Taky to znáte, dětský sny o budoucím povolání. Čím jste si přáli být? A vydrželo vám to? A děláte to? Na tohle téma jsem zatím v životě zjistila pár věcí, ačkoliv mám furt spíš holuba na střeše než vrabce v hrsti. Na druhou stranu, co má člověk jistýho?
1) Nevadí, když ti osud nepřeje a není to hned. Nepřestávej věřit a snít. Bude to později, ale bude. Když to nepustíš z hlavy a půjdeš si za svým.
2) Škola nemůže stačit. Ale je dobrý, mít se o co opřít, když v nějaký chvíli nebude stačit zkušenost. Škola dodá sebevědomí. Navíc tě jednou může mrzet, že nemáš zážitky z vysoký. A svou almu mater. A možná titul. To všechno upevňuje půdu pod nohama.
3) Mysli na svou vytouženou pozici, i kdyby jich bylo několik. Nespouštěj je z očí. Mapuj si terén, možnosti i lidi, co to dělají. A sleduj stránky a skupiny, kde tě můžou hledat.
4) No a co, že to desetkrát/stokrát nevyjde? Kde tě nechtějí, stejně bys nebyl šťastnej. Posouvej se pomalu, ber to přes přestupní stanice. Přibližuj se a tvoř si životopis.
5) Chtějí praxi a ptáš se, kdes ji měl vzít? Udělej si ji tam, kde ji nechtějí. Vyplatí se ti to, i když se to teď nevyplatí.
Už jako malá jsem věděla, co chci dělat. A bylo toho víc. Jako prvňačka jsem babičce a dědovi během televizních zpráv hlásila zprávy vlastní, těmi na obrazovce ZA MNOU inspirovaný. V popředí jsem hlásila, co se hlásí a byla ve svém živlu. Pak jsem to nějak pustila a osud mě zavál na jinou trasu. Bylo by taky divný, kdybych babičce takhle hlásila do teď :)
Zpravodajství se věnoval v šedesátých letech i můj táta. Pracoval v redakci ČT a taky pro Mladou frontu. Myslela jsem si tehdy na totéž. Jednou už se to blížilo. Brigádou v Mladé frontě, která obnášela udělat pořádek ve fotoarchívu, který bych tehdy, v 90. letech, papírový. Z dnešního pohledu jsem nikdy k psaní pro MFD nebyla dál.
Nechce to, jít na to odzadu. Ale nabrat tolik munice, že se probiješ předem.
Další, po čem jsem jako dítě taky moc toužila, byl balet, který už jsem oželela, a herectví, který taky oželím, a do třetice spisování. Nejen knížek, ale taky filmových scénářů. A to ještě musí bejt.
Kromě zpráv jsem jako malá holka ťukala na dědově psacím stroji scénář k televizní pohádce. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Začala jsem obsazením a pak vkládala postavám věty do úst. Hrála mi tam i Janžurová a Bohdalová. (Takže by to ještě pořád šlo!:))
Inspirací mi byly tátovy texty, co jsem doma nacházela svázaný v papírových deskách. Nedopsaný texty. Knížek, scénářů. Maminka později vyprávěla, že on nic nedokončoval. Prý mu nějaký režisér nabídl, že jeho příběh zfilmuje, když ho dokončí, ale to tátovi stačilo ke štěstí.
6) Dokončovat a neusínat na vavřínech!
Žádné komentáře:
Okomentovat