Dobrá máma pro zážitek i potok přebrodí!

Reportáž z mých letošních Vánoc. Hovno, zvratky, skřítci, rozpáranej kulich a ledovej potok. Záchytný body - kdybych ztratila nit.

Jako každej rok, i letos jsme vyrazili na venkov, strávit Vánoce s babičkou, která je sama (jako my dva). Jedu, jedu, Adrianek na mobilu, když mi v závěru cesty hlásí, že ho bolí bříško. Povídám, ať položí ten telefon a dívá se do krajiny. Poslechl a za chvílí hlásí: "Už!". 

"Už koukáš?"

"Už blinkám!"

Nejdřív se zdálo, že to nebude tak zlý. Dal si ruku pod bradu, že to když tak zachytí, takže jsem nepanikařila a jela dál, zastavím až tamhle, na odpočívadle u rybníka... 

119 kiláků za námi, zbejval poslední. Když zeblil celej zadek. Mohla jsem si za to sama.

Vytáhla jsem ho z auta, protože vždycky může bejt hůř, a od tý chvíle TO padalo do zkřehlý trávy u silnice. Spustil hysterák, že se možná dusí. To má možná po mně. Dusí se, dáví se, umírá. 

Potřísněnou dlaní mě v úzkosti chytil za krkem. Nestačila jsem ucuknout, takže se mi před očima promítla vidina okamžitý sprchy a mytí vlasů. Přesto příjemnější scénář budoucích dějů než se jevil jemu.

Nicméně taky představa babičky, jak mi říká: "Prosim tě, ty naděláš..." 

Po dvaceti minutách jsme k ní dorazili. Cestou po dvoře jsem ještě šlápla do hovna od jejího psíka Bobíka. Babička řekla, že TO musí bejt čerstvý. To se mi ulevilo. Zato zvratky za mým krkem začaly stárnout. V tu chvíli jsem se viděla ve sprše celá, i s botama.

Jinak bylo všechno krásný, jedlo se a pilo, babička se o nás královsky starala, zatímco já si s Adriankem jezdila po výletech.

V Třeboni jsme narazili na kluziště, ale brusle pro něj měl Ježíšek připravený až na druhý den večer, takže dneska z toho nic nebude. A pak odjíždíme, takže zkrátka smůla... Svěřila jsem se s tím peškem babičce a ji napadlo, že by mu je Ježíšek mohl přinést dřív. 

Ale to je přece nesmysl! Nebo ne?

Ráno, na Štědrej den,  našel Adrianek pod stromečkem brusle. Hodně se divil. Ale vysvětlily jsme mu, že Ježíšek viděl, že je potřebuje už teď. 

Uvěřil a radoval se. Když jsme to vyprávěly volající mamince, (babiččině dceři a Adriankově babičce), opravila nás, že to nebyl Ježíšek, ale skřítkové, který poslal. Protože on prostě chodí až večer, přes to nejede vlak. 

Maminka má vždycky pravdu. V případě Adrianka - babička.

V Třeboni na náměstí zbyl kopeček sněhu, co ho místní odhrabávali ze všech podloubích. Teď jedinej sníh, co ještě neroztál. 

Adrianek do něj skočil a já vzpomínala, jak jsme tady byli v létě a jak jsem se tady kdysi procházela s Elenkou. Některý místa mi v nečekaných chvílích přivodí nostalgii. 

V jednom zapadlým krámku jsem si koupila kulicha, jenže v tomhle rozpoložení mi začala vadit veselá bambule. Pryč s ní! 

Zatímco Adrianek dováděl ve zbytcích sněhu jako poděs, sáhla jsem do kabelky pro kosmetickou taštičku, z níž jsem vylovila manikúru, abych bambuli "odpárala". Za chvíli to bylo. Jenže jsem nečekala, že ta bambule je s kulichem natolik propojená, že se kulich začne párat. Byl z něj nákrčník a jelo to dál. Strčila jsem čapku do kabelky - babička to spraví. Je mi teprve 42.

Druhej náš výlet byl za humna. Vzala jsem Adrianka na hodobožovou procházku do lesíka za vsí. Znám to tam jako svý boty. Tak proč jsem si v nich cestou zpátky nesla vodu z potoka? 

Ten potůček je za lesem. A vede přes něj kamenný mostek. Ten jsme přešli a ocitli se u rybníka mezi popadanými stromy a houštím. Ale nějak mě to lákalo jít dál. Prozkoumat terén, co je v létě úplně neprostupnej. Teď je čas zjistit, co je tam dál! Adrianek sice protestoval, ale když s námi není babička, tak mám přece hlavní slovo já. A tak dobrodružství dostalo zelenou.

Co chvíli jsme přelezli nebo podlezli nějakej kmen, prošli křovím, pomrzlými kopřivami nebo blátem. Připadali jsme si jako v pralese. Pak se mi to zdálo už moc dlouhý a trnitý na to, vracet se zpátky k lávce. Přejdeme ten potok někde tady! Hledala jsem, kde by to šlo. 

Ušli jsme zas pořádnej kus a pořád to nešlo. Improvizovaných lávek by bylo dost, ale z různých důvodů nebylo možný je přejít. Až jsme kápli na místo, kde bylo relativně málo vody a i nějaký užší pramen... "Naházíme sem pár klacků a normálně to přejdem suchou nohou," - jenže jak jsem tohle Adriankovi oznámila, noha mi zkouzla a ocitla jsem se ve vodě. Bylo jasný, že teď musíme rychle do chalupy nebo hrozně nastydnu. 

"Skoč mi na záda!" Zavelela jsem chechtajícímu se synovi. Dívala jsem se na svý boty, jak se noří pod hladinu. Takovej pohled se člověku jen tak nenaskytne. Přesto fotku nemám. Rychle jsem ten potok přebrodila - zas tak málo vody v tom místě nebylo. Adrianka jsem vyklopila na břeh a sama se vydrápala taky. Novej pohled na nohy. Neuvěřitelný, co jsem právě udělala. Možná mi hráblo, aniž jsem postřehla, kdy.

Pak jsme utíkali přes několik lánů polí, kde se mi mokré a hlasitě čvachtající boty obalily hlínou. Fakt neuvěřitelný. Když jsem otevřeli dveře babiččiny chalupy, zrovna doplétala toho kulicha. Vlastně mi ho nakonec upletla ona, nejmilejší dárek Vánocům. 

"Babičko, víš co udělala máma?"

"Copak, Áďulko?"

"Šla přes potok! A měla mě na zádech!"

V tom jsem se do toho musela nutně vložit. 

"Adrianku, můžeme mít taky nějaký tajemství?!"

"No to máš krásnej zážitek, viď? Na to budeš hezky vzpomínat," dostala mě ale babička, vlastně nás oba.

Já si to popravdě myslím taky, že se na ty mý kraviny dá podívat i touhle optikou. To ne každej umí!:) Dala bych to povýšit i na novou zimní pranostiku - Dobrá máma pro zážitek i potok přebrodí!

Šťastný nový rok, ať jste zdraví a spokojení a máte hodně zážitků!

Vaše Jana

Na Štědrý den ráno přinesl Ježíšek brusle. 

A novej kulich s bambulí je v kabelce.

Tam to šlo hladce, od tý chvíle hledáme cestu zpátky.

Putování pralesem.

No tak jsem to cvakla, ale před brodem!

Šťastný a veselý na třeboňskym náměstí. 

A já pářu kulicha...

S Bobíkem pod stromečkem.