Každý den si na chvilku sednu, a že něco konečně napíšu. Jenže mi to nějak nejde, buď nemám náladu, anebo se cítím rozpolcená, protože toho, co chci psát, je moc. Jindy jsem rozlítaná, neklidná, s tisícem myšlenek. A taky se blbě píše o sobě, když má člověk náhle z toho nejbližšího nepřítele. S nímž nemůže najít společnou řeč. A od něhož náhle neví, co čekat.
Jak se to může stát?
Zůstala jsem tedy s Adriánkem sama. Ale máme se dobře, jsme vesměs veselí a těšíme se na Vánoce.
Už jsme napekli, nazdobili, s čertem se vypořádali... Slíbili mu, že už nebudem říkat "do prdele".
Docela vítám, že je teď, před Vánoci, pořád co dělat a řešit, už jen těch dárků, kolik je potřeba sehnat - my si totiž v rodině píšem každoročně "dopisy Ježíškovi", a to všichni.
Ale nejvíc mě baví vymýšlet pro Adriánka. Mám pro něj například brusle, takže doufám v led na jihočeských rybnících. Hokejku máme. Tedy on.
Nejhorší je, že jsem kvůli němu schopná, pořídit si ji taky - asi mám syndrom matky v kalhotách. Nebo otce v sukních.
Co to tady DO PRDELE kecám?
Každopádně jsme pořád spolu. Znáte takový ty mateřský tendence, všechno to vynahradit... Ale usínat sám už by mohl. Jenže na něj nefunguje žádnej fígl, jakože uspat ho a jít si po svym. Kdepak, uspim dřív sebe, než jeho. A mnou vymyšlená pohádka O papouškovi musí bezpodmínečně bejt. Jednou jsem ji zkusila odříct a hodinu řval. Kdybych ji byla převyprávěla hned, mohla jsem mít možná ten čas pro sebe.
To Kiki na to, zdá se, kápla.
"Dneska Violko usínáš bez uspávání, maminka bude v kuchyni ... koukat do zdi!"
To Violku zaskočilo, překvapilo, a snad proto maminky plán přijala bez námitek. Jen jednou pak z postýlky zavolala: "Maminko? Koukáš do zdi?"
"Ano Violko, koukám."
"Tak dobře."
Až do rána pak o ní nevěděla.
Chci to zkusit taky, ale jsem přesvědčená, že by Ádí šel koukat se mnou.
Taky se naučil taneček. Sám z nějakýho bláznivýho klipu na youtube.
Song se jmenuje Skibidi a zpívá se tam "Skibidi ja pa pa!"
Předvádí to, kde se dá. Tuhle po něm paní logopedka chtěla přiřadit správně obrázky v dominu, ale on ji přerušil větou: "Hele, co umim! Skibidi ja pa pa, skibidi japapapapá!" A začal se natřásat a kroutit.
Zírala nevěřícně, a pak se zeptala, jestli už může.
Už mohl.
V listopadu se mi poštěstilo a směla jsem zrealizovat svůj nápad, uspořádat pro děti strašidelnou párty.
Vesnickou.
Adriánek má totiž tu strašidelnou tematiku hrozně rád... Takže já taky, rozumíme si, ano...
Všechny ty kostlivce, lebky, duchy... Možná se dám i tetovat.
Chystala jsem se na tu akci, jako na nějakej gala večer.
Heliovou bombu pro létající balónky, co jsem je počmárala černou fixou děsivými obličeji, umělý pavučiny, pavouky a netopejry... S měsíčním předstihem jsem rozesílala pozvánky, no bude to velký!
Jen doma jsem to zkoušela tajit, aby neřekli, že jsem magor.
Což se mi nepovedlo, takže řekli, že jsem magor.
Jen babičce to nikdo nevykecal, a tak mi hlásila, že se tam něco chystá pro děti, jestli s Adriánkem přijedu.
Já na to, že přijedu. Že to chystám já...
Tonda mi otevřel svou hospodu už po poledni, abych to tam mohla vyzdobit.
Byla jsem čarodějnice s mikrofonem a Adriánek netopýr.
Očekávala jsem spoustu dětí. Byl tu syn hospodskýho a jeho bratranec. Pak sestřenice a dcera Tondova kamaráda od řeky.
Ale ti jsou tu vždycky.
Nakonec dorazilo ještě několik holčiček a tím to haslo.
Tatínků a štamgastů tam bylo víc, než dětí. Ale pavučiny se jim líbily.
"Heleť, seš to ty? Ta ze zatáčky?" Zeptal se pak v přestávce jeden od piva.
"Já k vám chodil jako kluk na pomlázku, pamatuješ?"
"Pamatuju, a teď jsi vyhrál soutěž Prostřeno, jako první v její historii s plným počtem bodů," překvapila jsem ho svou informovaností, přestože jsme se neviděli třicet let.
Třicet let uběhlo od dětství???
"Tys mě v tom poznala?"
"Ne, já to nesleduju, babička říkala... A tys me V TOM poznal?" Zeptala jsem se v narážce na svůj outfit.
"Jo!" Odvětil, jako by neviděl změnu. Za těch třicet let...
A pak vyprávěl, co udělal s výhrou, a jaký bylo natáčení.
A už jsem se musela zas věnovat občerstveným malým upírům a čarodějnicím. Starší kluky jsem si získala, až když jsem upila pár piv a rozhodla se završit strašidelný mejdlo ve stoletém sklepení.
Až do zadní místnosti jsem pod lucernu nainstalovala masku z Vřískotu a po tmě ji každej musel dojít políbit.
Holky odpadly hned, ale kluci konečně soutěžili. Totiž, lovení umělýho pavouka z kýble s pavoukem živým, pro ně nebylo nic.
A teď sedím v práci za kasou a vzpomínám si, co se tak ještě událo.
Do toho vchází paní, vypadá jako uklízečka, tak se natáhnu ke koši, abych vyndala pytlík plnej smetí (většinou obalů z mýho celodenního obžerství), a podávám jí ho se slovy: "Ještě druhej koš máme ve skladu, moment..."
Ona se ale zarazila, namísto aby si ode mě odpadky vzala a uvědomila mě, že nepřišla uklízet, ale podívat se na novou kolekci.
Aha, to jsou věci...
Kiki by ze mě měla zas radost.
No nic, stejně jsem ještě nedojedla všechny svý zásoby. Mám tu ještě sýr a fíky. Ty mám ráda od dětství, patří mi k Vánocům.
Do toho vešel kolega, na něco se ptát. Mezi řečí mu nabízím fík.
"Co že? Dej to prosim tě pryč! Já to řikal Kristýně, z čeho jsou fíky a že bych to nevzal do pusy a ty mi tu nabízíš fík!"
"Z čeho jsou fíky? To je plod, ne?"
"Jo, ale najdi si na gúglu, z čeho vzniká ten plod! Ty prase."
Nejdřív jsem fíky dojedla, až pak hledala.
I kdyby byly z hoven...
Nemůže mě to šokovat víc, než když s někým léta sdílíte vše a jednoho dne zjistíte, že ho vůbec neznáte. A on nezná vás.
No a jsou jenom z vos.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat