Moje ségra Zuzka mě vytáhla na procházku. A jelikož nám byla zima, skončily jsme v hospodě.
Povídaly jsme si, probíhala další z mých četných terapií, když v tom vešel kluk, kterého obě dobře známe.
A dlouho. Z časů diskoték a nočních mejdanů, kdy rodiče nebyli doma. Často u nás přespával, jezdilo se i k nám
na chalupu, jo to byly časy...
Byli jsme jedna velká parta a tenhle kluk do ní patřil, byl to v podstatě lídr, to on rozhodoval, kam se půjde,
anebo u koho to dneska rozjedem...
Neviděly jsme ho od nějakých dvaceti, tedy klidně dvanáct let.
Ale poznaly jsme ho hned a on nás taky. I když vypadá samozřejmě jinak, šediny nad ušima, míň vlasů,
pupek... Doufám, že on musel v duchu uznat, že my jsme pořád stejné :)
Hned k nám přisedl a rozpovídal se o životě. Šokovalo nás, že má stále tu samou přítelkyni,
kterou poznal tehdy, a u čehož jsme dokonce se Zuzkou byly.
Ale potom si začal naříkat, jak se mu teď nevede nejlíp, že si z blbosti nadělal plno dluhů,
má fůru splácení a vydělává míň, než by potřeboval... Prý už také čelil exekuci,
ale naštěstí mu nesebrali majetek, stačí prý, že splácí...
Svěřil se nám, že ví, že se to dá takhle a takhle vochcat, že mu to raděj kámoši, co to takhle
dělaj a nic jim nehrozí...
Já už touhle dobou zpozorněla a po očku sledovala svou sestru. Začalo mě to bavit
a byla jsem moc zvědavá na vývoj tohohle rozhovoru.
"To jsou takoví vyčůránci, co si to jistí tím, že nechaj přepsat věci třeba na rodiče
nebo známý, aby na ně nikdo nemohl, a dluhy si dělaj vesele dál...", pokračoval s tím,
že on má pořád všechno na sebe, akorát jim to tam prý zbytečně nevykládal - neptali se.
Stačilo jim, že podepsal výši pravidelných splátek, které teď poctivě platí a má snad klid.
Zuzka namítla, že to exekutory k ničemu nezavazuje.
A že kdykoliv se jim zachce, tak si pro něco přijedou. Ať splácí, či ne.
I na ně totiž může zatlačit věřitel, že to jde nějak pomalu a dochází mu trpělivost...
"No tak to budu pak v háji, to abych to fakt na někoho přepsal, co?"
Jeho sdílnost a otevřenost mě fascinovala.
Už jsem dál nevydržela a ptám se: A ty víš, co Zuzka teď dělá?
"No, vystudovala práva, to vim naposled," škrábal se na bradě.
Koukla jsem na Zuzku a on nedočkavě taky.
"Já jsem exekutorka," sdělila mu s vážnou tváří.
A pak jsme vyprskly smíchy nad tím, jak on se zatvářil.
"Do prdele..."
Následovala chvíle napětí, kdy ani já netušila, co z ní vypadne dál.
Protože ona je po pracovní stránce docela tvrdá.
Je cvičená a zvyklá, nad dlužníky neplakat.
Zuzka ho ale uklidnila, že se o jeho případ skutečně zajímat nebude, všechno s ním
důkladně rozebrala, a dokonce mu dala své číslo,
aby se ozval, kdyby ještě potřeboval poradit.
Líbilo se mi to.
Na chvíli mě napadlo, co by nastalo, kdyby se zachovala třeba nějak drsně.
To by totiž potom všechno to, co jsme kdysi společně zažili, ještě coby všichni na stejné lodi,
získalo hořkou pachuť.
A slušnej kluk, co se štítí být vychcánkem, ačkoliv by to měl snažší, by pak vychcánkem byl,
já bych byla znechucená, a Zuzce by se taky určitě nemohlo dobře usínat.
A druhá sféra mého dumání po tomhle setkání nad pivem, se týká toho, jak život letí.
Všichni tři jsme ho tehdy měli snadný.
Naposledy jsme se viděli na nějakém mejdanu, kde jsme, opojeni alkoholem, svorně provolávali,
že naši neví o životě nic, když v pátek večer dřepí doma...
Řešili jsme vztahy a nastupovali do prvních zaměstnání.
A teď jsme tu proti sobě seděli tři dospěláci, kterým život za těch dvanáct let ukázal i stinné stránky,
nechal nás ledacos zakusit, trošku se nás pokoušel a pokouší semlet,
ale držíme se. Musím s potěšením konstatovat.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat