Začala jsem si spřádat plány, co se životem dál. Butik na letišti zavřený, stejně jsem prodavačka na draka, takže co dál?
Kiki našla inzerát, že se hledá lektorka dětských tanečků, a jelikož má tu svou poruchu čtení delších textů, asi četla, že se hledám já, protože mi to poslala. A já to přečetla stejně blbě, protože jsem se jim ozvala. Kdysi dávno jsem už dětské tanečky vedla, což teď vedlo k tomu, že jsem byla přijata a dostala rozvrh tanečních hodin. Konkrétně dvou. Jednou holčičky, pak chlapečky. Taneční skupina malých frajírků - ten popisek jsem si sama vymínila, protože kluky to musí bavit. A mě taky.
Když se na místní vývěsce objevil náborový leták s mým jménem a já se zaradovala, že zas budu dělat s dětmi, vložila se do toho maminka.
Že to snad nemyslím vážně. Proč se konečně nevrhnu do svýho oboru naplno?!
Povídám jí: "A kterej to je?"
A ona na to: "Tak si konečně udělej školu!"
"Jenže taková, kterou bych chtěla studovat, ještě nestojí!" namítla jsem.
Jenže ona ji našla.
Mediální tvorba.
"Je mi 39", pípla jsem.
"A co jako? Nebuď blbá!"
"Je to v Ostravě", pípla jsem zas.
Našla vlak a já jela do Ostravy.
Už si ani nevzpomenu, kdy naposled jsem jela vlakem. A vstávala na budík v pět ráno. Abych stihla něco někam.
Stres z vystoupení ze svý komfortní, léta neopuštěný zóny, na mě dolehl už večer. Nemohla jsem usnout.
Když se mi to podařilo, kočka zaškrábala na dveře a já mohla začít tlumit svý černý scénáře příštího dne nanovo.
Kdybyste si chtěli představit, co všechno se může kdykoliv přihodit, nenapadlo by vás toho tolik,
jako mě před odjezdem do Ostravy.
Horší by to bylo snad už jen před odletem na Měsíc. To bych asi nezabrala.
Najednou je podružný, proč tam pojedu, co tam chci, že je to životní událost - přihlásit se do školy.
Před spaním jsem si říkala, že na to seru, že mi tyhle nervy za to nestojí. Že si najdu něco v administrativě a budu taky spokojená. Vždyť je pěkný a dokonce nutný, mít sny. Byť nenaplněný. Od toho jsou koníčky. Spadni na Zem a nevymejšlej si nějaký média a tvorby. Dělej něco normálního!
Ale stejně ten budík v těch pět zazvonil a já jela na nádraží.
Úplně bez myšlenek. Scénáře byly pryč, pohyby automatický, ohlížení se intuitivní, pud sebezáchovy silný.
Jsem zvířátko, co se chce dostat přes čtyřproudou dálnici a pak hned zase zpátky.
V kupé jsem byla sama, proměnila ho ve fotoateliér a cesta mi krásně utíkala.
Pak píšu Kiki, že zatímco ještě chrní, já projíždím Hranicemi na Moravě. Zpátky mi přišlo plno vysmátých smajlíků.
I mně se tomu chtělo smát.
Především ve chvíli, kdy jsem po necelých čtyřech hodinách vystoupila v Ostravě.
"Můžete mi připomenout, co dělám v Ostravě?"
Psala jsem domů.
A podle instrukcí od kamaráda, kterého jsem předem poprosila o dohledání příslušných spojů po městě, až do ulice, kam potřebuju, jsem se rozhlédla po tramvaji.
Chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznala rozdíl mezi modrými vozy nalevo od ostrůvku a napravo.
Trolejbusy pod sebou nemají koleje!
Z instrukcí jsem taky věděla, že při nástupu přiložím kreditku k terminálu na tyči a lístek se koupí sám.
Vešla jsem do prázdné tramvaje a zkoušela to. Nic. Byla jsem celá bezradná, když vidím, jak na mě zvenčí mává nějaký kluk, ať vystoupím. Jdu ven a on mi povídá: "Tahle tramvaj stojí na konečný, běžte támhle na zastávku, jak stojí ti lidi, a počkejte, až přijede."
Mou omluvnou hlášku, že jsem tu poprvé, si doufám vyložil, jakože poprvé ve městě. Že tramvaj vidím prvně a komplikované rozestavění vozů na konečné mě prozatím mate. Příště se vyznám líp!
Jela jsem pak docela dlouho a pozorovala lidi. Jak přikládají karty, a jak zpěvně mluví, a že tady mají slušný cikány, co taky přikládají karty a dokonce uklízí do svých dětech. I drobky, co já bych nechala bejt. A taky jsou starostliví...
Nastupuje máma se dvěma dětmi:
"Pojď, Stelinko!"
"Mami, ona je Stelinka?"
"Neni, to jsem řekla jenom před tim pánem!"
U přijímacího pohovoru jsem zmínila svůj věk a i to, že školu mi našla maminka. Byla jsem utěšena, že věku nemusím litovat, že mají mezi studenty i padesátníky. Odpověděla jsem, že nelituju svýho věku, ale těch roků do teď, kdy jsem nestudovala - že to maminku nenapadlo dřív!
Hned nato jsem se afektovaně rozesmála, jakože nejsem totální fracek, jak se teď může zdát...
Jako svou motivaci ke studiu jsem uvedla, že si šušlám blog a píšu knížky, který nejsem schopná dostat mezi lidi, natož je prodat, protože mi chybí zázemí, výchozí bod, odrazový můstek, kontakty a sebevědomí. A tak mě přijali.
Budu si muset zvyknout cestovat vlakem, protože autem to shledávám jako náročnější, naučit se dohledat spoj v cizím městě, občas vstávat na pátou, přestat si plést zaparkovanou tramvaj s přistavenou k nástupu, tramvaj s trolejbusem, uvědomit si, že už jsem fakt dospělá ženská a přestat bejt totální fracek.
06:00, Praha Hlavní nádraží
Co že? Parking za 60,- na hodinu?! Haló, Kiki, vem si u mě doma náhradní klíček od mýho auta a odvez mi ho z Hlaváku.
Dobře, dojedu tam pro něj sockou.
12:00, Ostrava
Kiki, odvezlas mi ho?
Ne, poslala jsem ti příspěvek na stipendium. A příště jeď sockou...
***
Z cesty. Foto z ateliéru Kupé.
Nejhezčí, co jsem v Ostravě stačila vidět.
Před ostravským nádražím. Nalevo trolejbusy, vpravo tramvaje.
Žádné komentáře:
Okomentovat