Paradoxní výlet do hor

Přepis mý školní zápočtový práce, mělo jít o reportáž. (A dostala jsem jedničku! 😀). Tenhle výlet jsem vám stejně chtěla popsat, jen jsem nenašla čas, takže teď zabíjím druhou mouchu první ranou. Jestli mi rozumíte...

Můj sedmiletý syn Adrian má jarní prázdniny a já se na poslední chvíli rozhoduji, že ho vezmu lyžovat. Aspoň na pár dní. V Krkonoších už jsme letos byli, tak sedám k internetu a hledám ubytování na Šumavě. A to s polopenzí, v blízkosti sjezdovky a s nějakým herním zázemím pro děti. Zpočátku se zdá, že je vše beznadějně vyprodané a vzpomněla jsem si holt pozdě. Až jsem narazila na aplikaci Booking.cz, kde mi vyjel jediný penzion vyhovující všem mým požadavkům. Systém navíc hlásí poslední volný pokoj, takže mám sakra kliku a vůbec neváhám s rezervací. Jede se do Železné Rudy! Naše radostné hurá bylo ale … paradoxní.

                                         Šumavský Špičák

Na stránkách penzionu Kubešova Bouda píšou, že je k dispozici například ping-pong. Taky dětská herna a posilovna. A že točí Svijany. Těšíme se i na ten plný hotel, vždyť doma jsme spolu pořád sami! Jediný zádrhel spatřuji v čase check-inu. Proč se smíme ubytovat až od 16. hodin? Takhle přijít o celý den…

Dostala jsem ale spásný nápad. Vyrazíme z Prahy přece jenom ráno a vezmeme to přes vlčí výběh v šumavském Srní, které je půl hodiny jízdy od Železné Rudy. A máme parádně rozplánovaný den, navíc Adrian miluje vlky. Koupila jsem mu dalekohled, který na stránkách Vlčí vyhlídky doporučují, půjčili jsme si lyže a vyrážíme. Náš výlet nemůže nic překazit!

Den první

Touhle větou se obvykle začíná kazit úplně vše. Ne jinak tomu je teď, když v Srní marně hledáme vlky. Rozhlížíme se z bytelné dřevěné lávky, dalekohled nepomáhá, vlci zkrátka nikde. Zašli jsme do informačního centra a tam je uviděli na obrazovkách. Vlky snímá kamera u jejich boudy, kde mají žrádlo. A kam se návštěvníci nedostanou. To jsme mohli zajít do ZOO, a i kdyby byla vlčí smečka právě zalezlá, byli bychom na tom stejně, jako jsme teď tady. Co budeme dělat do čtyř, když je sotva poledne?

Píše mi sestra, která taky s dětmi taky tráví jarní prázdniny na Šumavě, že objevili super aquapark, a právě se v něm koupou. A nemáme to daleko, zase jen půl hodiny. Náš den je zachráněn.

Dorazili jsme do Sušice, našli sportovní halu, kde je vše od ledové plochy, wellness, až po různé druhy vyhřívaných bazénů, a tam jsme až do večera zakotvili. Šlo o nejzáživnější část naší dovolené, což zatím naštěstí nevíme. Adrian se sestřenkami řádil na tobogánu a já si se ségrou vypila kafe u vodního baru. Když se přiblížila pátá, rozloučili jsme se a vydali se na cestu do Železné Rudy. V penzionu nás už jistě vyhlíží! Ačkoliv při plně obsazených pokojích se tam z jedněch nově příchozích asi nestřílí.

A přece střílí, jak máme brzy zjistit. Zaparkujeme ve dvoře a z terasy hned volá kouřící mladík: „Přejete si?“

„Máme tady rezervovaný pokoj!“ odvětím.

On mávne, ať jdeme dál. Vede nás do jídelny, kam už se brzy nahrne dav strávníků, blíží se totiž čas večeře. Předá mi klíč od pokoje č.2 a posílá nás nahoru vybalit si. Všude ticho, klid a mír. Odemykám dveře dvojky a ocitáme se ve funkčně zařízené místnosti, což nám úplně stačí. Jen ty ručníky by nemusely tak zatuchle páchnout a záchodové prkýnko by mohlo držet ve zdvižené pozici. Zvlášť kvůli klukům. Upatlaný stolek, křivá police pod malou televizí a všudypřítomný prach házím za hlavu. Nehodlám si kazit pobyt, jde jen o pár dní… Chci trochu vyvětrat, ale přilepím se dlaní k okenní klice. Jejda. Jdu se umýt a vlhčeným ubrouskem otírám i plastovou kličku.

Těšíme se na večeři. Oblékám svou novou košili, kontroluji, zda mi drží lak na nehtech, synovi načesávám ježka. Jdeme do společnosti!

V jídelně se od našeho příjezdu nic nezměnilo. Stoly jsou stále prázdné a ten hoch, který nás ubytoval, stojí teď za barem.

„Pivko?“ Ptá se.

„Kde jsou ostatní hosti?“ Zajímá mě ze všeho nejdřív.

„Chodí pozdějc,“ utrousí.

„Aha, tak to pivko, prosím,“ objednám si a usedneme k nejmenšímu stolu, aby měli dost prostoru větší rodiny. Čekáme, co bude dál.

Kromě toho, že přede mnou přistály Svijany s hláškou:

„Dneska jsem narazil sud, do teď jsem měl paradoxně lahváče“, se neděje nic.

Půl hodiny nic. Večeře by měla být v plném proudu, začínám být nervózní. Syn se zajímá o tu posilovnu (sama nevím, proč) a dětskou hernu.

„Posilka je zavřená, tam teď bydlím já,“ uvědomí ho mladík. „A hernu máš tamhle!“ ukazuje do koutu místnosti, kde jsou dětské kostky a pár plyšáků. Neuspokojený Adrian se z židle sveze hlouběji pod stůl, kouká mu jen hlava a krk. Hladový krk.

„Už bude to jídlo?“ Táže se mě a já barmana.

„Už vám to mám nandat, jo?“ Koukne na mě tázavě, až polykám smeč, že nám to už docela nandal, a jen kývu.

Za dalších deset minut nám servíruje rajskou. Dobrou rajskou. Otevírají se dveře a vchází dva důchodci. Usedají a už se jim to nese. Než dojíme, dojídají i oni a odchází spát. Koukám na kuchaře, číšníka a recepčního v jedné osobě, a on nechápe, proč.

„Kde jsou další hosti?“ Ptám se opatrně.

„Jací další hosti? Vždyť je skoro po sezóně,“ nandává mi to zas.

„Na Bookingu máte plno!“ Držím hlas mírnější, než by svévolně zněl.

„Jo takhle,“ mávne rukou, „tam dáváme jen dva pokoje – oni za to chtějí deset procent, to je moc.“

Z našeho rozhovoru plyne, že jsme tady defacto sami. Žádné děti, žádní mladí lidé, žádné další rodiny. A že bar, včetně dětské herny, se zamyká s odchodem posledního strávníka od stolu. Takže takhle si tady z hostů střílí…

„Ještě pivko?“ Nabízí kluk.

Dávám si ještě a pak ještě. Syn hraje hry na mém telefonu. Barman vypráví o svém životě. On o mně neví nic, já o něm už všechno. Jdeme spát.

 

Den druhý

Časně ráno Adrian vstává a jako vždy mě budí slovy, jestli smí z postele. S radostí ho propouštím do herny za jídelnou, odkud se bohužel po chvíli vrací, že je zavřeno. Na osmou jdeme do jídelny spolu. Už je otevřeno, začínají snídaně. Vítá nás majitelův pes, zatímco majitel podniku na pozdrav jen zavrčí. To je ten, na koho jsem četla ty pozitivní recenze? Má to být usměvavý a sympatický pán!

„Můžu si ho pohladit?“ Táže se ho Adrian s rukou blížící se k psí hlavě.

„Ne,“ štěkne majitel.

Odvádím si syna ke stolu. Bereme si talíře a jdeme si vybrat z ranní snídaňové nabídky. Sýr, šunka, vejce, pečivo slané i sladké, cereálie, mléko, káva, čaj. Úplně stačí. Jen je divné, že ten, kdo doplňuje mísy, je právě on, majitel. Sedí v koutě u počítače a sem tam vstane, aby zkontroloval, jestli je všeho dost. A taky nahlíží pod pokličku, aby přepočítal volská oka.

Děda si nabral sýr rukou a ON to viděl.

„Příště vám to nandám osobně, stačí říct!“ vyjel.

Tady to hostům rádi nandávají, napadá mě, zatímco stařec se omluvil.

Po snídani mě Adrianek umluvil k jedné hře v ping-pongu. Jdeme to suterénu chaty, kde se netopí. Vracíme se pro svetry. Pak se brodíme chuchvalci prachu – tady snad NIDKY nikdo neuklízel. Začínám mít pocit, že mám dost, že víc neunesu. Zakázala jsem synovi zvedat na zem spadlý míček, to si beru na starost já. Zapinkali jsme si v tom největším pajzlu, který jsem kdy navštívila a vyrážíme lyžovat. Konečně na čerstvý horský vzduch!

Počkat… Kde je sníh?

Venku praží slunce a my objíždíme okolní sjezdovky. Volám ségře, kdeže lyžují a jestli se opět smíme přidat. Nebyla proti, takže míříme na nedaleký Špičák. Já i syn jsme chabí lyžaři, sotva bez pádu sjíždíme modrou. A naštěstí i ze samého vrcholu Špičáku taková mírná sjezdovka vede. Prolínají ji sice červené i černé, ale my pofrčíme po modré!

Vyjeli jsme lanovkou až nahoru na horu a hned se rozhlížíme, na kterém stromě visí modrá značka. Á, tamhle! Rozjedem se k ní a po chvíli se ocitáme na rozcestí. Vpravo pokračování modré, vlevo červená. Vpravo ale zátarasa s nápisem: Uzavřeno! Co teď?!

Ptám se opodál stojícího lyžaře, kudy tudy dál po modré. Odpovídá, že modrá je zavřená, jak vidím, musíme po červené. To je zlý sen. Ještě horší je zjištění, že syn to v ten moment bez váhání rozjel a sviští po červené jako by to byla modrá. Je téměř dole, když já se stále rozhoupávám. Chce se mi brečet a pokouší se o mě panika. Nakonec si zakazuji dívat se dolů a ordinuji si zdolávat prudkou sjezdovku po kouscích. Jestli tohle přežiju, už se nebudu zaobírat maličkostmi jako je prach pod pingpongovým stolem nebo nerudný majitel penzionu. To si přísahám! (Naposled jsem si takhle přísahala na řetízkáči ve funparku). S jediným pádem doháním Adriana. Šťastné shledání. Pro mě. On už se vidí znovu nahoře. Já se vidím doma.

Oběd nám plánuji v kiosku pod vlekem. Těším se i na kafe. Kiosek má sezení v uzavřeném stanu a lidi tam kouří. U okýnka se ptám barmanky, jestli o tom ví. Ví. A je to v pořádku? Je.

„Ale co děti? To pro ně přece není dobrý,“ namítla jsem.

„Jestli to dětem vadí, ať jdou ven,“ řekla mi na to bez okolků.

Přecházíme jinam, hned vedle je restaurace Blaženka. Sice dražší, ale aspoň se tu nekouří. (My, bývalí kuřáci, jsme na to psi). Mají tu skvělé těstoviny. Po jídle vysílám nedočkavého synka pokračovat ve sjíždění spodní části Špičáku, na kterou odtud vidím a těším se, že si zatím vychutnám kávu.

Nemají kávu, rozbil se jim kávovar. Za tři dny, až oficiálně skončí sezóna, svrhnou stroj ze srázu, svěřil mi barman v jazykolamu. (Na který jsem ho pro zábavu upozornila, ačkoliv mi do smíchu nebylo). Posedím tedy nad colou a pak se vydám za Adrianem. Ten mi pak nesměle sděluje, že ho to tady už nebaví a radši by znovu do toho bazénu. Jelikož je sníh už skutečně nekonzistentní, rozbředlý a místy žádný, svolím k akci „z lyžáků do plavek!“.

Následuje sportovní areál v Sušici a čtyřhodinová návštěva bazénů všeho druhu. Já preferuji plavecký, syn střídá perličkovou lázeň, protiproud a tobogán.

Odpoledne uteče jako voda a odjíždíme na večeři do Rudy. Kuchař/číšník/barman se vytasil s knedlem, zelem, vepřem. U třetího piva jsme si potykali. Jmenuje se Ruda. Kromě jména o mě dál neví nic, kdežto já o něm víc, než jsem chtěla. Třeba, že skutečně miluje slovo paradoxně. (Že se mi to nezdálo).

„Jsme v Železné Rudě a já jsem paradoxně Ruda,“ ušklíbl se.

A paradoxně ho neumí použít.

Cestou po schodech na dvojku mě přepadá lítost nad tím, že je všechno jinak, než jsem chtěla. A že je úplně jedno, že se mi z nehtů loupe lak. Adrian se tady bojí. A nudí. Očekával víc dětí. Než žádné. Ségra si mě po esemeskách dobírá, jaké to je, být sama v hotelu, tudíž nezažít na dovolené změnu. Dere se mi na jazyk barmanův výraz.

 

Den třetí

Přijeli noví hosti! Podivná rodina ve stejnokrojích a pantoflích s králíčky. A další dva důchodci s vnoučaty, bohužel mladšími, než je Adrian. Přesto ho ovládla radost.

Dál se ale scénář opakuje. Herna zavřená, u snídaně dusno, sněhu ještě míň, bazén to jistí. Po večeři je znovu všechno paradoxní, včetně toho, že celou sezónu byl sníh a teď není.

Tři piva, prach u ping-pongu, tíseň na schodišti, plíseň na ručníkách, těšíme se domů. 

Dobrou noc Rudo!