Hovno nesmrdí!

Tak si tak říkám - ten COVID je u mě taková paní Columbová... Do teď nevím o nikom, kdo se s ním setkal, kdo ho prodělal, znám ho jen z novin. 

Pak říká Kiki, že jí je nějak blbě. Všechno ji bolí a jde si lehnout. Zašla jsem za ní, jako každej den, na kafe. Že pokecáme, mám toho tolik po tom víkendu v Ostravě! Kafe si udělej sama, prosila mě ta bolavá "chcíplotina" z gauče. Přitom kašel nemá, teplotu taky ne... Héj, tebe to všechno zajímá jenom tak napůl, nespi!

A protože bylo blbě i tátovi, rozhodli se, že spolu zajdou na testy. Bylo nasnadě, že pokud někdo bude pozitivní, pak táta s tím šíleným kašlem. Další den přišly výsledky. Je negativní. Zato Kiki pozitivní.

Co že?! Kiki! To je šílený! Chudinko! Jak ti je? 

Její Dan ji něžně přezdil na "covidku" a láskyplně o ni pečoval. A já jim zatím hlídala děti. Totiž beru vitamíny, včetně déčka, takže jsem celkem v klidu. Další den mě začala bolet hlava a tak nějak skoro všechno. Něco na mě leze. I děti jsou nějaký špatný. Rýmy a únavičky... Když se setkáte s nakaženým, jdete na testy povinně. Takže jsme šel celej zbytek rodiny, co jsme tak nějak furt spolu.

Než přišly výsledky, měla jsem už tušení, na koho to padne tentokrát. I Kiki měla svýho koně. Julinku, která se jí zdála nejvíc unavená. Proti sice mluvila ta zelená rýma, přesně taková, jakou má i můj Adrianek, ale kdoví, jaký všechny ty příznaky vlastně jsou a nejsou. Mysleli jsme, že víme z novin všechno, ale nevíme nic. Jak se zanedlouho ukázalo. 

Výsledky přišly další den všem, jenom mně ne. Musela jsem si je zjišťovat sama. Dan nic, Violka, ani máma, ani Adrianek nic. Jen Julinka ano. A do prdele já.

Musím ale říct, že šok z přítomnosti "paní Columbové" jsem si odbyla se zprávou o pozitivitě pro Kiki, takže u sebe jsem její návštěvu snášela psychicky líp.

Navíc bez teplot, bez zakašlání, jen s rýmou. V tý chvíli jsem už ležela - oproti běžný chřipce mě překvapilo hodně nepříjemný pálení kůže, nesnesla jsem ani oblečení. A v nohách jako bych měla červotoče. Neakceptovatelnou bolest jsem musela zaspat. Kiki se mezitím zmátořila a jediný, na co si stěžovala, byla ztráta chuti a čichu. Poslala nám fotku, jak si rochní v pokrájený cibuli a nic to s ní nedělá. Psala, že by si potřebovala čichnout k hovnu. Brzy jí děti daly příležitost, aby zjistila, že hovno vlastně nesmrdí...

A že jí tenhle stav nakonec vyhovuje. 

Hlídala mi Adrianka, než se moji červotoči přežrali a mohla jsem se zas postavit na nohy. Dlouhý tři nahý a bolavý dny. Na můj vkus. 

A pak vyndám maso z lednice, jestli ještě "žije", že bych ho konečně zpracovala. Jenže ouha - je to tady. Necejtim ho. Smrdí nebo ne? Nevim. Prostě nevim.

Běžela jsem do koupelny, otevřela galerku a sáhla po svém nejvoňavějším parfému. NIC! Bože můj! POTŘEBUJU SI ČUCHNOUT K HOVNU!

Veškerá poučení ohledně karantény a izolace nám dala dětská doktorka, protože hygiena, co má volat, nemá na volání čas. Deset dní od prvních příznaků jsme v izolaci. My, covidky.

Ostatní v karanténě, až do negativního testu, na který se musí dostavit desátej den od prvního negativního testu. Kdo nemoc prodělal, na test už nemusí. A tři měsíce je údajně imunní.

Dneska už to máme skoro celý za sebou, jen jedno mě trápí dál.

Pořád necejtim. Ani cibuli, ani maso, ani vůni, ani to hovno. Dokonce ani savo. Teprve jsem si uvědomila, jak vlastně často ten frňák využívám. Bez vůně ztrácí pokrmy na chuti. I nápoje. Třeba taková káva. Anebo šípkovej čaj, kterým jsem si dodávala vitamín C, neboť jsem ho žrala asi málo...

Konečně volala hygiena. Divili se, že už všechno víme a pochválili nás. A potvrdili, že desátej den, pokud budem bez příznaků, můžem ven. S dodatkem, že za příznak nemáme považovat ten ne-čich. Ten je důsledkem. A prý taky během na dlouhou trať. Tak snad se mi z toho nespustí panický ataky a zůstane u absurdních dilemat ala Kiki:

"Kurva, Julinka si sedla do čokolády a rozpatlala ji všude! Já teda doufám, že to neni hovno! - Jenže jak to zjistit? Napadlo mě si koštnout, ale co kdyby to hovno bylo..."