Já si nemůžu pomoct, že zas začnu takhle: Ve školce... :))
mi v jednom z posledních předvánočních dní vraceli Adrianka se sdělením, že se mu vytahaly bačkůrky
a padají mu z nohou, a tak by to chtělo nový.
Další den jsem vyrazila dokoupit ještě nějaký dárky, a tak jsem prošla všechny tři obuvi, co v nejbližším nákupáku jsou.
Představte si, že nikde neměli jeho číslo. Nad tím se podivuju už dýl, mám vždycky pocit, že všichni mají stejně velký dítě, jako já, a tak to nikdy nebude lepší... Zkrátka 33 nebyly k sehnání, pokud jsem nechtěla na tkaničku, kterou ještě zavázat neumí.
Nu což. Padly mi do oka chlupatý zvířecí tlapy. A hned mi do hlavy přispěchal pro ně argument. Vždyť za pár dní jedeme na chalupu! Tam je užije, babička má chladno od podlahy, ačkoliv topí, až se nestačí kouřit z komína... Já už se tam tak těšim!
Přinesla jsem papuče k pokladně, kde prodavačka právě něco počítala, přesto mě po očku zahlédla. V tom zvedla hlavu podruhý a vyhrkla: "Já se lekla, co mi to nesete! Úplně jsem nemohla uvěřit vlastním očím...," zapřeháněla si.
"Já taky nemůžu uvěřit, že fakt do školky kupuju tohle," posteskla jsem si.
"Do školky? S tim vás vyhoděj, to tak domu. A ani tam ne."
"Jenže nemáte třicettrojku, jako nikde nemaj!" Obvinila jsem ji ze svýho zoufalýho činu.
A pak jsem si představila, jak se na to učitelka tváří. Asi nahodí stejnej výraz, jako když jsem mu tam přinesla koberec. On si tam rád nosí věci, co zrovna dostal, aby si s tím pohrál s přáteli.
Na koberci byl skákací panák, no. Tak jsem ho tam rozrolovala... Nebo jak přišel s čírem, že má novej gel od strejdy. A ženský myslely, že si dělám srandu, že jsem to ráno tvořila. Prej mívaj od čepice to samý.
Jenže náš tygřík to má gelem a fénem. Protože jsem bláznivá matka.
A když přes léto vyrostl z odrážedla, co se na něm proháněl po školní zahradě, dostal novou maxi koloběžku, protože jsme zrovna nesehnali nic lepšího. Jenže mu to moc dlouho netrpěli, protože když jel on, nevešel se na cestičku nikdo jinej, a tak chvíli jezdil sám a pak teprve všichni ostatní.
No nic. Teď dostal od Ježíška snad dostatečně malou.
Ale říkám si tak, jestli já nejsem tak trochu výstřední. Něco mi připadá úplně OK, a zatím je to úplně špatně. Mám asi rozlišovací potíž...
Vám nepřipadá ta hranice děsně tenká? :)
Třeba teď o Vánocích jo, šli jsme s babičkou a s Adriánkem (ten jel na svý mega koloběžce), poslechnout si na náves vánoční zpívání dětí. A já si nasadila sobí čelenku a vyzbrojila se prskavkama, protože mi přišla super představa, že si po zpívání s dětmi vánočně zaprskáme.
Jenže babičce se můj nápad vůbec nelíbil, a tak na mě prskala celou cestu ke kapličce.
"Jano, sundej to! Tohle se nenosí! Ne tady! Uvidíš, že to tam nikdo nebude mít! A prskavky koukej nechat doma! Co si myslíš, že to je? Nějaká šou?! To neni, zazpívají koledy a jde se domů, nedělej kraviny a šašky!"
To už musí bejt, aby se naše babička takhle rozohnila...
Jenže jsem si trvala na svym. Miluju všechny příležitostní záležitosti, co jdou jen teď, co je TEĎ pro ně čas.
Ale u nás se nosí střízlivost. A to není nic pro mě, obzvlášť ne po pivu, co jsem si ho dala po obědě.
Musím ale říct, že mě babičky názor zpochybnil. Co když jsem fakt magor, kterej to tam celý pokazí a naruší a měl by radši přijít s vážnou, neřku-li svatou tváří pod nějakou kápí? Pokorně, tiše, skromně... To by člověče bylo taky příhodný, možná zkusim napřes rok :)
Je pravda, že tyhle věci asi nedovedu úplně poctivě procítit. Já třeba vánoční náladu a radost zacítím klidně v červenci, když mi v lese pod nosem zavoní smrček, co ho míjím, anebo když v mechu spatřím spadlý jmelí. A když ten čas pak přijde a mám se naladit, nasadim si parohy, protože Vánoce...
Ve školce (promiňte mi to prostě), jsme měli vánoční besídku. Byla jakože pro děti, ale podle mě to bylo normálně pro rodiče, co si chtěli společně vánočně poklábosit nad punčem. Já tyhle potřeby nemám, ale snažím se nevynechat nic, co se týká Adriánka. Takže jsem nasadila vánoční náušnice a ponožky s hvězdama, a vyrazila s pečivem od maminky mezi veselé extroverty.
Paní ředitelka nás klasicky usadila okolo svíčky a jedna z učitelek poslala putovní kamínek... Jak jsem mohla doufat, že tentokrát nebudu muset nic vyprávět...
Otázka zněla: Co máte nejradši na Vánocích?
Ale myslím, že už se zlepšuju, můj pulz nebyl patrný i přes svetr a z rukou mi netekl proud potu do rukávu.
Ani hlas nepřeskakoval, řekla jsem souvisle něco, čímž jsem ze sebe udělala rozmazlenýho fracka, kterým ovšem asi jsem.
"Tak já mám na Vánocích nejradši, když se všechny odrostlý děti sejdeme u našich a maminka se tam o všechno stará, a my si můžeme užívat vánoční pohodu."
Nedali byste mi pěstí? :)
Abych to zmírnila, co ze mě leze, dodala jsem, že doma dělám taky Vánoce, kdy se sama starám. Ale to že už pro mě tak příjemný neni. Pár lidí se zasmálo a kamínek putoval dál. Žena Cliveova má pochopitelně nejradši atmosféru a sám Clive pohodu, kdy chodí málo mailů.
Mno, možná bych spíš měla sedět mezi dětmi, než těmihle nudnými dospěláky.
Je pohroma, že příští rok mi bude čtyřicet. Nechápu to.
Možná proto se za mě babička ostýchala...
Ale prskavky se dětem líbily a na moje růžky nikdo nezíral. Myslím, že nejvíc mě řešila babička. Ovšem kdoví, sama bývám často překvapená, jak zdání klame. Moje zdání především.
Když jsme se s Adriánkem vraceli do Prahy, nemohla jsem najet do naší ulice, jelikož v ní hned zkraje stála sanitka.
Chvíli jsem čekala, jestli přecejen nebudu moct projet k nám, ale vlítla na mě žena zpoza plotu.
A hned do okýnka, co jsem ještě otevřela, protože mě ani ve snu nenapadlo, že nepřichází v dobrém.
"Může to laskavě objet jinudy nebo tady budete stát jako kráva?!"
"Proč mi nadáváte?" Vyhrkla jsem překvapeně.
"Protože mi teď umřela babička!"
"A proto mi nadáváte?"
"Jo, protože tudy prostě neprojedete, je tu doktor se sanitkou, jak vidíte!"
"Uklidněte se, já jsem vaše sousedka!" Naběhla jsem si, protože už byla na odchodu zpátky ke svý brance, když na mě zařvala pěkně nahlas:
"Prdlajz sousedka! Přivandrovalec jste!"
To jsou mi zas Vánoce. Asi taky ráda divadýlko sousedům. V tom bych se s ní mohla utkat.
Ehm, copak to tady na sebe říkám... Ále, dyť vy jste to všechno četli.
Chtěla bych vám říct, že ne vždycky mám náladu psát. Že čím míň píšu, tím hůř to jde. Když nebojuju s depresivní náladou, utíkají dny jak - nic mě nenapadá, prostě marním čas s Kiki nad kafem, na večer zas třeba nad pivem, a klábosíme (bez kamínku a parohů), zato s mnoha dětma kolem, který ráda beru, kam se dá, a dělám jim šou - s parohy.
Pořád a ještě víc, než dřív, hledám smysl a cestu a odpovědi... Mám to se sebou těžký. Momentálně mě nejvíc naplňuje čas trávený s Adriánkem, protože jsem zjistila, že čím víc s ním jsem, tím víc s ním být potřebuju.
Jsou to zvláštní úměry.
V hlavě mám pak fůru nápadů a námětů a snů, no stejně, jako vy, a čím víc toho je, tím míň na tom dělám. Tuším, že v tom nejsem sama, proto mám pro nás všechny vánoční přání:
Ať se dovedeme sami v sobě vyznat a poznat, co teď a co pak, a co jo a co ne, a co vůbec ne :)
Ať nemarníme čas zbytečnými činnostmi, kterými vědomě, či podvědomě jen odvádíme vlastní pozornost od toho, k čemu nás srdce táhne.
Ať si dovedeme stát za svým, i když ostatní mají pocit, že jsme magoři. Když se schováme pod běžnou zimní kapuci, doma nás to pak bude žrát.
A tak budem žrát my. Hodně salátu a cukroví a tak, a šance na spokojenost se bude jen vzdalovat. Dobrá zpráva je, že tu vždycky je. Když jsem měla období nejhorších depresivních stavů, pomohla mi právě naděje. Co mi ji dal citát: Duše sama ví, jak se uzdravit, úkolem je utišit mysl.
To je cesta k sobě samému, ztišit se, zklidnit mysl a jen sledovat, počkat si na odpoveď a uzdravení z našeho nitra.
A taky každému přeju splněné přání, aspoň jedno.
Já si pokaždý na Štědrý den něco přeju a to se pomodlím. A nelžu, že to vždycky v nějaké formě ke mně přijde.
I to mám na Vánocích moc ráda, že jsou skutečně štědré.
Jenže říct ve školce s kamínkem v ruce, že miluju, že se o Vánocích plní přání?
To bych si připadala jako magor.
:))
***
Moc děkuji milé tetě Blance za tradičně skvělý a nádherně zabalený dárek pro Adriánka.
Děkuji všem, kdo to tady čtete, že to sem chodíte číst. A že se snad i vracíte.
Děkuji za celoroční zpětnou vazbu. Vždycky mě vstřícné ohlasy moc potěší a povzbudí v mé prokrastinaci.
Jakože duševního povalování zanechat a psát dál.
A kdybyste mě náhodou někde potkali a já byla nepatřičně vystrojená, či naladěná jinak, než se patří, tak už víte,
že mi chybí ta rozlišovací schopnost. A hlavně to proboha neříkejte babičce. Svojí můžete, ale tý naší radši ne.
Ať se za mě nemusí stydět, ona je stará škola.
Ale přivandrovalec je taky, říkala mi se smíchem. Že ani po čtyřiceti letech, co bydlí v chaloupce na vsi, není zdejší. Ale ona to bere pokorně. A na náves chodí v normální čepici.
Nenosí sobí parohy. Ani ji to nenapadne!
A vůbec, už jsem vám psala, že když se do sebe někdy až moc zamotám, přeju si být jako ona?
Žádné komentáře:
Okomentovat