal nad rakví, donesla mu malá Murron (čti Marn) kvetoucí bodlák, co pro něj utrhla opodál. On si ho schoval a později se vzali...
Bylo to o to silnější, že se jedná o můj nejoblíbenější biják.
Děti se klouzaly na takový široký skluzavce, jo. A někoho napadlo, že sjede po kůře, co upadla z nějakýho stromu. Jenže sedřel Adriánkovi tou kůrou ruku. A co se nestalo... On se rozbrečel, děti se shromáždily, aby koukly, co mu je a nějaká malá holčička odběhla, utrhla nějakej kvetoucí plevel z trávy a přinesla mu ho. A teď se jakoby zastavil ten čas, jo, hrála hudba, on přebíral kytku, ona se zasněně dívala...
"Jak se jmenuješ, holčičko?" Vstoupila jsem do scény, přirozeně.
"Alma," odvětila.
"Viděls to, tady malá Marn dala našemu Williamovi tadyhle bodlák... "
Pak už mě, myslim, Mirek přiměl k odchodu... Kytku jsem si odnášela já, on by ji ještě ztratil, ještě z toho nemá rozum.
Už mu to sušim. Později dám do šátku a jednou se k tomu vrátí(-me).
Ráno jsem musela do práce. Měla jsem trochu kocovinu, která naštěstí během prodávání kabelek přešla. I tak jsem ale neměla náladu na bohatý cestující paničky a ještě víc, než kdy jindy, jsem nechápala, proč tak rozhazujou peníze. Pár kupů se mi podařilo rozumně rozmluvit, přesto jsem nějakou tržbu měla.
A příští den jsem zas ocitla ve školce při vyzvedávání Adriánka.
"Ty jo, to byla fakt dobrá akce, já měla další den normálně kocovinu!" Svěřila jsem se učitelce, když mi syna předávala.
"Kocovinu? A z čeho, prosim vás?" Zarazila se.
"No z piva, přece," - že by si všimla, že na nás nezbylo? "Sice na nás nezbylo, ale došli jsme si koupit," objasnila jsem jí to.
"Ale my točili birel, né alko!"
"Co že? Aha... Takže jsme tam chlastali jenom my? Nebo teda, jenom já?!"
Přikyvovala, že už to asi tak bude.
"Ale to je divný, mně přišlo, že jsou opilí všichni. I spolu jsme přece mluvily, to jste nebyla střízlivá, ne... Nebo jo?"
"Já jsem takhle veselá normálně," uvědomila mě se smíchem a já si začala vybavovat všechny ty lidi, co jsem s nimi přišla do kontaktu v domnění, že jsme na tom stejně. Že taky neudržej špekáček na tyči, a že je taky totálně rozsekala malá Marn s kytkou.
Flashback: "No vidíte to všichni? To je krásný, co?! Statečný srdce hadr! Tohle je určitě Marn - nebo jak se jmenuješ, holčičko?"
"Alma."
"Marn?"
"Ne, Alma!"
"Řikáš Marn, jo? Tak to je teda síla, fakt neuvěřitelný..."
***
Bála jsem se, že mi tam ten buřt spadne zas, tak jsem si radši odsedla... logicky :)
Bodlák od Murron
Žádné komentáře:
Okomentovat