Vemte to přes Oxazepam

Nejen Adriánkovi, ale i mně přinesl Ježíšek brusle. A to moc krásný, nevšední, retro! Byla jsem trochu v rozpacích, protože jsem na tom nestála snad dvacet let... To jsme tehdy se Zuzkou chodily na rybník, kde jsme se spolu učily různý styly, otočky a jezdit pozadu; docela nám to šlo. Měly jsme to tak každou zimu, už od dětství, jenže teď taková dlouhá pauza - kdy už člověka pomalu ani nenapadlo, že by ještě měl bruslit. Je fakt, že ani jízda na koloběžce už se mě domněle netýkala, dokud nezačal jezdit Adriánek. Já si vedle něj oprašuju starý dovednosti a zjisťuju, že to jednak pořád jde, i když obav je víc, než kdysi, a rychlost taky není taková, ostatně ani ty cíle... Ale jede to a dokonce se sama sebe ptám, proč jsem na tyhle "spoje" zapomněla.

Ale co hrozně nemám ráda, jsou veřejné akce, obzvlášť ty víkendové. Kdy se dají očekávat fronty, davy a tlačenice, no nějak jako na tom výlovu Rožmberku. Když jsem si přečetla, že v Dejvicích stojí umělé kluziště, ovládla mě podobná představa, jako jít v létě na pražský koupaliště, anebo v neděli do dětskýho fun parku, kde jsem nerozvážně skončila pár týdnů nazpět, a kde byly beznadějně zabrány všechny šatní skříňky, takže nadbyteční hosti odkládaly svršky na zem, čekalo se na místo k posezení, děti se hravě ztratily mezi ostatními a člověk potkal známých tváří, až nebyl rád.

Holt o víkendech je svět malej.

Ale teď jsem se tedy zapřela, a že na to bruslení synka vezmu. Já budu jen koukat a pomáhat mu, svý krasavice nechám doma.

Hrozně se mu to líbilo, potkal tam holky ze svý školky, a potkal je rád, což zážitek ještě umocnilo - i mně, protože co prožívá on, prožívám i já... ehm.

Ani těch lidí nebylo tolik, jak jsem se čekala. Od toho dne, kdy jsem se takhle hecla, jsem to místo vzala za svý a dobrý.

Docházely mi léky, tak jsem usedla do čekárny psychiatrie. Pořád nemám jasno v otázce, jak se mi tohle píše. Jestli dobře nebo obtížně. Jestli to se mnou jako něco dělá.

Každopádně, co se mnou prokazatelně něco dělá, je právě to čekání tam. Mezi divnými lidmi. Nejde mi je nepozorovat, nepřemýšlet o nich, nemít nutkání vědět, co jim je a jak jim je. Myslím, že by mi to mohlo i pomoct, vědět, že se někdo cítí stejně, že zlý stavy neprožívám jen já, myslím ta občasná muka depresí.

Proti mně seděl týpek s dlouhými cáry vlásů, co si je pořád uklízel za uši, protože se mu pletly do čtení. To by ještě nebylo nic divnýho, kdyby najednou nesáhl do kapsy, nevyndal jeden bílý tictac, nenadzvedl si dvěma prsty horní ret a pod něj si ho nevložil. Aniž by spustil oči z knihy.

Takže čte a pod rtem má bonbon. Necucá ho, jen ho tam tak má. A nikdo o tom neví, jen já a on. Možná to je právě ono. Uniklo to i všetečné paní recepční, která má co dělat, aby jí neuniklo nic. Zajímá se aktivně, kdo s čím přichází, s čím odchází a zpovídá také volající...

"Psychiatrie?! - No a co se děje? - Tak aspoň naznačte! - Já musim doktorům říct, proč vás objednávám, víte. - Tak on se zeptá a já mu řeknu, že jste mi to nechtěla říct?..." Zkouší se dobrat zpovědi pohrůžkou, jak to asi bude vypadat, že jste se nesvěřila na recepci.

Pak to zvoní zas a ona nám všem vykládá, že tady zvoní telefon, ale ona zvedá ovladač od rádia, protože je to všechno tak podobný.

"Psychiatrie?! - Nepřepojim, má tam pacienta - a co se vám děje? Aha, aha... Tak dobře, přepojim - ale budete rychlá a stručná, řeknete jenom to, co mně, dobře?"

A čekárně pak vysvětluje: "No ale že jo? Každej řekne, že chce přepojit, že potřebuje JENOM tohle a tohle, ale to je stejný, jako by vpadl do sezení a ještě dostal přednost, no že jo? Navíc zdržuje a odvede myšlenky, prostě to celý naruší... Kdepak, dělám to jenom v opravdu nutnejch případech!"

A chvíli nato jde, zaklepe na dveře ordinace a vchází dovnitř se slovy: "Miluš, prosim tě, já jenom..."

Koukám na ostatní, co na ni říkaj´, ale zdá se, že nic. Že jsou příliš hluboko v sobě.

Jestlipak má ten mastňák pod rtem pořád ten tictac?

Myslim, že ten je tu správně. A co pani vedle mě, jak pořád procvičuje prsty a žmoulá rty, vypadá dost nervózně. Mám chuť se jí zeptat, co ji trápí. Ale takovou otázkou bych akorát potvrdila, že jsem tady správně i já, krucinál.

Ze dveří vychází mladík, nese si papír a loučí se.

"Moment! Moment!" Vrací si ho recepční. "Můžu se jenom na něco podívat?" Loudí od něj tu zprávu.

Rozpačitě jí list podává a ona ho sjíždí očima odshora dolů a přitom říká: "Jojojojojo, jasně, hmhm," papír mu vrací a vysvětluje: "Já jen, jestli vás nemám objednat, ale vidim, že to už udělala pani doktorka."

Mám pocit, že pokaždý tipuje, co komu je a pak si svůj tip potřebuje ověřit.

Psal nám, mně a Kiki, nějakej týpek, a to zprávu na facebook, že má velkou prosbu, zda ho spojíme s naší sestrou Zuzkou. Prý potřebuje něco šíleně důležitýho a ona jeho zprávu zřejmě přehlíží.

Kiki Zuzku zburcovala, ale ta správně usoudila, že je to dlužník. A obrací se na ni, jako na soudní exekutorku. A to ona nemá ráda, když je takhle soukromě dotazována, anebo vůbec kontaktována, kýmkoliv, kdo má exekuční problém.

Od toho mají úřední hodiny!

Říkaly jsme si s Kiki, jak je důležitá. Jakože vopravdu.

Kiki pak letěla do Itálie objednávat nový svršky do butiku, a já s Adriankem vyrazila zas na brusle.

Už mi to celkem šlo, jak se ty starý dovednosti rychle opráší...

Nechala jsem se vyfotit, protože já jsem tuhle zimu bruslařka, a foto jsem dala hned jako novou profilovku.

A příští den jsme šli zas, prostě normálně bruslíme.

"Mladá pani, můžu něco?" Naklonil se ke mně pán zvenčí přes mantinel.

"Ano?" Opřela jsem se u něj, jakože ho poslouchám.

"Kdybyste měla pocit, že vám to moc nejede, tak máte na bruslích chrániče."

??? "Ehm, aha, ano... jistě... děkuju za postřeh," podívala jsem se dolů a viděla ty černý plasty na nožích svých krasavic.

Tak to je snad špatnej vtip, tohleto. Pýcha fakt předchází pád? Rychle pryč!

Takže když to shrnu, Zuzka zastává důležitej úřad, ačkoliv toho času na mateřský, jo. Kiki vybírá, co si u ní bohatýrky v příští sezóně nakoupí, a já tu úplně vážně píšu o tom, jak bylo na psychiatrii a jak jsem bruslila s chráničema - a ne, že by to jako nešlo.

Už bych se nad sebou měla vážně zamyslet...

Než se tak stane, ještě si povíme, jak jsem se nasraná producírovala po kuchyni KFC, taky po vytřený části podlahy v řeznictví, a že holka, co jí lepim řasy, může bejt klidně úplná kráva, jen ať mi nevypráví, že jsme si podobný.

Jestli to do příště nepřebijou neobvyklejší prožitky.

Doktorce jsem svěřila, že bych ráda s Adriankem někam letěla, ale mám z létání nepřekonatelné obavy.

Načež mi doporučila prášky na uklidnění: "Tak kdybyste někam letěla, vemte to přes Oxazepam."

A to leží kde?

***