Blížily se babičky narozeniny a já seděla v krámu, když zavolá máma, ať se podívám, která z kabelek by se pro ni nejlíp hodila jako dárek. Přes videohovor jsme pak spolu procházely celou jarní i letní kolekci a vybraly jednu jedinou, co byla pro naši babičku jako stvořená...
Dala jsem si ji pod pult a večer radši už na pult, abych nakonec nezapomněla. Je to moje poslední směna před odjezdem na chalupu, kde už zítra budeme přát...
Pak takhle zapisuju tržbu, dělám účetní závěrku, a ta kabelka se mi nějak připletla pod ruku - nebo jak se to stalo - že jsem ji počmárala. Modrou propiskou.
DO PRDELE!
V prvotním šoku jsem netušila, co s tím. Netušila jsem to, ani po uklidnění se. Vlhčeným ubrouskem to nešlo a vodou taky ne. Víc prostředků jsem po ruce neměla.
Záměrně jsem předání kabelky mamince odložila na ráno - je pozdě, jedu rovnou domů spát... Nestavím se, i když je to cestou. Naštěstí se neozvala, a já tak měla dost času situaci vyřešit. Kdyby to šlo...
Google radil na semiš lak na vlasy. Anebo micerální vodu. Ani jedno nezafungovalo. Leda se trochu proměnila barva kolem propisky. Ten lak (anebo voda) to tam napustili žlutě.
Soda, zubní pasta - ještě horší. Voda s mýdlem, průser totální, všechno se rozpilo, fleky zůstaly i po zaschnutí, co jsem zjistila až ráno. Píšu Radimovi - našemu designérovi výloh. Jsem prej kráva.
Nemá pro mě radu. Leda to hodit do popelnice a dojet do krámu pro novou kabelku.
Možná by zkusil propisku vybrousit jemným pilníkem, ale z toho upustil, když viděl fotku celkovýho výsledku mých předešlých snah. Už je všechno marný.
Ráno jsem se zničenou taškou přijela k našim. Nechala jsem ji v autě, snad si maminka nevzpomene.
"Co ta kabelka? Máš ji?"
Jak mě mohlo napadnout, že by zapomněla...
Mlčela jsem.
"Nebo myslíš, že nebyla dobrá?"
"Přesně to myslim, byla blbá."
"Takže jsi vybrala jinou?"
"Ne, žádnou..."
"Aha... Tak co teda?"
Mlčim.
"Cos s ní provedla?" Dovtípila se.
Mlčim.
"Jano?!"
Musela jsem s pravdou ven.
Kupodivu mě nezbila, ani neseřvala, ba skoro ani nevynadala. Jen lomila rukama. Co s tim, přemýšlela. Prej jsem měla přijet hned večer a ne to takhle dojebat. Povídala, jinými slovy.
A pak se dala do čištění. K mému úžasu se jí podařilo zbavit semiš propisky. Zažloutlé fleky od laku a mýdel se ale moc nezměnily. Řešily se tedy následky mých záchranářských prací, než nějakej čmáranec.
Kdyby to nebyla tak drahá taška, člověku by se chtělo smát...
Měla jsem v kapse ještě nápad, polejt to tím lakem už celý, aby to vypadalo jako schválně, ale radši jsem to nevyslovila nahlas. A tak jsem jen nervózně čekala, jak celá záležitost dopadne.
Dopadla tak, že se koupila ještě jedna kabelka, která se nám pro babičku líbila jen o maličko míň, než tahle.
Každoročně děláme na chalupě výlety po okolí. No a co, že už to tam známe, jak svý boty, všechna ta města, zámky, zoologický, Krčínovy rybníky... Pokaždý je to jiný!
A tak jsme zas vyrazili na Hlubokou. Není to jen zámek, je tam i ta ZOO :)
Ale taky rybník s výletní lodí, jarmark, i zámecký park... Ten mám zvlášť ráda. Procházet jím k zámku, to si připadáte jako panovnice, co si obhlíží svý panství.
A jako taková jsem kázala Mirkovi zaparkovat u hřbitova.
Já tam parkovala vždycky.
Jen neználek by to nechal dole a šlapal nahoru ulicemi, když to jde i líp.
Ale to chce fištróna!
Mirek si všiml cedule zákazu stání. Vyjma doby strávené u hrobu.
Ale vždyť my přece JEDEME K HROBU! Mrkla jsem spiklenecky na něj.
Zaparkovali jsme tam tedy a vydali se tím překrásným parkem k zámku. Když to zkrátim... Našli jsme pak na kole auta botičku.
A já se strašně divila. Mirek zas tolik ne.
No nic, jdu tam zavolat, že jsme byli na hřbitově a bude to vyřešený. Nechápu, že si náš parking tady nezdůvodnili policajti sami...
Přijel. Jeden, docela sympaťák.
To už tam Mirek nebyl, protože měl v kapse nápad, že sama dopadnu líp.
Jenže sympaťák mi nechtěl ten hřbitov věřit. Prej ho prošel a nebyla jsem tam.
"No... Já se pak byla projít tadyhle parkem...," zkoušela jsem to.
Vyměřil mi pokutu pár stovek. Místo tisícovek. Asi, že jsem byla tak sama...
Souhlasila jsem.
A než ode mě peníze vzal, zadíval se soucitně a zeptal se: "Vy tu máte opravdu někoho na hřbitově?"
Děsný. Děsný. Děsný.
Ne, prosim tě, to víš, že kecám...
"Jo, ano, opravdu," dušovala jsem se, div nepřísahala.
Kam tohle povede...
"Koho?"
To si děláš prdel...
"Em... babičku." Nenapadlo mě nic jinýho. A jenom doufám, že její hrob nebudeš chtít vidět.
Naštěstí se dál neptal a pokutu mi celou odpustil. Prej můžu jet.
"Co že? Ne to ne..." Protestovala jsem.
Neblbni, to si nezasloužim! Koukej mě pořádně potrestat za tohle odporný lhaní!
"Ale jo, pro tentokrát," trval na prominutí.
"Jednou člověk udělá chybu, tak zaplatí, jakýpak copak," podala jsem mu peníze v hanbě a teprve odjela.
Těžko říct, co si o tom myslel.
Mirka jsem naložila o pár ulic níž a všechno mu vylíčila. Najednou mi volala babička, kde jsme a jestli už jedeme k obědu.
"Jedeme z Hluboký, babičko, nejdřív jsme byli v ZOO a pak na zámku."
"A pak jsem tě pohřbila," doplnil mě Mirek...
Ale na to jsem si přála zapomenout.
Lžu, abych nedostala pokutu a pak si za trest pokutu přeju, prostě TO SE NESTALO :)
Úvod léta se mi tedy úplně nezdařil, a sotva jsem se oklepala ze zmíněných epizod, oznámil mi Mirek, že má pro mě překvapení k narozkám. K mým. A předal mi letenky do Varny.
Já nesnášim let letadlem. Ani žádnej jinej, aniž bych věděla, jakej mám teď přesně na mysli. Mám z toho hrůzu. Pokaždý děsně trpím, dokonce se mi o létání zdává a pokaždý je to špatný. Noční můry, moje.
A Mirek to ví. No a co, že jsme spolu u moře ještě nebyli?
"JAKS MI TO MOH UDĚLAT?!" Obořila jsem se na něj. Přede všemi v chalupě.
"Poletíme k moři!"
"Já chtěla bejt tady!"
"Nemůžeš trávit všechny léta jenom na chalupě!"
"Můžu! Chci!"
Ale měla jsem smůlu, letělo se do Bulharska. A celou cestu na mě nesměl nikdo promluvit, včetně Adriánka. Během turbulencí jsem omdlívala a přála si okamžitě vystoupit. Sledovala jsem letušky, jak se tváří, jestli jsou v klidu. Při pokynu se připoutat, jsem se loučila se životem. Nedalo se to zvládnout.
A když uběhla ta hodina a půl a letadlo konečně (tvrdě) přistálo, kazilo mi radost z přežití, že budeme muset ještě zpátky... Je úplně jedno, kolikrát člověk už letěl, pokaždý (mi) jde znovu o život.
Takže až druhá půlka léta stála za to. Ta strávená na vsi, kde to miluju nejvíc, a kde v tom tak umim chodit... jakože už vim, kde parkovat a co když tak říct, a tak.
Naučila jsem Adriánka jezdit na kole - což považuju za svůj největší úspěch celýho léta (ne-li mateřskýho života).
A pak jsme spolu jezdili po starých hrázích mezi rybníky a to byly ty nejhezčí chvíle. A ještě lepší bylo, když nás strejda vzal oba na motorku a zavezl nás ke splavu, kam jezdívají s jeho ženou, a který já dosud neznala, což vůbec nechápu, a taky do hospody na konci jedný tý hráze, kde jsem byla rovněž poprvé.
"Vy se, slečno, barvíte?"
"Ne, proč?" Podivila jsem se.
"Že včera tu byl s brunetou," ušklíbl se nějakej dědek u toho jezu na adresu mýho parťáka.
"Hej, co takhle nějaká chlapská solidarita?" Houkl na něj strejda, a mě napadlo to rozehrát a třeba mu jednu fláknout. Aby si jako děda přišel na svý. Ale něco mi říkalo, ať já už radši nic nerozehrávám.
Od toho dne jsme s Adriánkem jezdili na ta nová místa spolu na kolech, a po vyráchání se pod splavem, kde jsem nasávala omamnou vůni řeky, protože to mě nabíjí víc, než moře, se jelo nasávat pivo/limo. Cestou domů jsem pak stavěla na sběr hub. Přivezla jsem babičce hřiby, jenže satany. (Nedám si pokoj?)
Poznali je všichni, jen já ne. Možná proto je na tý hrázi nikdo přede mnou neutrh...
No a pak byla, jako každej rok, soutěž hasičů, který jsem se letos nezúčastnila, coby závodnice, jen jako divák. Sice pršelo, ale popíjelo se a bylo veselo. A když přede mě kamarád přistavil svůj traktor, anebo přistavil mě - teď už si nevzpomínám, nezaváhala jsem ani na chvíli a už jsem jezdila po poli. A na valníku vezla všechny děti ze vsi, včetně mýho syna. Protože řídit traktor je, narozdíl od cestování letadlem, úplně skvělý.
Se strejdovou ženou jsem byla v jedný třeboňský hospodě. Je dost stará (ta hospoda) a má bytelnej sklep.
Což vim jak?
Uběhlo něco vody v řece a kolem projelo pár traktorů, když my měly vypito pár piv. Já si odskočila na záchod a cestou zpátky jsem vzala za kliku špatných dveří. Tyhle vedly do tmy. Muselo se po schodech dolů. A ještě níž. Do tmy a chladu kamennýho sklepení. Pochopitelně jsem dávno věděla, že se nevracím do lokálu, ale něco mě táhlo, to tam dole prozkoumat.
Najednou slyšim Inku, jak volá: "Jsi tam? Slyšíš mě?"
Řvu zpátky nahoru: "Jó!"
"Co děláš?"
"Ále, já zabloudila...," odpovídala jsem a pořád se vzrušeně rozhlížela a hladila kameny ve zdech - kdo je asi stavěl a co tu kdy bejvávalo?
"Jsem prosim tě dole, v ňákym sklepě...," kroutila jsem hlavou, jakože jsem se takhle spletla, a přitom jsem byla v sedmém nebi, protože tady se procházel možná sám Krčín!
Ale když ona pořád něco hulákala a já jí nerozuměla, tak jsem musela vyběhnout ty schody rychle zas nahoru, abych se jí ukázala. Jenže tam jsem zjistila, že vůbec nemluvila se mnou, ale že telefonuje.
Tak jsem se oprášila a šla si dopít regenta...
Fakt jsem jim tu prolezla sklep?
***
Žádné komentáře:
Okomentovat