Včera večer, ke konci pracovní doby a s vidinou dvoudenního volna,
dolehl na mě zas a znovu můj splín. Nic mě nezajímá, nebaví, netěší...
Bulela jsem mámě do telefonu, dokud mi neřekla,
že bohužel nemá čas, jelikož jim za chvíli začíná divadlo.
Kiki mamince nadělila k narozkám lístky, chytře.
Když ví, že maminku potřebuju nonstop dostupnou!
Ale Kiki je prý doma, tak mám zavolat jí, poradila mi.
Tak jsem ji obratem vytočila.
Mé vzlykání ustalo samovolně, když na mě vybalila dotaz, jak se dělá špíz.
Že prý zrovna vaří úplně poprvé svému Danovi večeři.
Teprve jsem se dověděla, že už zase bydlej... Nějak mi to uniklo.
"Tak jak se krájí ta blbá cibule?" Otázala se mě, jako by nepostřehla, že jsem myšlenkami jinde.
"Jakkoliv..."
"No to ne, nemínim se pořezat, ani bulet u toho..."
"Tak si zavolej babičce..."
"Ta je v divadle!"
"No, jestli jsem jediná, koho teď můžeš požádat o radu s vařením, tak to tě lituju..."
Nakonec jsme to daly dohromady, ačkoliv tu cibuli samozřejmě nakrájela blbě.
Měla z ní velká dutá kola, která ne a ne na tu špejli napíchnout...
Špízy přesto nakonec vytvořila a dala je péct. A teď přílohu, brambory.
Chtěla je ve slupce, ale už se jí nevešly do trouby, tak ji napadlo, že by je v té šlupce vařila.
Já to teda neznám, tak jsem jí poradila, ať je pro jistotu oloupe, že nevím, jak by se jí loupaly
potom, případně, jak by chutnala vařená šlupka...
Poslechla mě a oloupala.
Pak mi začala vykládat, jak bude Dan koukat, že večeři od ní určitě nečeká.
Prý nachystala stůl, prostírání, skleničky a tak...
Dokonale odvedla mou pozornost od mého žalu, protože jsem si chtě nechtě vzpomněla,
jak jsem kdysi dávno takhle chystala svou první večeři chlapovi já...
Jaké to bylo fiasko...
"Kiki, nepředstavuj si, že on to kdoví jak ocení," snažila jsem se zmírnit její nadšení.
"No to teda ocení, jinak mě nasere!" Reagovala.
"Je to chlap, klidně si k tomu pustí telku a sní to, jako každý jiný jídlo, nedojde mu to
a ještě se pohádáte, jestli budeš čekat nějaký oslavný chvalozpěvy!" Varovala jsem ji.
"Tak ty teda čekám! Po dvou tejdnech soužití!" Pýřila se Kiki.
A tak jsem jí, v průběhu jejího vaření, vykládala o tom, jak jsem kdysi taky strašně moc
očekávala, a on pak přišel, vzal si to ze stolu, přesedl na gauč, zapnul fotbal a normálně,
jako by nic, to prostě sežral.
Kiki se mi chechtala, a vůbec se nedivila, když jsem dodala, jak jsem byla celá rozlítostněná a došlo i na slzy a hádku...
"Řikám ti, že chlapi tohle nechápou! Jim nedojde, že pro tebe se jedná o kdoví co, když uděláš večeři,
nedojde jim, žes nikdy nevařila, že to řešíš s půlkou rodiny a proto to v našich očích neni jenom večeře,
ale je to TA večeře, protože je první...
On přijde unavenej z práce a prostě si to sní, pak řekne DÍK a je hotovo. Můžeš si to umejt..."
"Tak to teda nasrat! Jestli se bude takhle chovat, tak se mu na večeře normálně vykašlu!"
A pak vykřikla: "Jé, Jani! Ty brambory jsou nějaký divný! Já ti je vyfotim!"
Přišla mi ememeska rozpadajících se brambor. Brambor původně nepokrájených, vařila je v celku.
Povídám, že je holt rozvařila, ale byla to přirozeně moje chyba - neřekla jsem jí, ať už je slije...
A protože špízy byly hotovy, dala do trouby hranolky z mrazáku. Taky možnost.
A já už měla padla, tak jsme hovor ukončily s tím, že mi pošle zprávu, jak Dan její práci s první večeří ocenil...
Holt si tou zkušeností musí Kiki projít sama, těžko jí teď vysvětlím, že takhle to nechodí.
Ona má přece pana dokonalýho - což jsme si ostatně myslela každá...
Volal mi Zděněk, jestli už jedu, a že se na mě těší.
Přijela jsem domů, Zdeňka jsem našla na gauči a v televizi běžela nějaká krvavá kriminálka.
V týhle době... to snad ne.
Hned poklepal vedle sebe, ať jako přisednu.
Jenže to nevypnul.
Povídám, že na tohle koukat nechci.
Ale on na to, že to má rozkoukaný.
A já zas, že je to ošklivý a nemám na to náladu.
Jenže on na to náladu měl a vůbec to nechtěl vypnout...
Tak jsem šla spát.
Houkla jsem na něj, ať to aspoň stáhne, a přitom doufala, že to vypne.
A přijde za mnou, taky spát.
Houkl na mě, že už to stáhnul, a že kdyby to stáhnul ještě víc, tak by to neslyšel.
Odvětila jsem přes dveře, že to pořád slyšim, takže to bude muset vypnout.
Prej ne.
Tak jsem vstala a vypla jsem to já. A ovladač jsem si vzala s sebou do ložnice.
Prej si ho mám strčit někam a hodil si to do počítače. Nepřišel si lehnout, ani mě odprosit.
A pak mi přišla esemeska od Kiki:
"Tak jsme pohádaný a dokonce si odnesl peřinu do obejváku!"
Nestačila jsem ani odepsat a volala mi.
Prý Dan přišel, usedl k jídlu, aniž by se nad ním jakkoliv podivil, či rozplynul třeba, což se očekávalo, jako minimální
jeho reakce, sáhl po ovladači a zapnul telku.
Ona si vzpomněla na má slova, ale ještě neztrácela hlavu.
Řekla mu, že by mu chtěla něco vyprávět a bezděky sáhla po ovladači a telku zase vypla.
"Co děláš?!"
"No abys mě poslouchal..."
"Já tě uslyšim i při tom!"
Tak se Kiki sebrala a odešla si lehnout. S tím, že mu to jisto jistě dojde a přijde se jí omluvit.
Přišel. Ale s otázkou, kde jsou jeho byliny.
"Ta sláma? Tu jsem vyhodila..."
"To si děláš srandu, že mi budeš vyhazovat mý věci! Mám ti taky vyhodit třeba tuhle kytku?"
A ukázal na vázu u Elenky fotky.
Kiki v rozčilení vstala, kytku vyndala a řekla: Tak já ji teda vyhodim sama, jestli ti to udělá radost!
A Dan si poklepal na čelo, vzal peřinu a šel...
Zatímco Kiki bulela.
A já jsem jí řekla: Vidíš, já jsem ti to řikala!
Což jí určitě strašně pomohlo, ale pro případ, že by ne, dodala jsem, že to chce zkušenosti,
a nic moc nečekat, a když ta očekávání má, tak mu je předem sdělit, a že on jí určitě rád vyhoví,
že ho to jen samotnýho nenapadne.
A tak jsem se do té role starší a zkušenější vžila, že jsem svým slovům sama uvěřila
a pak vůbec nechápala, co teda dělá pod mou peřinou ten ovládač...
***
Podtrženo sečteno, Kiki zjistila, že namísto pana dokonalého má pana normálního,
a já, přeladěná na vzpomínky, jak bylo krásné všechno takhle moc prožívat, když člověk neměl
jiné starosti, rozehnala na chvíli své truchlení.
Snad proto jsem si tam ten ovládač nechala až do rána...
Žádné komentáře:
Okomentovat