Příběhů mám pořád dost...

Moc nepíšu, co?

Někdy na to myslím, kam se poděla ta potřeba sepisovat každý hovno svýho života. Byla snad vázaná na určitý období? Nebo proč teď každej večer nemám příběh ke sdílení, co nutně musí ven?

Jak o tom tak přemýšlím, je to asi takhle. Příběhů mám pořád dost. Furt se mi dějou šílenosti, schválnosti, zajímavosti, sračky i srandy. (V tomhle pořadí). Jenže už nejsem jen já a ty moje příhody. Neprožívám intenzivně jedinej příběh... Tak možná je to tím.

Je tu Adrianek, je tu práce v cestovce, je tu druhá práce, ten dabing... Ehm. Pak škola a víc se toho nedá. Navíc je to všechno (kromě Adriho, jak mu říkají ve škole) o textech a je toho tolik, že píšu i večer u piva, a nakonec můj vlastní deník nemá jaksi prioritu. A stejně pořád hledám další příležitosti k seberealizaci. Naštěstí kromě povinných marketingových článků mám dostatek prostoru přijímat výzvy, co se namanou...

Stačil rok, aby se mi každodenní tvorba textů, co se nám hodí do krámu, anebo aspoň obecně oslavující cestování, začala zajídat. Proč cestovat radši na krátko než na dýl? Proč se neválet na pláži, ale poznávat zemi? Jak cestování prospívá psychice? Proč jsme pak lepší lidi? Bla bla bla - A jedu... Navíc každý úterý novou cestovatelskou historku. To jsem si vymyslela sama, po jedný chlastačce s kolegy, když jsem byla nováček, povídám šéfovi, že super matroš pro marketing má v zážitcích svých zcestovalých zaměstnanců. Ti vám tam sypali historky z rukávu... Jenže nad pivem. 

Vyposlechnutá zásoba se mi rychle ztenčila a od těch dob je přemlouvám, ať zas něco přihrajou. 

Pokud jde o ty marketingový články, často si říkám, koho asi tak přiměju vydat se (s naší CK) kamkoliv? V pražský pobočce, kde dělám, se jednoho dne nějak dýl zdržel průvodce, co mu snad posunuli let. Něco zajímavýho z cesty mi vyprávěl a v tom mě to napadlo. Ten by mě přiměl k cestě! To by měli lidi slyšet! 

"Co bys řekl na video rozhovor?"

Po chvíli rozpaků souhlasil. Já byla nervózní, ale chuť do práce byla silnější. Obsah jsem pak považovala za hodnotnej. Video jsem setříhala, přidala k němu úvodní znělku s mým ksichtem :))))))) - a zasekla se. Mám tu něco, co nemám v náplni práce a o co mě nikdo nežádal. Tak jak to podat?

Brzy na to jsem v kanclu snídala s průvodkyní. A ta povídá: "Tady jsou datle z Jericha, včera utržený. Dej si!" Ohohó, to si říká o rozhovor - dyť tohle by mohlo fungovat! Sama vnímám, že ve mně vyvolala touhu natrhat si je sama... Slovo dalo slovo a já měla v šuplíku dva rozhovory. 

Takhle. Já byla až do teď rok a půl v tom kanclu sama. Jediná pražská zaměstnankyně ostravský cestovky. Přijímala jsem klienty i psala články. A taky jsem stlala postele mimopražským průvodcům, co časně ráno odlítali či přilítali. Takže jsem s nimi bývala sama, tudíž o našich počinech nikdo neměl páru.

Kupil se ve mně pocit, že z toho asi zcvoknu. Mám dobrej marketingovej matroš, ale co když se nesetká s přijetím?

Co když holky v Ostravě řeknou, že rozhovory chtěly dělat ony? Nato si zas říkám: Tak proč je nedělají?

Kdykoliv v sobě nedokážu zpracovat jakýkoliv dilema, vyberu si někoho z rodiny, komu se svěřím a pak dám na jeho názor. V tomhle případě jsem zvolila Kiki. 

Řekla, ať to bez obav pošlu šéfovi, že to projde. 

To mu jako mám říct, hele, já tu mám vlastní seriál.. ehm... Už má dva díly...

Někdy úplnou banalitu nedokážu rozlousknout, popasovat se s ní. Teď, když to píšu, říkám si, takový hovno... Vlastně nechápu, co jsem tak řešila. Ale tehdy mi to připadalo bezvýchodný.

Dala jsem na Kiki a obě videa poslala šéfovi. Nevyjádřil se. Dlouhých 14 dní bez odezvy. Jak já trpěla!

Pak přijel, protože on tak někdy jezdí, a já se ho opatrně ptám: "Co říkáte na ty rozhovory?"

"Jo, jo, jsem rád, že jste se do toho pustila."

Kdo by počítal, jako v tý chvíli já, že je vyhráno a může to ze mě spadnout, přepočítal by se. Začaly to hodnotit kolegyně z Ostravy.

"Proč to není podcast?" - Byla asi nejhorší reakce. Nechcete jí odepsat, PROTOŽE JE TO VIDEO. Tak dumáte, jak to zaonačit...

Můj ksicht kupodivu prošel, jen znělka a grafika se musela poladit. Zkrátka po mnoha tipech na vylepšení a překopání mýho PR výtvoru to skutečně prošlo a teprve vyšlo na firemním Fb. A tak dělám rozhovory s průvodci, kdykoliv se naskytne příležitost. Myslím, že je to moje parketa, (stejně jako ten dabing), a natolik jsem se do toho vžila, že jsem o rozhovor poprosila i svou zcestovalou psychiatričku... Ta přece nejlíp ví, jak nám cestování prospívá! Snad se nebudou v práci ptát, kde jsem k ní přišla. Hele to neřeš, hlavně, že máme rozhovor.

Tak pokračování příště. Až si zas jednou najdu čas.

...