Odbavování nápadů

Sedím na lavičce ve svý malý zahrádce, s níž jsem věčně nespokojená a znovu si lámu hlavu, jak ji vylepšit. Nejdřív mě štvalo, jak tu nic neroste nebo roste moc pomalu, a teď, když se všechno rozbujelo až moc, vadí mi, že už to nejde přesadit. Protože to nevyrvu. Jako třeba vrbu. Zpočátku jsem sázela hlava nehlava, hlavně ať je tu všechno, co se mi líbí. A taky, ať ke mně nevidí sousedi. Ani já k nim. Plot nemám, jenom živej. A ještě pořád má mezery...

Radost mi dělá šípková růže, kterou jedinou jsem nesázela. Kde se vzala, tu se vzala. Dobře se na ni dívá celej rok. Teď je samej šípek. A já samej nápad. Nárazově se zvedám a jdu něco vylepšit. Například dlouhý, do nebe se tyčící šlahouny toho růžovýho keře proplést do zábradlí. Poškrábala jsem si ruce, ale stálo to za to. Hned mám lepší pocit. Jakože jsem udělala kus sezónní práce. Ještě bych měla svázat vrbu. Proutí se rozrůstá do všech stran a je už tak dlouhý, že ho musíme rukama odhrnout, když chceme vyjít z domu. Prodíráme se dovnitř i ven. Děti už si stěžovaly babičce. Ta řekla, že přijde a vrbu mi ostříhá. Což nechci. Sice nechávám některý míň důležitý věci zajít nepochopitelně daleko, než se na ně vrhnu, ale je to jenom proto, že s nimi mám svůj plán. Kdyby mi na těch vrbách nezáleželo, ostříhala bych je během dvaceti minut sama a hned. Já je ale mínila splést! Až přijde čas, kdy nebudu chtít dělat něco užitečnějšího. Obeznámila jsem s tím i maminku. Když jsem pak měla Adrianka u jeho táty, napsala mi zprávu: Jedem Aďulkovi koupit stůl nebo budeš plést vrbu?

Jely jsme. A teď jsem spletla vrbu. Zkrátka všechno má svůj čas.

A teď velí zalézt domů. Začíná být chladno.

Abych mohla říct, že mám ráda podzim, musím ho chvíli intenzivně vnímat. Je to láska až na druhej pohled. Až když mám dlaně bolavý od trnů, když dám šípky do vázy, když si do dlaně píchnu vývrtku při děravění kaštanů na tvorbu zvířátek, když nevím, jestli jít v šatech nebo v kožichu, když Kiki přijede s novou módní kolekcí a dělá nám zimní módní přehlídku, - to abychom jí pomohly vybrat, co nutně potřebuje a co zas tak nutně ne, (za mě nic, ale já mám nejmenší slovo), když pálíme loňský vánoční stromeček, protože na to bylo pořád dost času, (a mělo to svůj čas, protože jsem ho nechtěla jen vyhodit, ale právě využít k táboráku), když bezhlavě skupuju všechen helloweenskej sortiment, protože strašidelná noc se zase blíží (hurá, bude párty! Sice dětská, ale jaká je víc?), když mi Adrianek přinese barevný listí, že má pro mě dárek. Když do zpadanýho lupení vkročím a ono mi odlítává zpod bot. Zelených. Protože podzimních. A když si uvědomím, že už je to dva roky, co jsem matkOtec. 

A co mi to vůbec nevadí. Chlap doma mi nechybí. Komu ale chybí, je Adrianek. Bohužel. Staví se k tomu ale aktivně, hledá mi muže sám. Když tedy odmítám jeho tátu :)) V metru mi ukazuje různý týpky, od starců po pomalu nemluvňata, zapřádá hovory s neznámými cestujícími, například na téma pravěk, aby zjistil, zda by dotyčný vyhovoval i jemu (miluješ dinosaury?), dokonce mi nakreslil katalog mužů.

Byl mezi nimi i on sám :)))

Dál tam byl kromě jeho otce taky strejda Martin (protože má psa), náš brácha Tom (protože má slečnu, co se Adriankovi moc líbí), a Dan, strejda co má stánek. Ale i tetu Kiki, takže nemám šanci, jak dodal. Posledním v sešitu byl náš soused. (K nemuž nechci vidět). V nabídce ho mám proto, že má kocoura, co měl s naší Mášou koťata. Jsme tedy stejně skoro rodina.

Ach ty děti. Tuhle jsem ale zahlédla pěknýho chlápka sama. Bylo to na hřišti, kde jsme byly s Kiki a všemi našimi dětmi. Jejími třemi a mým jedním. To je hned pořádná parta. Když jsem se s ním míjela, pozdravil mě a sledoval. Kiki pak říkala, že na mě furt čuměl. Tak dobrý!

"Ale má tu dvě děti," naznačila jsem Kiki svůj problém.

"Ty jedno, no a? Neni vám holt dvacet!" Smetla mi problém z lavičky.

Když v tom se sluníčko intenzivně zalesklo v jeho prstenu. Tím jsme si ho teprve všimly. Snubáku.

Zasmály jsme se, že to už problém trochu je a nechaly ho plavat. Teda cvičit. Přitahoval se zrovna na hrazdě. Zkrátka se předváděl. Ať si to nechá pro manželku! Ačkoliv Adriankovi se zdál dobrej i tak, to pro ty dva syny.

A jak v práci? Nepřestává mě to bavit. Psaní, tvoření obrázků, vymýšlení vlastních projektů a nápadů k čehokoliv, na čem děláme. Jediný, co mě nebaví naopak vůbec, je starání se o záležitosti cestovky mimo marketing. Například odbavování klientů na pobočce. Když si přijdou koupit zájezd nebo se jen informovat, kam by tak ideálně mohli teď vyrazit. 

A nebo jim dokonce na letišti rozdávat letenky. Svolávat je s cedulí cestovky nad hlavou. To pro mě moc není... Zkátka bych radši odbavovala jen svý nápady, než naše cestovatele.

Ačkoliv si teď tak říkám, že přesně to celý život dělám. Od nápadu k nápadu. Od epizody k ještě zajímavější epizodě. Sem tam drama, naštěstí většinou jen v mých představách o realitě, která je mezitím úplně jiná, takže celkově spíš komedie. Někdy hořká, jako mý oblíbený pivo. Baví mě ten život sledovat a těšit se, čím se blýskne příště. Jestli zas nějakým snubákem nebo jiskrou z vánočního stromku v podzimním ohni. Posvícení není každej den. 

A vlastně mi právě nic nechybí. Adrianek je spokojenej prvňák, já nadmíru spokojená v práci na míru, rodina zdravá, rádi se všichni máme, babičku v jednačtyřiceti mám a špatný stavy nemám. 

JAK SE MÁTE VY?

***

                                   Já podzimní.

            Lavička mýho podzimního dumání, na pozadí spletená vrba.

      Je čas prolistovat svý aktuální možnosti: Katalog manželů (na obrázku strejda Martin se psem. Chci?)

       Hodí se v mym věku nazývat se Šípkovou Růženkou? Jsem spíš její zahradnice. Protože zachránci došli. Respektive nedošli! :)

      Stůl stojí, pivem pokřtím katalog, co u něj právě                         vzniká. Nic nám nechybí :)