Zas po čase píšu. Sem a ne jinam. Protože teď píšu hlavně jinam. A momentálně jsem přehlcená dojmy z nové životní etapy. Myslím tím svou práci. Práci snů.
Kde mě mimochodem učí psát krátké věty...
Copywriteři totiž musí plodit vybroušené texty. V málo slovech hodně poselství. Zaujmout na první dobrou a nepustit čtenáře, než dočte. Takže do teď jsem byla úplně mimo! Libovala jsem si v zachycení myšlenky v plném proudu, na délku sdělení nehledě. Mí čtenáři se v tom neztratí, protože jsou gramotní a souvětí prostě zdolaj´. Ne tak konzumenti (skrytě) reklamních článků. Jak po lidech něco chceš a chceš to písemně, musíš stručně a jasně. Úderně. Ať je to dostane, kam chceš. K akci!
Prosim vás, promiňte :) Jsem měsíc v tomhle procesu a už mě to dostalo, kam chtělo :)
Léto uběhlo, ani nevím jak. Jo a taky sem tam něco v textu ztučňujem. To důležitý. Moje letní vidiny sebe samé, např. v husarských šatečkách na louce nebo bosá pod splavem, pod stříbrným proudem řeky, co u dna drží dlouhý zelený řasy naležato, jako výstelku pod nohama... Neklouzavou, oproti zdání. Tyhle mý představy ze zimy a těšení se na to z jara, se jaksi nenaplnily.
Vůni řeky jsem za celý léto necítila ani jednou. Protože na chalupě jsem skoro nebyla. (A Vltava nevoní).
Jo, asi jsem stála v létě v potoce. V Praze. Když jsme slavili... nevím teď koho. Asi Jana v červnu. Zuzky manžela. Od července. (Svatba byla krásná!)
Jinak, mezi námi, když vlezu před zraky rodiny do potoka, co protéká zahrádkou pražský restaurace, je z toho hned pozdvižení. Co jako děláš?! Zničíš si boty! :)))
Totéž, jakmile tam vylezu na strom.
Na tý chalupě je vám to nějaký jiný...
Každopádně, když jsem se zmínila o svatbě, musím doplnit i zbytek, co se u nás v létě odehrál.
Kiki se stala potřetí maminkou! Doufali v chlapečka, celé těhotenství si pohlaví nedali prozradit, a přece ho na jeho sklonku jakási gynekoložka prozradila. Řekla zasloužilé těhulce na rozloučenou větu: "Kdybychom se do porodu neviděly, tak ať jste obě zdravé!"
Kiki nám o tom psala do našeho chatu s maminkou. A my ji utěšovaly, že ta MUDr. to určitě řekla jen tak... A o pár dní později Kiki porodila holčičku :)
Oba mají pochopitelně naprosto stejnou radost z holčičky, jako by měli z chlapečka. Olívie se jmenuje. Olivka. Olí. Olív. Jako ta od Pepka námořníka.
Ale chtěli se dát překvapit!
Violka, ta nejstarší ze TŘÍ SESTER, jde za pár dní do školy. Stejně jako můj Adriánek. Budou z nich prvňáčci a já už jsem z toho naměkko teď. Celá rodina je půjdeme vyprovodit, to bude slávy! Jenom těmi kornouty si nejsem úplně jistá... Že se to jako u nás nosí. Kiki jim je opatřila a já váhám mu ho fakt na ten první den naplnit cukrkandlem a nechat ho to tam přinést. Mám nějak pocit, že tam s tím přijde jedinej. Tedy s Violkou.
Minule jsem slíbila vyprávět, jak to bylo s Tatabojs.
Adriánek chodil do školky s Anežkou, dcerou Mardoši. On se tak nejmenuje, ale představuje se tak. Založil Tatabojs, společně se svým spolužákem ze základky.
A já nutně potřebovala tu dvojici známých osobností... Dodala jsem si kuráže, ačkoliv jsme znali, a když jsme jednoho rána bok po boku opouštěli školku. Povídám mu narovinu, že dělám rozhovory pro Koně a psa a prostě jsem ho poprosila. Jeden výtisk jsem mu při tom vrazila do ruky.
On bez váhání kývnul a já zajásala, že pro tohle číslo mám nervy utišeny.
Já se s tím totiž něco natrápila, abych sehnala duo k rozhovoru. Který by si to nakonec nerozmyslelo. Jako třeba Hezucký s Marešem a další mnou oslovení, co původně kývli. A já pro ně zbytečně tvořila otázky na míru...
Nějak jsem tušila, že tady "podraz" nehrozí, když se vídáme den co den v šatně, a tak jsem se do otázek směle pustila. Ještě ten večer.
Den na to jsem je předala. Pár týdnů se to klasicky táhlo - doba se rozvolnila, začaly koncerty... Ale nakonec odpovědi přišly. A já si řekla, hurá! Ale dost. Stačilo.
Ubíjelo mě to přemlouvání celebrit, bejt otravná a vtíravá. Uhánět je, připomínat uzávěrku. Protože samozřejmě nejsou motivovaní ztrácet čas nějakým plátkem z pultu lékárny.
Jakmile jsem získala práci snů, bylo stejně jasný, že bych časově nezvládala. Tak jsem s rozhovory skončila. I když mě to pekelně bavilo. Když už to vyšlo. Nejvíc ale paradoxně s těmi nejmíň známými, jako je třeba Čeněk Jirsák z Bylo nás pět. Na jeho vyprávění vzpomínek z dětství nikdy nezapomenu. Jak jim přišli na základku filmaři, jeho nevybrali, zato jeho sestru ano. Bylo mu to šumák. Ale když s ní šli na kamerový zkoušky, dali tam scénář i jemu, ačkoliv namítal, že je tam jako pouhý doprovod. Mávli nad tím rukou, zkusil to přečíst a roli dostal. A sestra, která o ni stála, ne. Takový je někdy život ironik. A mě hrozně baví takový příběhy.
Co mě naopak nebaví vůbec, jsou zadání článků typu: Cyklostezky v Čechách. Zdravé svačiny pro školáky.
Před týdnem na chalupě jsem zrovna jeden takový zbytečný článek tvořila a říkám mamince, že tenhle je úplně poslední. Že tohle si přece každej vyhledá na googlu. Pomalu bych se chtěla dobrat stavu, kdy budu psát jen co mě baví. Teď to tak v práci mám. Nikdy bych tomu nevěřila, že se mi takhle poštěstí.
V práci, v marketingu cestovní kanceláře, jsem dostala prostor psát blog. Na téma, co jsem sama vymyslela. Až se to rozjede, dám vám sem odkaz.
A taky spisuju svůj zpovědník, jak se tam s některými úkoly a zadáními peru. Podobně jako v butiku. Znovu jsem byla jako Alenka v říši divů, když mě po pár dnech poslal šéf "s filmaři do firmy na výrobu pergol, ať jim dodám titulky k natáčenému promo videu". Jen tak prostě, tak jak jsem. S tím, co (ne)umím. S tímhle zadáním, který víc nerozvinul. A vymysli pro ně lepší web, než mají teď. Nevim, třeba komix!
Což neměl říkat, protože ve mně zažehl kreativní plamínek. Spíš možná přímo požár :)
Má se mnou trpělivost, když mu předkládám kreslené fórky, sem tam dá hlavu do dlaní, aby se uklidnil, někdy zahlásí něco o grafickém peklu, ale krásně mě vede, za pár týdnů umím z mediální tvorby víc než za rok ve škole!
Taky mám suprovou kolegyni. Ona je pragmatik a nelétá hlavou v oblacích jako já, takže se skvěle doplňujeme. Když něco tvořím, tak mě krotí. Zastaví mě, když se dám unést. Navíc poradí takovým způsobem, že nakrmí vlka ve mně a ovečky zůstanou celý. Tzn. šéfovi z mých výstupů nepraskne hlava, jak se taky jednou dal slyšet :)
Kolegyně a šéf jsou jako ten splav, co má můj požár pod kontrolou. Abych tak řekla. Podle ní jsem heliovej balónek a ona drží špagát... Zkrátka to vidíme obdobně :)
Ještě něco je u mě jinak. Byla jsem do teď zvyklá na večery pro sebe. Psát si a tvořit, co přes den nestíhám. Televize je dávno prakticky Adriankova, fakt si nevzpomínám, kdy bych si něco pustila... Libovala jsem si, že nemám žádnýho muže, kterýmu bych musela odříkat večerní film :)) Ale jak se teď psaní věnuju celý dny v práci a cítím, že to má smysl a nikam to nezapadne, jako třeba nesnězená zdravá svačina do školy, měla bych najednou na ten film docela "čas" :)))
Žádné komentáře:
Okomentovat