O záhadách, náladách a slepých kolejích

Dneska by to šlo. Hodit všechno zase na papír.

VLASY DĚLAJÍ ČLOVĚKA

Adrianek právě odjel na svůj první letní tábor a já se cítím nějak podezřele dobře. Koupila jsem si zavináče, (dobře, tak dva), zapila je pivem (jedním) a proběhlo mi hlavou, že mám pocit, jako by mi někdo přestříhnul pupečníkovou šňůru. 

A to ne jenom proto, že je pryč, ale pro to, co jeho dnešnímu odjezdu předcházelo. Vyrostl mi před očima totiž. A za všechno mohly vlasy!

Pár dní dozadu už měl fakt "máničku", jak říkal jeho otec. Mně se to docela líbilo, nějak jsem to neřešila. Až do chvíle, kdy jsme byli nakupovat sto bot z táborového seznamu "co s sebou" a míjeli holiče.

"Nechceš ostříhat?" Vyhrkla jsem nahodilý nápad.

"A tamten účes s čárkama?"

"Jo!" Přitakala jsem a on souhlasil. 

Vzali nás hned, (tedy jeho - už 8 let ho mám za nás a nedávno jsem se slyšela v souvislosti s tím táborem lamentovat, že si sotva umíme sami utřít zadek) a nezbývalo, než říct, jak to chceme. Dohledala jsem obrázek s vyholenými čárami nad ušima. Kadeřnice se pustila do práce a já postávala opodál. 

V zrcadle jsem ho viděla zepředu. Jak se z rozčepýřenýho a přerostlýho děťátka mění ve frajera. Postupně se přestával uculovat, ksichtit, cenit na mě ty svý zoubky. Nahodil výraz tvrďáka a když bylo hotovo, přál si jí na box.

Jakože boxovat do ringu, kterýžto jsme později objevili v rozlehlé posilovně téhož nákupáku, kam si přál jít ještě dřív. Naopak později si přál jít kakat. A dokonce to neřekl ani takhle, po našem. Prej na záchod. A sám! - No, já ho nemohla poznat!

A v tomhle módu odfrčel na ten tábor, ovšem po důkladném nácviku úpravy nového účesu za pomoci gelu. A já si tak říkám, že ne šaty, ale VLASY dělají člověka! 

JEDINÁ NA SVĚTĚ

Můj vnitřní klid má možná víc příčin. Jak víte, hned po rozchodu s Mirečkem, už je to pár let, jsem se zařídila pro sebe a začala studovat. Obor, co mě baví, mediální tvorbu. Sice se brzy ukázalo, že je tam víc toho, co mě nebaví a pro co vyloženě nejsem stvořená, ale já jsem držák. Když už se do něčeho dám, co mi dává aspoň trochu smysl, obvykle to dotáhnu. Marketingové články v práci, marketing ve škole. Propojovala se mi teorie s praxí, a to úplně ukázkově, až na to, že než jsem se dostala do třeťáku, začal se mi marketing zajídat. Furt přesvědčovat lidi, ať nakoupí, cílit, jít na ně psychologicky, vyzývat je k akci... 

Mě bavila mediální studia, kde bylo hodně žurnalistiky, nebo třeba fotka. Ale člověk si holt nemohl vybírat, buď všechno nebo nic. Bylo tam plno dobrýho, jako třeba, že si mě hned v prváku vybrala učitelka k rozhovorům s celebritami pro tištěný magazín Moje lékárna. Já zpovídala Krajča! 

Ale měla jsem za ty tři roky i pár přestřelek - to bych nebyla já. A nebyla bych to já, kdyby ty spory nebyly zásadní. Na to jsem málo diplomat, uvědomit si dopady svých protestů v budoucnu už dnes...

Pár příkladů za všechny. Učitel komunikačních dovedností (nebavilo) tvrdil, že Youtube není sociální síť. Nedalo mi to, googlila jsem a nacházela jen opak. Konfrontovala jsem ho se svým postřehem, ale oponoval, že jde o sdílená média. Chtěla jsem zdroj, jinak to neberu. Ale tím to haslo. Pro tu chvíli. Pro ten rok. 

Hodina rétoriky, zkouška z řečnění nebo co. Představíš se, předešleš, o čem budeš přednášet, jak dlouho to zhruba potrvá, pak přednášíš, pak dáš prostor pro dotazy a rozloučíš se. Když jde o veřejný proslovy, jsem v úzkých. Ale připravila jsem se, protože jak radila ségra (Zuzka), co pracovně a s kladívkem v ruce vedla aukce - poctivá příprava je TEN LÉK proti omdlení před zraky všech přítomných, když nevíš, co říkat dál...

Tak jsem dostala jedničku a byla na Zuzku hrdá. Jenže co to? Ta spolužačka, co se absolutně nepřipravila a vaří tu z vody, dokonce se sama sobě směje, jak to nedává, má taky za jedna?! Tak to teda ne!

Pani učitelko... Střih - co učitelko? Já to hnala vejš! PANE ŘEDITELI! Mám důvodný pocit, že tuhle školu udělá každej, protože si platíme školný. 

"Nebojte se, důležité je, co nám kdo předvedete na konec. U absolutorií... (mrk!)"

Jako mávnutím kouzelného proutku jsou tu a já sedím ve školní lavici. Píšu domů, že to nedám, že tam sedí youtuber. A taky tamta a ti všichni, co jsem se s nimi o něčem v průběhu studia přela. A kdyby to bylo málo, tak i říďa!

Kiki radí: "Kdyby ti teklo do bot a chtěli tě vyrazit, koukni na učitele a řekni mu: "Jo a Youtube je samozřejmě sdílené médium! A tak dále, každýmu řekni (tu jeho) pravdu!"

Rozesmálo mě to. Naštěstí mi do bot neteklo, a tak jsem odvolávat nemusela.

Ale pár postřehů na závěr teď musím:

Za prvé: Zkušební komisi zajímá hlavně to, co neumíte. (Pokud se netýkalo pouze mě, ehm.)

Za druhé: Život má plné kapsy překvapení! Biflujete se, skoro nespíte, nejíte, nervy máte v kýblu a zajímá vás už jenom jediný - udělat ty zatracený zkoušky a mít klid. Učíte se i ve vlaku, i těsně před tím, než vás zavolají na potítko... A tam ze sebe vydáte maximum. (Přestože tam sedí ten, ta, to.)

A máte to! Jupí! Nemůžete uvěřit, že jste to zvládli a učení je fakt konec. Jste DiS. Haha, jak to jako používat a proč? To je divný...

Přijedete domů, padnete sladkou únavou. Ráno plní energie přitančíte do práce. Je to fakt za váma, nebyl to sen! Zapínáte počítač a kolegyně už spěchá pogratulovat k úspěchu. Děkujete jí a pak čtete došlé maily. Co píše šéf?

Už vás nepotřebuje, máte padáka.

Co že?! Čekáte cokoliv, ale tohle?

"Dostala jsem výpověď", chladíte neradi slavnostní atmosféru kanclu.

"Co že?" Utrousí rozpačitě kolegyně a jde vám nahlédnout přes rameno.

Jen ségra tě svou reakcí opět rozesměje: "Jsi jedinej člověk na světě, co dokončil školu a dostal výpověď!"

V úvodu jsem mluvila o vnitřním klidu. Tak ten se sice na chvíli vzdálil, ale vzápětí jsem si zanalyzovala situaci: Marketing mě nepotřebuje, ale já jeho přece taky ne! A všechno zlý je pro něco dobrý. A mezi námi, přežila jsem horší věci. Takže jsem nastolila tenhle vnitřní klid a budu vyčkávat, co život přinese dál.

SLEPÉ KOLEJE

Slepou kolejí jsou i ty dabingový úpravy, jak se zdá. Práce je to pěkná, kreativní a psací. Původně jsem z ní byla nadšená. Má ale jednu vadu na kráse. Je mizerně placená. Jakože vážně. Na to, kolik času zabere upravit celý scénář, načasovat promluvy dabérů, zkracovat či prodlužovat text, aby jim seděl do pusy... Což obnáší ve sluchátkách poslouchat originální film a přeříkávat si s herci nahlas. Zkrátka je to časově náročná disciplína, kterou není možné se uživit. Natož, když jde jen o práci na volný čas, tedy práci po práci. A nebyla by k obživě ani při plném úvazku, aniž bych se jí nevěnovala nonstop.

Celý uplynulý rok jsem v tom jela takovým způsobem, že jsem přišla z práce, zapnula počítač, nasadila sluchátka a Adrianek poslouchal filmový děje. Někdy tak napínavý, že přišel mrknout, co se to tam děje. Jenže jsem kolikrát kvůli hořícím termínům odevzdání vstávala v 5 ráno, abych stíhala, ale pak hned přišla další úprava. Nekonečný příběh. Postupně mi začalo docházet, že tahle krásná televizní práce, kdy mi babička radostně volá, že slyší mý jméno v titulcích, je jen pozlátkem.

Před zkouškami jsem ji přerušila, abych se mohla učit a zatím se k ní nevrátila. Tečku za dabingem jsem prozatím udělala absolventskou prací, kterou jsem mu celou věnovala. 

MIREČEK TO NENÍ

Byly jsme s Kiki a dětmi na hřišti a tam postával chlápek, co tam byl zase se svými dětmi. A ona mi povídá: 

"Prohlídni si ho, líbí nebo nelíbí?"

Ptala se proto, že jedný paní ze školy, kam chodí naše děti, se zdál sen, že já jsem se dala dohromady s jejím bývalým manželem. Doslova prý řekla: "Hele, Mireček to není, ale je to sympaťák a tvojí ségře bych ho dala, dodala se smíchem.

Kiki zpozorněla: Počkej, ty znáš Mirka?"

"Jo, ten její bejvalej, vysokej krasavec - já čtu její blog!"

A to je další velká záhada, jelikož tu paní vůbec neznám a netuším, jak na tuhle stránku přišla. Navíc už kdysi, než naše děti spojila stejná škola. Otázka teď je, když mě tedy takhle zná, jestli mě svýmu EX přeje v dobrém nebo zlém :)

ZATÍM NASHLE!

Nikdy jsem neposilovala, nějak moc nesportovala, a na čas, kdy jsem měla dobrou postavu, do teď vzpomínám(-e celá rodina). Tehdy jsem jednoduše nežrala. Teď žeru.

Mám podivný zážitek z té posilovny, jak jsme byli s novým Adriankem. Nechci říct, že jsem v posilovně v životě nebyla, ale nebyla. 

Já na to teda moc nejsem - ale tam vám byli svalovci! A my dva jsme na tom jejich území působili úplně nepatřičně. Chtělo se mi smát. Vlítne tam malej kluk s oplácanou matkou v zádech - tady totiž ta figura hraje roli! Když jdeme po ulici, je to fuk. Ale jak se ocitnete na takovémhle místě, v továrně na krásný těla vlastně, tak si vás prohlížejí. Kde to tělo máte? Co tam děláte?

Adrianek nějak tak posiloval, zkoušel, co to umí a běhal od jednoho k druhýmu a já bych byla taky běhala od jednoho k druhýmu, ale musela jsem mu být v patách...

Zkoušeli jsme přijít na to, jak který stroj funguje a já si pak všimla, že jeden z těch kulturistů po mě hází očkem. Kdyby to dělal doslova, třeba tím kulatým bonbónem s obrázkem oční bulvy, co má Áďa ve špajzce, divila bych se míň.

"Kluku, koukej!" Houkl na něj.

A začal se různě přitahovat a kroutit ve stroji. Adrianek to zopakoval a měl radost. A já jsem ji měla taky. A na chvíli mě normálně napadlo, jestli si taky nezacvičit. Jen to zkusit. 

Ale pak tam přišla nějaká fitneska a mě ten nápad hned přešel. "Nashle!" Rozloučila jsem se s chlápkem a on pokýval ze sedla kola, na kterém šlapal, aniž by popojel.

Kdepak, tohle pro mě není. Stejně, jako pro mě není marketing. 

A co pro tebe je? Jako bych vás slyšela se ptát... O tom zase příště.

Když se dlouho neozvu, nemůžu na to přijít!