Moje cesty do Ostravy, kde od září dálkově studuju...
Jedu poněkolikátý. A zjistila jsem, že svět se točí jinak, než jsem myslela. Když jsem se chystala poprvé, a bookovala jízdenku prvního sobotního spoje, byla jsem si jistá, že v něm budu sama. Kdo a proč by, ještě za tmy, potřeboval do Ostravy?
Už na hlaváku mi ale došlo, že někdo přece jenom jo. Udivilo mě, že vestibul je plný cestujících. Ale to ještě neznamená, že do Ostravy!
Ano, znamenalo. Především ale dělníci a pobudové se náhle vyrojili na čtvrtém nástupišti a s nimi smrad a nesrozumitelné halekání, později i chrápání a věčné courání se uličkou k záchodku. Jsem na sebe hrdá, že já tohle jistě nechutné místo nepotřebovala navštívit ještě ani jedinkrát. Připadám si jako naše babička, která před plánovanou cestou vlakem dokonce zásadně nepije, aby právě pak nemusela takhle courat.
Nikdo jiný z rodiny vlakem nejezdí, co máme auťáky. Ani já ne, to jen to studium mi narušuje zajetý koleje. Výstup z komfortní zóny jsem podnikla po krátké úvaze na téma řídit 4 hodiny anebo psát, upravovat fotky a žrát? Či spát... Ještě jedna pani do té školy jezdí z Prahy, ale ta autem a nikdy by prej jinak. Jenže ona má zastávku v půli cesty u rodičů! Vyrazí večer, přespí u nich a ráno pokračuje. To je jiná.
Ale zas přichází o dobrodružství z perónu, či z kupé. Já v něm minule seděla s ležící Asiatkou, což by nebylo zas tak divný, kdyby nebrečela. Hlasitě vzlykala, stírala slzy, co jí stékaly do roušky a já měla pocit, že tady s ní nevydržim. Doslova mě to obtěžovalo. Ne, že by mě třeba zajímalo, co se jí stalo a jestli nepotřebuje pomoct. Mě to sralo. Zdálo se, že se kupříkladu rozchází po telefonu. Pořád si s někým psala a kdykoliv jí přišla nová odpověď, rozeřvala se ještě víc. Říká se, že člověk si zvykne na všechno, a ač tomu úplně nevěřím, na tohle jsem si v druhé půlce jízdy fakt zvykla. Když mi zavolala Soňa, že už dorazila k rodičům a jak se mi cestuje, zeptala se, co to slyší za zvuky.
"To tady bulí nějaká slečna, budu víc křičet,” odvětila jsem nevzrušeně.
V závěru jízdy jsem byla už natolik naladěná na její tryznu, že jsem se přece jen zeptala, jestli něco nepotřebuje. Odbyla mě ale frází: "It´s oukej!"
No tak si polib prdel, já tu čtyři hodiny poslouchám žalozpěvy, učit se nemůžu, do telefonu tě vysvětluju lidem a ono je to oukej?!
Příště zas jiný dobrodrůžo. Už na nástupišti, pěknej chlápek. Tedy v roušce. Takže ksicht jsem neviděla, nějak jsem ho ale tušila. Vlastně nevim, jestli to nebylo spíš zbožný přání. Stál tam mezi těmi ožraly a bylo jasný, že jsme my dva a oni. Jenže číslo mýho vagónu prosvištělo krátce za lokomotivou a já musela popojít dál. Zalezla jsem si do kupé, usadila se k oknu pod šestačtyřicítku ze svý místenky a co se nestalo? On najednou vešel. V ruce lístek, co ho afektovaně znovu a znovu zkoumal, jestli dobře vidí a je to fakt TADY, ale ať se dívá, jak se dívá, je to skutečně tak... Prosim tě, já věřim, že to je náhoda - chtělo se mi říct. Roušku sundal hned poté, co se uvelebil. To aby posnídal. Musli tyčinku nebo jakou. A taky mu z tašky vypadla adidaska, takže pravděpodobně sportovec, co má závod/turnaj/zápas/utkání zcela nepochopitelně v Ostravě. Ale mě stejně dál nezajímal, protože
A) nepozdravil, když vešel
B) neomluvil se, když mu na mě spadla prázdná petka, co mu vylítla (nervozitou) z ruky.
C) podobnímu vlakovýmu prodejci (jak se jim říká?) oznámil, že nemá prachy, takže si nedá nic. Ten fakt bych i snesla, nebyl by první a jak se znám, tak ani poslední můj chudej princ. Ale takhle to dávat na odiv - to jsem ho musela strašně zaujmout...
Pod rouškou ušel. Ale mínusových bodů bylo víc.
Každopádně cestování vlakem přináší nové podněty k přemýšlení, tříbí vkus, posiluje charakter, výdrž i imunitu, tedy zoceluje a vede k lepšímu sebepoznání.
Konečně jsem přestala na hlavák jezdit taxíkem, protože socka ve 4 ráno moc nefunguje, objevila jsem totiž parking přímo u vlaků! Je drahej, ale nese v názvu písmena ČD, což znamená, České Dráhy, což znamená (po podrobnějším pročtení ceníku), že kdo toho dne cestuje vlakem minimálně 200km, má celodenní stání za pouhých 150,- Kč. Takže jsem na to kápla a mám to s brzkým ranním přesunem po Praze dobrý. Jen si tak říkám, kdo (mimo mě dneska a ještě pár dalších sobot v roce,) tuhle výhodnou službu využije? Podle mě jsem normálně první. Minimálně letos. Jednak to nikde neinzerujou, přišla jsem si na to důkladným studiem možností sama, a pak, kdo potřebuje zaparkovat na Hlavním nádraží, aby pokračoval na druhou stranu republiky vlakem? A zas se večer vrátil, aby skutečně platil jen těch 150,-? Další dny, kdy platná jízdenka už není, stojí denní parkovné tisíce. Takže já trvám na zápisu do Guinnessovy knihy rekordů, coby jediný využívatel konkrétní služby.
Kiki si koupila Butikovky. Pátrala po nich hned po vydání, aby je měla první. Jenže já jí knížku hned sebrala a dala mamince, aby ta byla první, kdo ji bude číst. Jenže ona ji číst nechce, aby nezohýbala listy, protože ji napadlo, že ji nechá babičce. Třeba do vlaku. Zkrátka děláme, jako by Butikovky vyšly v jediném exempláři. Přitom mám dojem, že maminka se ve skutečnosti jen bojí zjistit, co její dcery v tom butiku vyváděly. Až bude jednou knížka vyprodána, teprve si možná k jejímu přečtení dodá odvahy. Když to lidi kupovali, nemohlo to bejt tak zlý... Takže bych pro ni potřebovala spíš výtisk poslední.
Do té doby se moc těším na reakce čtenářů. Hlavně na ty pobavené. Zprávy podávejte ve formě: stránka, řádek, heslo. Děkuju!
Zuzka a Kiki, alias šéfka butiku...
Pobuda močí, Praha Hl.nádraží, sobota, 4:40
Žádné komentáře:
Okomentovat