Děvka a debilové

 Dávno, pradávno jsem vám psala - svěřovala se, že v základech jsem tak trochu zapšklá důchodkyně. Už míň ale asi víte, že jsem taky děvka. Přesně takovou nálepku jsem si totiž, coby ta stařena, dneska přišila.

Stojím takhle ráno na zastávce a čekám na autobus. Přes ulici je škola a pootevřenými okny nejde nepoznat, že je zrovna přestávka. Z tlumeného a nesrozumitelného hukotu najednou zřetelně slyším klučičí hlasy: Děvkoooo! Ty děvkooo!

Okno, ze kterýho to vychází, rychle identifikuju. Pár rádoby frajírků se tam ventilačkou ventiluje...

"Ty děvkooo!" Slyším znovu. A nejen já. Rozhlížím se po ostatních čekajících - stejně jako oni po mně. Hledáme tu děvku. Stála tam postarší dáma, pár chlápků a já (!). 

Všechno OK, než přišla skupina mentálně postižených, co tu poblíž mají denní stacionář. Asi zas vyráží na výlet. Chlápek, co je vede, je sympaťák. Takovej kliďas, mockrát jsem ho tu už zažila v akci. Myslím tím uklidňovat svý svěřence, radit jim, pomáhat... Prostě dobrej týpek. 

"Co čumíte, vy debilové?!" Ozve se zas z větračky a dobrej týpek nahodí povznesenej výraz. Něco jako, že jim to odpouští. Nebere osobně. Neřeší.

Jenže jedna důchodkyně jim to nedarovala. A vy víte, která… Tohle prostě přehnali. Hned, jak jsem v busu usedla, začala jsem datlovat e-mail ředitelce školy...

Dobrý den, paní ředitelko,
o právě proběhlé přestávce jsem spolu s dalšími lidmi čekala na autobus a z okna školy na nás pokřikovali žáci (kluci), a to nadávky jako Ty děvko! Nebo Co čumíte, vy debilové!
Asi bych to nechala být, přestože nechci, aby mi nějaké děti z okna nadávali, jenže na zastávce stála i skupina mentálně postižených lidí se svým doprovodem, kterému to muselo být nepříjemné...
V příloze foto okna.
S pozdravem,
Jana Sobíšková (ta stará čarodějnice)

Akce podobnýho ražení si vždycky přeposíláme s Kiki, takže jí vteřinu nato přišla kopie odeslanýho mailu s naším obligátním dotazem: "Jak moc jsem kunda na škále 1-10?"

Mezi smajlíky všeho druhu odepsala, že 9,5."

Já na to: "Říkám, nestát tam ti debilové, neřešim to."

Ona: "Takhle jsi to tý ředitelce měla napsat - nestát tam fakt debilové, neřešim to!"

Chvíli jsme si měnily ty nejvytlemenější smajlíky, než jsem si představila, co jim asi ta ředitelka výchovně přednese: Představte si, že někomu nadáváte do debilů a on to přitom debil opravdu je…

A do toho mi přišla její odpověď na můj mail:

Dobrý den, děkuji za informaci. Hříšníky jsem již dopadla. Přiznali se celkem rychle. Jsou to šesťáci. Vyvodím z toho patřičné důsledky a budu informovat zákonné zástupce. S pozdravem...

Přeposílám Kiki a ta obratem píše: Právě jsi dosáhla desítky.

Potvrzuju jí to povzdechem, že teď je mi těch puberťáků líto. Že mám chuť té ředitelce napsat, ať je nechá bejt.

"Že vlastně děvka jsi,” doplňuje mě Kiki v záchvatu smíchu Kiki. "A oni debilové koneckonců taky..." Nakonec jsem odepsala, že je mi jasný, že jsou to puberťáci a postačí, když to příště nebudou dělat, protože si uvědomí, že to není sranda. A v duchu jsem dodávala: Holt se kluci blbě trefili. Zrovna tam stála děvka a debilové. A navždy si tohohle smolíka připomenou, až budou vnoučatům vyprávět, proč měli v šestý třídě dvojku z mravů.