Mým spokojeným koním

Mají mě v práci za technický antitalent. Připouštím, že ne náhodou. Je tomu tak, ale jen v online světě! Různá ta nastavení a adminy a komunikační kanály... Dokazovala by to i NÁHODA, kdy dneska brouzdám po tomhle svém prastarém blogu a narazím na relativně nový (červnový) komentář pod článkem z roku 2015. Zní takhle:

Musím Vám napsat, jak mě váš blog baví. Směju se s ním denně v práci a samozřejmě tu práci flákám. Jako třeba teď ráno, když snídám a čtu si to. Přišla jsem na něj náhodou, díky Soně Malinové, kde chodím na blog taky. Ta vás právě zmiňovala, jak ji to taky baví. Takže dočítám a mám to naštěstí ještě na dlouho. Díky Jani.
Zuzana

Akorát, že se mi klasicky nedaří odpovědět. Tak si tu s dovolením něco vyřídím:

Milá Zuzi, já mám to štěstí, že jsem dnes našla tenhle váš komentář, který mi udělal velkou radost. Soňu Malinovou sice neznám, ale děkuji mockrát, že jste mi to takhle krásně napsala, těší mě to a motivuje psát dál. Tak děkuji a krásný zbytek léta! Jana

A ještě Verče děkuji za přání a taky krásný léto!

Hotovo :)

Dneska bych ráda začala svým nepsaním. Respektive nepsaním sem. Píšu totiž denně v práci, píšu po práci další pokusy o knížku. Píšu po práci dabingové dialogy, o kterých jsem vám psala. Vlastně píšu pořád. Ale upřímně... tady je to takový zabitý. Napíšu svůj podivný zážitek a on tu zůstane navždy. Nebude součástí ničeho dalšího, nebude v knížce, bude prostě tady. Jako kůl v plotě. A já nějak potřebuju víc. Než stavět plot. Jestli mi rozumíte. 

Nicméně už mám za ta léta pořádnou ohradu... A pak že jsem na techniku levá. V tý by se mohlo pást koní! Spokojeně by (se) řehtali... 

Moji milí koně, to jsem ráda, že mají ty kůly nakonec smysl. Tady máte další plaňku :)

Plaňka č. 234567345678 bude o tom, jak měním práci. Z minulé (plaňky) víte, že s marketingem si nějak nerozumím, nebaví mě psát prodejní texty, podněcovat lidi k akci, a balit to do líbivých slov tak, aby nebylo jasný, že jde hlavně o prachy. Myslím, že jsem se v cestovce stala nadbytečnou v pravý čas. Zkusila jsem se pro změnu zaměřit na zpravodajství. Obeslala jsem několik médií, kde hledali redaktory či reportéry. Sice zkušené, ale zkusila jsem to. Ozvali se jen z Mladé Fronty. Což byl můj černej kůň! 

Babička říkala, že jsem už stará. Teda, že dávají přednost mladším. Takhle jsem se na to nikdy nepodívala...

I jela jsem na pohovor. Rovnou z chalupy, sláma mi čouhala z bot. Proto jsem se rozhodla ještě spěšně přezout. A pak už jen zabouchnout kufr a běžet. Jenže co se nestalo. Upadla značka. Chci ji strčit do auta, ale co se nestalo. Je zamčený - taky se vám auto samo zamyká? Chci odemknout, ale co se nestalo? Klíč vidím v tom kufru. NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!

Nebyl čas láteřit, vběhla jsem do budovy, kde sídlí desítky médií. Byla jsem zavedena do zasedačky deníku MFD a proti mně se usadila šéfredaktorka tištěné přílohy pro region Praha.

"Já jsem si pročítala váš životopis - jak vás napadlo zpravodajství? Vždyť s ním nemáte žádnou zkušenost. To je něco úplně jinýho než psát články do magazínů nebo knížky..."

Vysvětlila jsem, že bych to chtěla zkusit, protože mě to láká. Z neviditelné bubliny nad její hlavou jsem mohla číst něco jako SVATÁ PROSTOTO.

Neodradilo mě to. Odříkala jsem jí, jak bych postupovala při hledání aktuálních témat, jaké nápady sama mám i co trápí třeba naši čtvrť. A ona mě pověřila zpracováním článku do druhého kola. Jsem v druhém kole?!

Zadání znělo: Problematika volně pouštěných psů na Suchdole. Tedy v mý čtvrti. 

"Koho oslovíte?" 

"Starostu a místní lidi," odvětila jsem.

"To je správně," přitakala.

A tak jsem se rozloučila a šla na metro, protože jsem nepřišla na způsob, jakým si nouzově otevřít auto. Blbý taky bylo, že jsem v něm měla klíče od domova. Takže k našim pro náhradní, pak domů, tam vzít náhradní od auta a pak zpátky na Anděl. Z dopoledního pohovoru jsem se definitivně vrátila domů v podvečer. A pustila se do psaní. Mailu starostovi a pro jistotu i jeho zástupkyni.

S lidmi jsem si promluvila, a když se z radnice ani po týdnu nikdo neozval, informovala jsem o téhle skutečnosti v závěru článku. Doplnila jsem pro oživení rámeček s psí vyhláškou a poslala do redakce.

Následoval telefonát, který zněl takhle: "Nabízím vám pracovní pozici redaktorky deníku Mladá Fronta..."

Zrovna jsem řídila a to jak na potvoru lesem, takže se ztratila (ona), nastalo ticho, než jsem zaječela na lesy:

JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO! 

Sice mi přidělili dopravu, ale to se poddá... Je to snad jen pro začátek. Maminka říkala, že tušila, že mě přijmou, protože jí to napověděla ta upadlá značka. Nějak jako že tam nechám svou stopu... Tak uvidíme. Slíbila jsem Kiki, že se pokusím prosadit zprávu z letošního Burgerfestu, na kterém loni vyhrál její Dan se svým burgerem. Než jsem zjistila, že budu mít na starost tu dopravu. To bych mohla leda psát o dopravní špičce u Výstaviště, odkud proudí kolona vozidel z Burgerfestu, který mimochodem vyhrál foodtruck #zestanku... A to by asi koukali. To by bylo bublin o svatý prostotě! :)