Léto trávím zase na chalupě. Koupeme se, výletujeme, hrajeme Černýho Petra, učíme se na chůdách, a hodně fotím.
Tzn., že stále všechno dokumentuju a po večerech v telefonu upravuju, abych měla krásný fotky. Tohle mě drží už léta. Protože mě to děsně baví.
Kdo by to byl řek´?
Považuju to za nejlepší relax. Připadá mi totiž škoda, nevyužít potenciálu snímku. Jen cvaknout, byť nějakou krásu, a spokojit se s tím, jak se zachytila. I když jen na mobil. Anebo tím spíš, že jen na mobil. Protože ve skutečnosti to přece bylo koukatelnější! Tak kde jsou ty barvy? Ta atmosféra?
Fotku vnímám jako umění. Je potřeba doladit ji, stíny, světla, barevnost, třeba to celý pootočit, něco zamazat, někde ubrat, jinde přidat, a předat divákovi prostřednictvím obrázku svý vidění světa. Ne jen ukázat, co jsem kde viděla a kde byla.
Pokud teda zrovna v krámu nefotím mámě, kterou smetanu ze všech těch smetan chce...
No nic. Já se někdy chytám za hlavu, co to vůbec píšu. Navíc, když chci sdělit něco úplně jinýho...
Dlouho jsem měla pocit, že mi tohle blogování nějak přestává stačit, vyhovovat, naplňovat mě. Já se vždycky chtěla psaním zabývat naplno, a tady jsem už skoro deset let v nějaký stojatý vodě. Ani pořádnou čtenářskou základnu jsem si nebyla schopná vybudovat, necelé dvě stovky... O to víc si vážím těch z vás, kteří sem za mými články pořád setrvačně chodíte. A dáváte mi o sobě i vědět. DĚKUJU.
Blíží se moje čtyřicátiny. To je ten milník, který mě donutil bilancovat.
Já kurva zas nechápu, co to tady píšu. Jaký čtyřicátiny? Čí jako? Co je mi do nějaký čtyřicátnice?!
Jenže přes všechnu srandu jsem to já. Chápu, že z pohledu starších to možná moc prožívám. Ale zas z pohledu mladších bych se už měla shánět po holi.
Včera jsem přišla ke Kiki a něco jí hned ve dveřích vyprávim a ona: "Že tě přerušuju, ale neřvi tolik. Nebo tě k těm čtyřicátejm narozkám objednáme na ušní."
Ony totiž teď ségry spolu řeší, jak mi to jubileum zpestří. Jakou slávu pro mě přichystají. Když jsem řekla, že bych nejradši slavila na chalupě s babičkou, a to v podobě dámský jízdy na víně, nad starými fotkami, s tím, že děti mezitím pohlídají jejich tatínkové, nesetkalo se to u nich s pochopením. Nepřijde jim to dost. A moje vize, že bych se třeba projela traktorem, si vysloužila pouze rozpačité úšklebky. Tak se dám překvapit, co bude.
Co ale bude dál v mém životě, pokud to bude na mně, ráda bych se už nasměrovala k tomu psaní víc čelem. Mírná změna kurzu, ač stále nevidím obzory a neznám cíl.
Co to tady zas...
Největší potíž spatřuju v tom, že se tříštím do všech stran. Nevěnuju se ničemu pořádně. Blog strádá, na knížky není čas, navíc si postřehy hned zpracovávám do článků a tím je považuju za předané... To jsou starosti, že jo :)
Zkrátka a dobře, najednou tady na blogu čtu zprávu, že ukončuje svou činnost. A to kdy? Den před mými narozeninami.
Není to zvláštní náhoda?
Jenže, aby mi to znesnadnili, přidali nabídku celý obsah si stáhnout a přenést jinam. Nedá se ovšem pouze natrvalo stáhnout, je potřeba to opravdu nahrát na jinou platformu, jinak všechno zmizí.
A jelikož jsem nejen divák vlastních obrázků, ale i občasný čtenář vlastního archivu, zmizení všeho je pro mě nemyslitelný. Je to můj deník, přece! Vzpomínky, i na časy s Elenkou, na dobrý i zlý...
Takže to přehraju jinam.
Když jsem se ptala Kiki, jestli mám v blogování pokračovat na nějaký tý nový adrese, odpověděla mi nečekaně, že si mám říct o víc znamení shůry. Abych se nespokojila s tím, co mi dala (určitě) ona, když mi zrovna psala něco o blogu ve stejnou chvíli, jako já jí o svém blogovém dilematu...
Tak si počkám, co vymyslím, jestli mě něco osvítí a budu mít do narozenin jasněji. Dám vám vědět.
Zatím si užíváme léto na chalupě a kromě lepšího počasí nám nic nechybí.
Nejradši mám, když se tam sjedeme všichni, a jako na zavolanou se ve vsi koná nějaká akce, jako tomu bylo teď. Opožděný dětský den. Tam jsme pochopitelně nesměli chybět. Vždyť dětí máme!
Chodilo se na chůdách, (proto jsme si je pak taky vyrobili), skákalo v pytlích, stavěly kostky, házely míčky, i se střílelo.
Nerada bych se chlubila, ale z dob dětských táborů, kde jsem pochopila princip míření na cíl, mám celkem slušnou mušku. Jo, ano, taky jsem si zastřílela :)
Kiki odmítla, ač jsem se jí to snažila vysvětlit.
"Hele, je to jednoduchý, sem koukáš jednim okem a musíš vidět v jednom úhlu všechny ty zdířky..."
"Díky, ale myslim, že to nikdy nebudu potřebovat...," odbyla mě.
Přitom ona je znamením střelec. Takže to nechápu.
Někdy by člověk čekal, že jsou věci nějak daný a jasný, a pak jen kouká. Třeba jako naše maminka, když plela zeleninový záhony a já si všimla, že tam má i mrkev a rozhodla jsem se ji Adriánkovi předvést. Kde se jako bere. Protože ji běžně kupujeme v obchodě, tak mu určitě přijde zajímavý, že ji teď tadyhle takhle vytáhnem z hlíny...
Co to? Jak to, že je bílá?
"Proboha Jano! Protože to je petržel! Nechápu, že nepoznáš mrkev!"
Zapíchla jsem to tam zpátky, ale to taky nechápala.
A to proto, že už z rannýho dětství máme fotky přesně z těhlech záhonů, kde sázíme a sklízíme a jsme prostě odnepaměti chalupáři a já prostě mrkev znám!
Někdy je větší počet sourozenců i tak trochu smůlou, protože je i víc výsměchu... Třeba, když mamince z místní hospody donesu ježka, aby si sáhla, že to fakt nebolí... Přišlo mi to v tu chvíli úplně úžasný zjištění, jenže ona to neocenila. Musela jsem ho dát hned zpátky a jít si lehnout.
Dodala, že normální člověk si z hospody přinese opici, jen já ježka.
Taky měla Kiki pocit, že už jsem dlouho sama, ač by to tak bejt nemuselo. Na mé námitky, že mi současnej stav naprosto vyhovuje, protože mám spoustu času na dumání o svym věku a psaní a na úpravu fotek a výuky Adriánka v praxi, výlety, zvířátka, zelenina... mávla rukou a založila mi seznamku. Když jsem to kdysi sama zkoušela, bylo mi náct a nic příjemnýho ta rande naslepo nebyla.
Navíc věřím v nenadálou jiskru, ne v naplánovanou.
Ale ona tvrdila, že zná lidi, kterým to vyšlo, takže za zkoušku to stojí.
Nahrála moji fotku na nějakej portál a čekala, kdo se mi (jí) ozve. Protože já s tim nechtěla mít nic společnýho.
Sem tam mi poslala fotku nějakýho chlapa, co na něj říkám, že prej mi dal lajk. Co ale člověk pozná z fotky?
"NE!" Odepisovala jsem zásadně.
A pak jsem zjistila, že i ona rozdává lajky mužům. To, když mi hlásila, že s tím či oním máme "shodu".
Je na čase se tedy spojit.
???
"No, jakože se domluvíte na schůzce."
"Ale já ti jasně řekla, že bych nikdy na žádnou schůzku s cizim chlapem nešla!"
"Ale to bude dobrý, uvidíš! Aspoň to zkus!" Naléhala. Protože tomu skutečně věřila.
Když jsem pak byla přítomna toho, jak lajkuje mým jménem úplně šílený týpky, vytrhla jsem jí ten telefon z ruky:
"Co to máš proboha za vkus! Tihle se mi vůbec nelíběj! Dej to sem!"
Koukám na to a ze všech, s kým mi stvořila tu shodu, se mi zdál dobrej jeden jedinej.
Chvíli jsme si psali a zdál se i docela vtipnej, takže jsem po pár týdnech přece jenom svolila k té schůzce.
Na fotkách vypadal dobře, až jsem si říkala, proč on hledá touhle cestou. Jenže prej je to dneska moderní způsob seznamování, doslova revoluce!
Tak jsem na to teda zvědavá.
Sraz jsme měli před jednou dejvickou hospodou, odkud mi půl hodiny předem psal, že už na mě čeká.
Nebrala jsem to pochopitelně v potaz, dáma rozhodně nechodí na rande v předstihu, může bejt rád, že vůbec dorazim.
Když jsem se blížila k tomu místu, viděla jsem u z dálky chlápka, jak tam pochoduje sem a tam a evidentně někoho vyhlíží. To je teda asi on. Už proto, že nikdo jinej tam neni...
A dělá si prdel, že vypadá úplně jinak, než na fotkách?!
Holohlavej, plnovous až k prsům, upnutý džíny, barevný ponožky, zkrátka vzřezření, co mi nic neříká a NIKDY bych mu nedala LAJK!
Namířila jsem si to rovnou k němu a chystala se mu z plných plic říct, že si snad dělá kozy...
Jak to jako vypadáš?!
Proč jsi na fotkách úplně jinej, když jsi přitom nemožnej hipster?! Tos jako hodně posral, takže nazdar a lituju, že jsem se dala přemluvit, zkoušet nějakou pitomou seznamku!
Už mě zbystřil, viděl, že k němu jdu, takže mu asi došlo, že jsem ta, na kterou čeká, ale jak jsem chtěla spustit tu výtku, ten neskutečnej pojeb, ozvalo se za mnou: "Ahoj, tady jsem!"
Otočila jsem se a u stolku za zídkou seděl ten, co ho znám z fotek z tý pitomý seznamky. No UF!
Zabránil šílenýmu divadlu a šoku toho chudáka, co tu zjevně čeká na někoho úplně jinýho. Že mi nemusel podávat vysvětlení, jak vypadá...
Ten "můj" sice vypadal dobře, ale jiskru mi nehodil. Mluvil pořád jen o sobě a svých dětech a práci a zájmech a potížích s exekucí, čímž mě odradil, a nepomohly ani jeho věčný fórky, kterým se smál převážně sám.
Takže i jemu jsem na konec řekla z plných plic, že mě nepoustil ke slovu, a že mě to s nim nebavilo.
K tomu ta exekuce na plat... To snad ani kdybych neměla ségru exekutorkou, a neznala příběhy z jejího úřadu, bych poznala, že tohle by nebyla dobrá partie.
Možná ale, kdyby mě na začátku nechal jednat, a neprozradil by se mi včas, zjistil by, že ani já nejsem zrovna ideál :)
Možná by se tajně vytratil...
Ať je to jak chce, seznamku jsem kázala smazat a opustit navždy.
Mezitím mi z ní ještě jakýsi fešák stačil poslat (nevyžádanou!) fotku, jak ho Pánbíček stvořil. Ukázaly jsme si TO pak mezi námi devčaty a shodly se, že taky špatná partie...
Takže můj současnej stav v souhrnu: Jeden syn, žádnej chlap, jedna kočka, velká širá rodina, jeden končící blog, skoro dvě knížky, přede mnou školní rok, v telefonu tisíce fotek, v hlavě ještě víc myšlenek, na krku čtyřicítka, zavřenej butik, otevřené možnosti a plno nápadů. Jo, a jedno prázdný akvárko.
Já na chalupě a Kiki z Prahy volá videohovor.
S Adriánkem se jí ukážem a ona nám zas holčičky a povídá mi, že nám právě byly nakrmit kočku. A další věc, že mi řekne radši anglicky.
"Fish is dead."
"Co že? Jak to?"
"Nevim, Jani, prostě vaše fish i dead."
"Are you sure?" Vysoukala jsem ze sebe a odbourala ji.
"Víš, jestli jako plave břichem...
Ano... her belly is up... Kurva, poznám chcíplou rybu!
***
Kudy tudy dál?
Máša a Anežka
Labutí láska
Oslňuii svou muškou kamaráda ze vsi
Zlato
Tady to od mala miluju za každýho počasí i doby, tak kdoví, třeba tu oslavím i těch 40...
Pokud jde o Butikovky, vyjdou 14.9. a kdo máte objednáno, dočkáte se zároveň i zakoupených odměn. Sledujte knizka_butikovky na instagramu nebo facebooku, ať máte aktuální informace.
Děkuju!
Žádné komentáře:
Okomentovat