Věřili byste tomu - Že mi to v mých letech fakt musel někdo říct?
To bylo tak. Předně musím podotknout, že pták sojka ve mně budí pocity štěstí. Mám s ním totiž takovou zkušenost, že (mi) nosí štěstí. Na rozdíl třeba od čtyřlístků, které nacházím docela běžně. Nebo od hoven ve snech. Natož v reálu. Funguje sojka a padající hvězda. Nic jinýho.
Nedávno tak sedím u počítače, když periferně, z okna, zahlédnu na zábradlí pohyb. A ona to sojka. A zamířila si to přímo na mou tůjku. A kdyby na chvíli, ona zůstala do rána!
Tak to bude nějaký mega štěstí, povídám si. A skoro nejdu spát, jak jsem z toho vzrušená (asi potřebuju chlapa) a dalekohled, co mi dala maminka k loňskýmu svátku, že se připevní na mobil, ale co se rozbil, protože jsem ho tam jednou rvala hlava nehlava, abych rychle něco vzdálenýho přiblíženě cvakla, mi teď na oku dobře sloužil. Na mobilu tedy už ne, tam dosloužil.
Taky mě tak napadlo - jak typické, singl čtyřicítka (s kočkou) a dalekohledem na okně... Trapas. Naštěstí jen před příbuznými - jiní ke mně nechodí.
No nic, tak dál. Ukázalo se, důsledným pozorováním, že sojka přilétá vždy kolem osmé a na tůjce proti kuchyňskému oknu přespává. Kdy se budí a odlétá trávit nový den, zůstalo nezjištěno. Někdy se slepicemi, pravděpodobně.
A jelikož TO VLASTNĚ PŘECE PŘILETĚLO ŠTĚSTÍ, je potřeba mu řádně podstrojit! Jít naproti!
Inu jsem si vyčetla o sojkách, co se dalo. Milují lískové oříšky. Další den je tam měla. V pet láhvi, zavěšené na větvi, vyřezané do krmítka a ukotvené mezi větvemi spodnějšími, otvorem k zobáku. V osm žhavím dalekohled. Adriánek v poklidu večeřel, nezatahovala jsem ho do toho. Ještě by se se mnou o to přibližovátko přetahoval a neměla bych z pozorování nic. Sojka přiletěla na čas. Usedla, chvíli se uvelebovala a spala. Oříšky neoříšky. Když jsem se definitivně ujistila, že takhle skutečně přilétá večer co večer, dokonce včas, což obdivuju asi tak nejvíc, vyrazila jsem do zverimexu. A dál, jak napovídá nadpis článku. Přála jsem si jí pořídit nějaké to pohodlnější bydlení. Ať si pohodlně lehne a nemusí se celou noc držet větve, že jo.
Podle mě to bude chlap. Protože nehnízdí. Je sám. A je nepraktickej. Ani tu večeři si nedá. Podle mě se s ní pracně shání někde mimo a přilétá po jídle. Přitom snad proboha vidí, že je navařeno...
"Můžu vám nějak pomoci?"
"No, já koukám po nějakých budkách."
"A pro jakého ptáka?" Zeptala se prodavačka úplně nepochopitelně.
Co je ti do toho, kdo se moc ptá, moc se dozví...
Koukala tázavě a ta odpověď prostě musela zaznít.
"Ále, lítá ke mně sojka, tak bych jí tam chtěla dát hnízdo..."
"Hnízdo jo, hmmm, hmmm, víte, oni si ti ptáci staví hnízda sami...," vysvětlila mi, ovšem bez jakékoliv ironie. Prostě úplně vážně. Dokonce si ani nemyslím, že si myslela, že jsem úplně blbá. A to už je co říct, jak by (minimálně) podotkly moje sestry).
"Magdi? Tady pani shání hnízdo pro sojku...," zavolala na druhou prodavačku, co právě krmila křečky.
No to snad ne... Počkat- já jsem fakt pani, která shání hnízdo pro sojku? Co to mám za osud...
"Kolegyně je ornitoložka, takže na její názor můžete dát," podotkla ještě, než ornitoložka přišla.
"Pro sojku? Já myslím, že by mohla hnízdo přijmout. V nejhorším si ho ptáci rozeberou na materiál."
A bylo to.
Odnesla jsem si spleteninu ze suchý trávy ve tvaru vany. Oficiálně domeček pro křečky. Snad ho nevzala z tý klece, od který za mnou přišla...
Hned po návratu domů jsem "hnízdo" umístila. Upevnila přesně na to místo, kde sojčí kluk spává.
Toho večera přiletěl naposled.
Přespal o větev výš.
Pak se na to vysral.
Nechal tam fakt pár bílých výtrusů a už se neobjevil.
A já si z toho vzala následující: Nechoď štěstí naproti. Když přiletí, když se dokonce usadí, ví proč. Nepotřebuje péči. Asi.
Anebo to prostě byl jen nepraktickej týpek, co ho takhle z jara klofla jiná. A zakládaj spolu teď hnízdo. Možná z materiálu z křeččího domku od ornitoložky. Kdoví.
Ale pořád mi něco říká, že jsem ji/ho odehnala přehnanou péčí.
A na to můžu opět jenom říct: Jak typické!
...
Jinak, nepozoruju život jenom dalekohledem z okna, takže si prolistujte, pokud se vám chce, aktuální vydání magazínu Moje lékárna a zastavte se nad rozhovory Pauer, Belohorcová, pod nimiž jsem podepsaná. Jak vznikaly, už víte z minulých článků.
Žádné komentáře:
Okomentovat