Dobrý den,
ráda bych Vám popsala, co se mi dnes u Vás stalo.
Ráno jsem přišla a jako obvykle si k snídani objednala tousty, kávu a kelímek na nápoj. Všechno bylo v pořádku, než jsem začala jíst druhou půlku prvního toustu. Tam něco nešlo rozkousat.
Vypadalo to jako kus plastu a ukázalo se, že je to tam všude. Jako by spečený igelit.
Šla jsem tu půlku toustu reklamovat a slečna mi řekla, že to prozkoumá vzadu. Načež odtamtud slyším jiný ženský hlas:
"Ty vole, vona to nejdřív celý sežere a pak to nese!"
Jistě chápete, že to mě zarazilo. Nato mi přišla ta první slečna sdělit, že je to spečené vejce, ale já jí skočila do řeči, abych ji upozornila, že jsem slyšela tu hlášku, jak to celý sežeru a pak nesu.
Žádala jsem omluvu! Jenže prý nemám poslouchat cizí rozhovory. A taky to nemám nést, až když to skoro celý snim. (Sežeru.)
Jistě chápete, že to mě taky zarazilo. Vysvětlila jsem jim, že plast byl holt až v té druhé půlce. Rozhodně ne vejce!
Abych dokázala, že skutečně plast, protože vejce poznám, protože nejsem úplně blbá, žádala jsem, donést mi ten reklamovaný toust s plastem, zpět. Ale slečna ho prý už vyhodila.
Prosila jsem, aby ho z koše zas vyndala a mohly jsme se spolu podívat, že vejce to nebylo.
To odmítla, že se nebude hrabat v koši.
Prosila jsem tedy, aby koš přinesla, že si to vyndám sama.
Odmítla mi přinést koš.
Odmítla mě vpustit tam k nim ke koši.
Přesto jsem jim tam vešla, ačkoliv se mě snažila odtáhnout za ruku zpátky před pult.
Hrozila, že zavolá policii, což jsem jí posvětila, jako dobrý nápad.
Uznávám, že když jsem v kuchyni KFC hledala koš a opakovala větu: tak kde to je?, připadala jsem si možná trochu divně.
Do chvíle, než mi slečny řekly, že to v koši nenajdu, protože to vyhodily ven, zadním východem do kontejneru.
Který už je dost možná vyvežený.
V tu chvíli obavy o moje duševní zdraví vystřídaly obavy o to jejich.
Bylo mi navrženo, obejít si budovu a ten kontejner zkusit. Chci-li.
Nebo co teda vlastně chci?
Zpátky svůj toust!, abych ukázala, že jsem nežvejkala vejce, ale plast!
Nakonec mi nabídly nový toust, ale ten jsem odmítla, protože jejich toustům už nevěřím.
Souhlasila jsem s návrhem vrácení peněz. Nato ale přispěchala jedna ze slečen s připomínkou, že se mi má vrátit jen za půl toustu, jelikož druhou jsem snědla. Vyhrkla jsem, že celý druhý toust mám stále na tácu, včetně netknuté kávy a kelímku a že to je úplně katastrofální jednání! A že chci vedoucí.
Řekla, že tou je ona. Vrátila mi za oba tousty a na kávu jsem dostala plastový kryt s otvorem na brčko - ten, co se dává na studené nápoje, protože teď zrovna nemají víčka na kávu s sebou.
Víte, nechala bych to celé plavat a prostě už tam příště jen nešla, ale i po pár hodinách jsem z takového jednání stále zklamaná, a tak Vám to píšu...
Když tenhle můj dopis pro KFC pročítala Kiki, přepadaly ji nepochopitelné výbuchy smíchu.
"Prej i po několika hodinách jsem pořád zklamaná! HAHAHA! To je jako bys žila jenom tim a neměla jiný starosti, než přijet domu a trápit se, jak se k tobě dneska v KFC zachovali!" Tlemila se.
"A ta věta, nejdřív to sežere a pak to nese! To je moc! Takový věci se fakt můžou stát jenom tobě! HAHAHA!"
Když se dost nasmála, vyprávěla mi ona, že se umí taky ozvat, když někdy někde něco. Například zaparkovala u chodníku a nějaký kolemjdoucí se to nelíbilo. Prej že tam stojí blbě, překáží. Tak jí řekla, ať se o ni nestará. A pak přeparkovala.
Adriánek skončil s baletem, k radosti celé rodiny. Došlo na to tak, že prostě jednoho dne, sotva se za nimi zavřely dveře zrcadlového sálu, prudce se zas otevřely a vyběhl z nich můj syn. Dohonil mě s pláčem, a že už tam bejt nechce.
Jak jako nechceš?
Protože nelíbí!
Jak jako nelíbí!
Nechci tohle (tahá si za upnutý triko) a nechci tohle! (vytahuje si elasťáky)
Jakože ti vadí tohle oblečení?
Jo, vadí! Už nechci balet! Prosím!
Brečel, až se zajíkal a já najednou fyzicky cítila, jak praská ta bublina nad mojí hlavou, v níž jako Harapes tančí Labutí jezero.
Dobrá, kurva. Tak nemusíš pokračovat.
Moc mi to nevěřil, protože brečel až domů. Napsala jsem jim tam (často píšu dopisy), že potřebuju syna odhlásit, protože se netouží stát baleťákem.
"Co teda budeš dělat? Nějakej rychlejší tanec?"
Souhlasil. Uf, aspoň, že u tance zůstanem. Je to můj nejmilejší sport. Jako malá jsem chtěla být baletkou. Ehm.
Hned jsem se pustila do hledání příhodného tanečního kroužku, až jsem našla. Jelo se tančit street dance. Zkušební lekce.
Jenže se tam deset holčiček ve stejných baletních sukýnkách, jako zná z baletu, učilo nějakou sestavu, která Adriánka vůbec nebavila. Byli jsme spolu domluvení, že kdyby se mu na novém kroužku nelíbilo, ukáže mi palec dolů. A že hned odejdem.
Ukazoval to na mě asi od poloviny lekce, ale vždycky jsem ho posunky přiměla, aby to ještě zkusil.
Nakonec mi svěřil, že mu tam chybí kluci.
AHA!
Pozvali nás tedy na jiný den, na taneční kroužek, kde prý kámoše mít bude.
Jeli jsme tam. Vybavíte si, jak v Básnících nacvičovali to divadelní pásmo, na který se měla přijet podívat i televize?
Šuby duby Amerika... Víte?
Tak něco podobnýho se odehrávalo tady. A to snad se samou dvojnicí B. Štěpánové. Musela jsem čekat venku, ale objevila jsem suterénní okýnko, kudy bylo to sálu vidět. Zalehla jsem k němu, nahlédla dovnitř a ztuhla - no chudák!
Všiml si mě, tak jsem se rychle schovala, aby se neřeklo, že šmíruju děti. Kolem šla nějaká pejskařka a její čokl mě přiběhl očuchat. To né, tohleto.
Zavolala si ho a já měla na jazyku vysvětlení, proč tady šmíruju děti. Ale neptala se, asi jsem jí nepřišla divná, tak dobrý. Když jsem nakoukla podruhý, viděla jsem synův palec namířený k parketám. Nepomohlo ani těch pár kluků, co tam kolem něj legračně poskakovalo.
Tančit už nechce. Škoda.
Maminku pak napadlo, (moji maminku), že by ho třeba bavilo něco víc klučičího.
Myslíš?
"Co třeba něco s míčem? Bude asi vysokej, tak co takovej basket?"
Nejdřív jsem ohrnula nos, že mě basket nebaví, ale jestli jeho teda jo, tak teda třeba jó...
Koukla jsem na net, abych něco našla. Jenže úplně všude psali nábor dětí od první třídy. A jemu je pět. A bude mít odklad. Zkusila jsem někam i zavolat, ale marně.
Ne kvůli tomu odkladu, natož snad jeho věku, s tím asi nikdo nic neudělá... Šlo mi o tu podmínku první třídy. Kdoví, proč je pro kroužek basketu škola tak podstatná. Tak jak já to udělám?
Jelikož jsem měla čerstvou zkušenost s návštěvou několika zkušebních hodin těch tanců, rozhodla jsem se přivést Adriánka přesně takhle i na ten basket. Když mu to půjde, kdo by řešil věk? Vždyť je to diskriminační!
A tak jsme vkráčeli do dveří tělocvičny, kde se právě chystaly míče na basketbalový trénink. S mladým švarným trenérem. Synka jsem strkala před sebou a čekali jsme, až si nás ten švarník všimne.
Když za námi přišel, podal mi ruku a já mu suverénně sdělila, že vedu syna na zkušební hodinu. Že by začal chodit teď od pololetí.
Jakýpak copak, to se člověk nesmí moc vykecávat a hlavně nedat prostor pro otázky. Prostě tady je kluk, tak jedem!
"Aha, tak super! A kolik mu je?"
"Prosim?" Hrála jsem o čas.
Hele, co se tak blbě ptáš, prostě ho vem ke koši a zkus ho.
Čekal na odpověď, nebylo úniku.
"Jako pět, ale... "
"Pět jo? Haha! Ale tak to zkusíme..."
UF TY VOLE.
Ráda bych dál sepisovala odstavce o tom, jak to Adriánkovi pochopitelně šlo. Ale bohužel, nešlo.
Driblování nic, běhání pomalý, koše nula.
Posilování slabý, pochopení zadání vůbec, zato blbnutí vynikající.
Zato ani jeden palec dolů, naopak. A hned mi pak hlásil, že ho to baví a chce příště zas.
"Víte co? Pro příště bude lepší," doběhl mě trenér, když jsme byli na odchodu.
Tak povídej, prosim tě. Když zůstanem ve školce, co?
"...když přijdete na hodinu, kde jsou prvňáci. Těm snad bude víc stačit." Vyrazil mi dech.
"Jakože ho berete a můžem to zaplatit?!"
"Já ho nechám, ať si dělá co chce, nebudu po něm nijak šlapat," oznámil mi mladík a bylo.
A tak syn dostal od své babičky basketbalový tenisky a balón, a hned začal s drilem. Během pár dní se naučil driblovat. Radovala jsem se a těšila, jak bude trenér koukat.
Jenže ten to vůbec neocenil. Bylo toho pořád tolik, v čem Adri, jak mu říká, zaostával. Jen driblování a jen pravou rukou je nic.
Tak nic jo? Ok, uvidíš příště. Seženu mu koš!
Musim přiznat, že z počátku jsem nějak automaticky chodila do tělocvičny i já. Byla jsem totiž zvědavá, jak to dneska půjde a taky mě to překvapivě děsně baví, protože trenér vymejšlí zajímavý soutěže a úkoly, až mám chuť se zvednout a jít si to zkusit taky. Třeba přeběhnout lavici a přitom driblovat. Anebo ty hody na koš. Nebo co nejvíckrát proběhnout pod vysoko vyhozenym míčem. Když někdo zlobí, tak dostane kopanec do zadnice a my ostatní se řechtáme - no je tam prostě sranda!
Pak mi Kiki poradila, tolik to neprožívat a zůstávat už v šatně. Je to jen kroužek.
Takhle jsem se na to nepodívala...
Ale ještě jednou akcí jsem chudáka trenéra překvapila. Byla možnost si připlatit a smět přijít na jakýkoliv i jiný den, ne pouze jednou týdně. Pokaždé to probíhá na jiné základce a my můžem všude!
Ptala jsem se trenéra, kde ještě bývá on. Že jsme to takhle udělali, tak kam za nim ještě můžem.
Rozesmál se, skoro až hystericky, a vyjmenoval tři různé základky a tři různé dny v týdnu.
Tím mi stvořil novou komixovou bublinu nad hlavou: "Syn bude Jordan".
Po měsíci začal dávat koše. Přiběhl s tím za mnou do šatny. Dobře, tak na chodbu. Na schody. Ok, tak mi málem rozrazil hlavu, jak vyletěl z těch dveří.
Koš, říkala babička, že by to domů fakt chtělo. A ještě sháním lavici, tu dlouhou, tělocvičnovou...
Z KFC se nikdo neozval, ale aspoň jsem si tam stihla dokončit svou druhou knížku, než jsem jim prolezla kuchyni. Dělala jsem tam na ní celé měsíce, pokaždé, jak jsem ráno odvezla Adriánka do školky. Knížka se co nevidět ocitne v předprodeji a já se hrozně moc těším, co na ni řeknete. (Tentokrát bude všechno jinak). Bude mít krásnou ilustrovanou obálku a budou to BUTIKOVKY.
Příště Vám knížku představím.
Minule jsem slíbila, že Vám napíšu něco hezkýho.
Tak tedy, vybrali jsme na čističku vzduchu pro malého, nemocného Viktorka.
A je to dneska ta hlavní zpráva.
Za kterou Vám chci moc a moc poděkovat!
***
Více z akce čistička vzduchu pro Viktorka, najdete na stránce Věříme v uzdravení Elenky, na facebooku
Žádné komentáře:
Okomentovat