Šance

 Maminka nám vždycky kladla na srdce, že líná huba, holý neštěstí. Máš nějaký trápení a potkáš starou známou. Nebo třeba dědečka skřítečka, na tom nesejde. Důležitý je, že přijde řeč na to téma nebo prostě jen padne otázka, jak se máš. No a ty to řekni! Nikdy nevíš, jestli ti ten druhej tu starost nevyřeší. Je to šance...

Ona se takhle jednou svěřila s něčím dávné přítelkyni, co ji potkala po letech a ta snad mávla kouzelnou hůlkou a bylo po problému, nebo tak nějak. 

A já to od té chvíle nosím v hlavě.

Zlobí mě auto, konkrétně jedna věc v něm. Když ostřikuju skla, teče mi ta nemrznoucí směs po pedálech na boty. Nechápu proč, ani v servisu mi nepomohli. Prý neteče nic. Myslím ale, že to ani nevyzkoušeli. 

A tak neostřikuju. Jen to tak při dešti šmudlám. Už pár let. Ten čas strašně letí, co? Ehm.

Byla jsem takhle jednoho dne ve stánku, v tu chvíli sama, smažím si tam hranolky, když jde kolem dědek. Ošuntělej, zarostlej. A ptá se mě, jestlipak vím, proč přišla tahle epidemie corony. “Protože nemáme přirozenýho nepřítele!”, poučil mě skrz šedý plnovous a já od friťáku přikyvovala. 

"Jsem přespolní, chodím tudy denně, ještě mi na to nepřišli."

"Hmm, to je dobře," na to já.

"Ale stejně, co my si o sobě myslíme? Jsme jedinej tvor na světě, kterej vědomě a cíleně ničí planetu! Jakým právem si říkáme Homo sapiens?!" Rozčilil se skoro.

A pokračoval, nepotřeboval vést dialog, vystačil si s posluchačem. Takže já dál přitakávala nad friťákem a on jel: "Já kvůli týhle jejich akci přišel o práci, tejden jsem se nemyl, spávám v montérský buňce... Víte, co to je? Tejden se nemejt?"

Kroutím hlavou, že nevím. Díky Bohu.

"Já jsem automechanik. Tohle je vaše auto?" Ukázal na auto Dana.

"Ne, já parkuju támhle!" Ukázala jsem o kus dál.

"A máte všechno v pořádku? Nepotřebuje to něco?"

A v tom mi to bliklo! Řekni mu to! Řekni o mokrých botách, řekni, že už to trvá léta a sere tě to. I když ne zase tolik, abys to aktivně řešila... Třeba je to příležitost poslaná do cesty - no tak ji využij!

"A tak to víte, že by se našlo." Vybalila jsem to následně celý.

Když na to řekl: "Hoďte mi klíčky!", přišlo mi to v tu chvíli jen jako logická reakce...

Div jsem si nepromnula ruce, jaký mě potkalo štěstí.

Chudák chlap ve srabu (snad ne se svrabem) s šikovnýma rukama, tak si pomůžeme vzájemně, ne? Když je navíc ten nouzovej stav!

Vrátil se Dan do stánku a nemohl si nevšimnout, že mi v autě někdo úřaduje. Hodil na mě takový tázavý pohled, už když přicházel.

"To je úplně v pořádku, pán mi opraví to protejkací ostřikování, víš."

Nekomentoval to. 

Pak přišla Kiki, alias paní Stánková a komentovala to: "Jestli ti to tenhle děda opraví, když to nezvládli v servisu, máš u mě plnou Sportku. I s šancí!"

Pak mi pán přišel klíček vrátit s tím, že se vrátí zítra a to s nářadím. Přesně ví, o co tam jde a co je potřeba. Mám já to ale štěstí!

Následující poledne, přesně při otvíračce, stanul před stánkem. S brašnou. Půjčila jsem mu klíče a těšila se, jak se brzy celá věc vyřeší. A to jenom proto, že jsem o problému mluvila. Kdo se kdy zeptá, jestli máš na autě všechno v pořádku? To je osud prostě.

A že je to momentálně bezďák? Chudák to je! Jasně, že smrdí, když se nemůže mejt. Jasně, že je zarostlej - ale umí! Vyprávěl, jak dělal v automobilce, bral velký peníze. A teď nabízí svý dovednosti, aktivně hledá práci... 

Do setmění makal. S přestávkami na burger, kávu, hranolky. Ze stánku. Pobídla jsem ho, ať se na můj účet občerství. Oblíbil si cibulovo-česnekový dip. Jako já. Jen ty vousy mu překážely. Říkal, že se mu pletou do huby, když si dává sousto a kazej mu chuť. Že si mastný ruce, a kdoví jaký ještě, otíral do kalhot, v kterých pak vysedával na mém sedadle při štrachání se pod volantem, jsem se snažila přehlížet. 

Myslela jsem, že do večera bude hotovo, ale musí přijít i zítra. Dneska jen zjistil, že hadička je samá díra a do zítra sežene novou. Kde? Když řekl, že sežene, nebudu ho zpovídat. Nazítří přišel znovu, začal burgerem s colou. Ta plechovka pak stála na střeše mýho auta celý odpoledne. Snad aby měl jistotu, že se mu nevyleje, auto mi udělal nepojízdným. Vyndal baterii, vlastně nevím proč. Dal ji dobíjet k Danovi na dvůr. Asi to holt byla potřeba!

Jenže pak navečer, když měl všechny vyndaný součástky znovu poskládaný pod kapotou, nešlo mu nastartovat. Říkal, že je z toho jelen. Volal Dana, aby mu ukázal, že všechno zapojil správně. Ale přišel na to. Zřejmě se voda UŽ dostala do elektřiny, což reálně hrozilo celou dobu! Takže jsem hodně riskovala. On teď zajde poradit s elektrikářem. Hned je zpátky!

Kolik pohledů od Kiki i Dana jsem zaznamenala, spočítáno nemám. 

Tím spíš, když odbyla sedmá a chlápek nikde. Stánek se zavřel a my šli domů. Já tedy pěšky.

Adriánek byl zrovna u jeho táty, tak jsem si po sprše otevřela pivo a hodila nohy na stůl. Zkrátka jako pravá dáma. V tom někdo klepe na dveře. Venku už tma, tak koho to sem čerti... 

Otevřela jsem okno a slyším: "Jste to vy? Tak tady bydlíte!"

Konsternovaně jsem přitakala. Zas mu to stačilo.

Přišel až k oknu a konečně vypnul baterku, co mi s ní svítil do ksichtu, aby mě poznal. Je fakt, že už jsem byla odlíčená.

"Já vám musim něco říct," začal svou řeč. "Chlap, co nesplní slib, neni chlap!"

Dobře, je mi čtyřicet, tohle už vim - dál?

"Takže já byl u elektrikáře a ten mi potvrdil, co jsem vám říkal. Že je moc dobře, že jsem vám to opravil, protože hrozilo, že by vám to zkratovalo za jízdy a klidně byste vyhořela nebo by se zablokoval volant... Já to teď musim vysušit - proto zítra doneste fén."

Na to jsem se napila a nabídla mu taky jedno. Kupodivu odmítl, ale přál si kafe. Což je snad ještě na dýl. S mým kávovarem. Nevim proč, jo, ale v tu chvíli už jsem tušila, že vám o něm budu psát.

Že to spíš nedopadne, než dopadne. Že zkrátka budu platit Sportku.

Vykládal mi pak dlouho. O sobě. O jeho kariéře. Jak umí i kreslit, že jím překreslená Mona Lisa visí u nějakýho oligarchy v Moskvě a dostal za ni snad dvě stě tisíc. A že těžký peníze mu dávaly i servisy, kde vyřešil každou potíž. Ani majitel si nevěděl rady, jak napravit karoserii. Až šel kolem on...

Taky jsem se dověděla, jak vypadá klinická smrt, protože tu taky zažil. A letěl jako světluška tunelem z korun stromů, za sluncem a když k němu doletěl, ocitnul se nad vlastním tělem a viděl, jak leží ofáčovaný, samá hadička, na přístrojích... A pak se na sebe šel podívat víc zblízka, až do sebe znovu vstoupil a v tu chvíli přišel k vědomí. Což mu potvrdil neurolog. Zkrátka samý zajímavý historky pro mě měl.

Poslouchala jsem ho od stolu a on vyprávěl z pod otevřenýho okna, kde seděl na polenu. To už jsem tak nějak celá já, že tam neklečí mladík s mandolínou, ale dědek s plnou kapsou životních příběhů. 

Den třetí. Burger ze stánku, hrany s cibulovo česnekovym a v podpaží deku.

“Dneska už to pojede!” hlásal. A pak byl zas večer, já šla domů a on s tím najednou přijel. Tak přece!

"Tak to máte opravený! Vážně to bylo tou vodou. Tady máte fén. Měla jste velký štěstí, že se vám za ty roky nestalo neštěstí!"

"Super, tak moc děkuju!" Zvolala jsem překvapeně. Jak my mu křivdili! Můj prvotní pocit byl správnej, chudák chlap, oběť doby.

"Kolik vám dám?"

"Matko samoživitelko... Dáte mi pětistovku?"

"Jé, tak to je parádní cena! Tady máte..."

Dostal o tři sta víc, jakou jsem měla radost. I z toho, že opravdoví chlapi ještě jsou. Kdepak mladíci s mandolínou! Pche!

Když odcházel, dívala jsem se za ním a tyhle myšlenky mi běžely hlavou. Jak snadno by ho člověk zavrhl. Ukřivdil mu. Nevyužil by jeho umu z povrchních důvodů. A že všechny ty pochybnosti Kiki a Dana, nakonec i moje, byly zbytečný. Dobrej chlap to byl.

Jediný, co jsem nepřekonala, byl ten smrad. Štítila jsem se do svýho auta sednout. Maminka mi nabídla dezinfekční sprej, ale než mi ho doručila přes Kiki, byl další den. A hned po hrubý očistě kabiny jsem začala testovat stěrače. Stříká to! To je krása, když ti nic neteče po nohou a všechno funguje tak, jak má! Libovala jsem si, než jsem ucítila nějaký vlhko od nohou. To ne.

Aniž bych se pohledem přesvědčila, bylo mi jasný úplně všechno.

A kolik v tom stánku asi prožral? A kolikrát si utřel ruce od burgeru do sedačky? A co když něco posral a teprve teď se za jízdy něco stane?

Ty peníze se jevily jako nejmenší ztráta.

DOPRDELE DOPRDELE DOPRDELE.

Pak jsem se konečne sehnula a z pod volantu vytáhla kus deky. Tý jeho deky. A za ním hned další kus. Kusy starý promáčený deky. 

Pořídila jsem foto a poslala ho Kiki s otázkou: "Prosim tě, řekni mi, že to jenom neucpal dekou!"

Zpátky mi přišel smích a zase jenom smích. To se asi přidal i Dan.

A tak jsem si objednala důkladný čištění interiérů vozidel, a když bylo čisto, dojela jsem vsadit jednu plnou. S šancí.

Štěstí šlo kolem stánku...                      

                      Oprava dekou

 

Ale nemyslete si, celou dobu jsme si auto z okna      hlídali! :))