Ve školce, proč musim zas začínat takhle? máme sešit (děti mají sešit) na víkendové zážitky.
Tam jim vypisuju (tedy jen tomu svýmu), co jsme všechno prožili a kde byli, aby bylo v pondělí co vyprávět, a na nic se nezapomnělo. To se ví, že tohle je něco pro mě, různé zápisky a záznamy a pořizování dokumentujících a vzpomínkových artefaktů, jakožto vstupenek nebo ptačích pírek, a tak. Taky barevně to ráda vyvedu a kdejaký ilustrační obrázek vystřihnu a vlepím. Aby to nějak vypadalo.
Po tom úplně prvním víkendu se Adriánkovi dostalo veliký pochvaly. Došlo mi, že si mám odvodit, že by to celé měl dělat on. Jenže on na tohle moc není, takže svolil jen s vlastnoručním podtržením minulé neděle, aby se nám ty víkendy pěkně oddělily a pak mi huboval, že vystřihuju z jeho obrázkové knížky. Do knížek se totiž nestříhá.
Do prdele, já tady píšu úplný hovna.
Nic, jedu dál, teď to přece už dopovim.
Zkrátka a dobře, stala se ze mě lovkyně zážitků pro syna. Aby měl hodně o čem mluvit a tím se v řeči procvičoval, protože tu ještě nemá zvládnutou. Logopedie se propojuje se školkou a s domovem, všude na té jeho mluvě děláme, spolupracujeme. Lepíme, stříháme, vybarvujem, víte.
Blbý je, když se z víkendu vrátíme v neděli pozdě večer, to mi to pak trvá do noci, ještě než splašim ty příhodný obrázky...
Byli jsme na výlovu Rožmberka, ačkoliv jsem se kdysi zařekla, že už nikdy. Podzimní výlovy jihočeských rybníků, kterých se s oblibou účastním, bývají skutečně o tom, že rybáři slovují a lidi sledují, má to atmosféru a není to tam jako na Václaváku. Nebo na Rožmberku. Z toho už je dávno spíš velkolepá šou, atrakce, kam se sjíždí lidi stovky kilometrů, aby hodinu čekali jen na parkovací místo, další hodinu na pivo u stánku, kupovali dovežený ryby a speciality z nich, ale taky sýry, uzeniny, brambory, alkohol, aby draze platily za dětské vyžití typu skákací hrad, a večer je to ve zprávách, zkrátka už moc profláklý. Kdo ale chce, zážitek si tam najde. Můžete se v holinách projít až do třetiny rybníka, v bahně. Klidně. Nebo třeba chytat do kelímku od piva malý rybky, co se plácaj v loužích. Jít se mrknout na sádky, zkrátka tomu mumraji se vyhnout, jak to jen jde.
Upřímně říkám, že nebýt touhy po zážitku pro Adriánka, vykašlala jsem se na to. Ale takhle jsem uprosila tátu, aby nás tam z chalupy, těch deset kilometrů, hodil. Mohla jsem jet autem sama, ale to by mělo nevýhody. To čekání na parking a taky nula piv...
Vysadil nás u odbočky do vsi, kudy pořadatelé označili vjezd. Tam končila několika kilometrová kolona popojíždějích aut, které jsme s Adriánkem pěšky míjeli. Heč, my nemusíme trčet v koloně! Můžem jít pěšky, stejně rychle jako vy...
Jedno plus to ale mělo. Cestou, už blízko Rožmberka, nad námi proletěl vrtulník. Jelikož všude stáli policajti, tak mě napadlo, že i ta helikoptera patří jim. Adriánka zaujalo přistávání na poli, kam jsme klidně, narozdíl od řidičů, mohli z cesty sejít... Abychom zjistili, že to policajti nejsou.
Dav čumilů za páskou, tak jsme se přidali. Možná vozí zájemce. Ale to je asi blbost.
Jenže mi to nedalo a zeptala jsem se na to vedle stojící paní. Ta mi řekla, že to zrovna šel její muž zjišťovat. Tedy zjišťovat cenu, protože vozí.
No ne... To by byl, panečku, zážitek do sešitu!
"Tak za dítě 600,-, dospělej 800,-. Takže to máte smůlu," obrátil se ke svým dětem chlápek, když se vrátil.
Rychle jsem vyndala peněženku. Nad hlavou jsem měla bublinu a v ní obrázek vrtulníku, co přesně vim, na jaký stránce a kde v tý dětský knížce čeká k vystřižení. Napočítala jsem přesně částku, co chtěj za dospělýho. Kruci, jak to udělám...
"Adriánku, letěl bys i sám?"
"Máma ne?"
"Máma by tady čekala," ujistila jsem ho.
"Tak jo!"
A bylo to. A protože jsme momentálně byli z toho houfu lidí jediní zájemci o let, šli jsme hned na řadu. Přivedla jsem Adriánka pod točící se vrtuli a zeptala se pilota se sluchátky, zda ho sveze beze mě. Neměl s tím problém, vzal si peníze a pasažéra nakázal připoutat. Pak mu dal taky sluchátka s mikrofonem, asi aby si mohli za letu povídat, no a už jsem musela za pásku.
Teprve když jsem sledovala, jak mi syn mizí nad lesy, napadlo mě: Do prdele, fakt jsem ho tady posadila do ňákýho vrtulníku a nechala ho s cizim chlápkem odletět?
Pak se o mě chvíli pokoušely mdloby, to při představách, že by se stroj najednou žřítil do polí... Poslala jsem totiž foto našim a reakce na sebe nedaly dlouho čekat.
"Jsi normální? Vrtulníky nejvíc padaj!"
Pomodlila jsem se, a už jsem zas slyšela ten zvuk vrtulí, jak se pomalu blíží. Uf!
Obletěli Rožmberk a po nějakých třech minutách zase přistáli. Utíkala jsem si pro syna a vítala ho, jako když jsme se neviděli měsíc.
Byl nadšený a prý si s pilotem povídali. Ale co, to říct neuměl...
Ale hlavně, že má zážitek s velkym Ž!
Blbý na tom bylo, že mi zbyly dvě stovky na plánovaný celodenní pobyt na výlovu. Nevadí, i kdybych teď, po deseti minutách, zavolala tátovi, ať pro nás zas jede, stálo to za to.
Vystála jsem si dlouhou frontu na pivo a limo. A pak jsme šli k veliký kádi, kde nebylo pro lidi k hnutí, ale přesto jsem věděla, co uvnitř plave. Totiž obří sumci, co je zas pustěj zpátky do rybníka, až bude po všem. Je to tak každý rok. Navíc to právě vypráví porybnej do mikrofonu s nápisem ČT, co mu drží u pusy jakási slečna, za níž stojí chlápek s kamerou...
"Adriánku! Adriánku! Tady se procpi, pojď! Přesně tady - snaž se, nooo, vecpi se tam!" Štelovala jsem ho nervózně mezi káď a rybáře. Sice telka s klukem na obrazovce v knížce neni, ale to dokreslim.
Po návratu do chalupy k babičce jsme jí všechno vyprávěli a pak už jsem synka vykoupala a uložila. Má veliký zážitky dneska. Kdo z nás letěl helikopterou, aha?!
Babičky kočka venku mňoukala, tak jsem ji šla vpustit dovnitř. Jenže nechtěla, ačkoliv byla už tma a chladno.
Událo se v říjnu.
"Co to tady máš?" Odstrčila jsem ji od přepravek se dřívím na zápraží, které byly středem jejího zájmu.
Zaslechla jsem z nich nějaké škrábání, a tak jsem nadzvedla horní a pak ještě prostřední, protože až v tý spodní seděla mezi špalky malá myška. Taková krásná, a jak na mě koukala...
Běžela jsem pro Adriánka a ve svý bundě, do níž jsem ho na rychlo obalila, jsem ho vynesla ven. Babička za mnou volala: "Kam ho tam neseš, do tmy! Dyť nastydne!"
"Hele, vidíš? Myš!" Oznámila jsem mu na dvoře.
Celý překvapený z rychlé akce si ji prohlídl, a pak jsem ho odnesla zpátky do postele.
Tak, a ještě viděl myš.
***
Foto od Adriánka
Žádné komentáře:
Okomentovat