Bumerang

Měli jsme třídenní volno, v krámu nás vystřídala protisměna a my vyrazili na chalupu.

Já s Mirkem jsme tam přijeli první, po nás Kiki s Danem a další den naši. Nakonec i Zuzka,

která se právě vrátila z Mallorky.

"Táta potřebuje o víkendu pomoct se dřevem," doneslo se k mým uším někdy v týdnu.

Mirek se vždycky rád vrhne do práce, takže s tím neměl problém - narozdíl ode mě.

To, když se ukázalo, že dřeva je asi dvěstě tun a cirkulárka jenom jedna. A obsluhuje ji táta.

Což znamená, že dělá rukama sem a tam... z místa.

A že někdo musí ta polena nosit, vkládat do stroje a posouvat je v něm...

Mireček a Daneček.

Dělali na tom skoro celý dva dny. Ten třetí byl odjezdový.

Víte, že máme člun, který jsme zatím vyzkoušeli jen na nečisto, v bazénu.

Takže ani tentokrát se nejelo k vodě.

Táta říkal, že je to stejně blbost, že taková velká kráva se na střeše auta nepřeveze.

Ale já vim svý.

Já vim totiž dycky svý. Než mi užití mých nápadů v praxi dokáže, jak se pletu.

Třeba jako tehdy, když jsme zapadli autem do bláta, protože jsem "věděla", že do toho pole klidně

můžem zajet, i když je po dešti... A když jsem pak měla vizi, že vypodložím bahno pod koly nalámanými klacíky, které půdu zpevní a já v pohodě vyjedu z pole ven...

Nakonec pro nás musel traktor a bylo to drahý.

Nic, k věci.

Když jsem u toho NIC, nedávno se Mirek zamyslel: "Proč se vlastně vždycky na konci řekne to NIC? Když se lidi dobaví..."

Jako NIC, MUSIM JET. A podobně. Odpověď jsem nevykoumala, prostě takový ukončení tématu nebo řeči, který ale trochu probraný téma shodí, bych řekla.

Trochu jako - řešíme sračky, plácáme zbůhdarma, to spolu nevyřešíme, je to jedno...

Právě jsem si podkopla větev. Proto dodávám, že to moje NIC, znamenalo, že jsem udělala vsuvku, která je jedno... Když si mám vybrat ze svých náčrtů, co všechno se za tím NIC skrývá.

Takže člun. A dva pracující kluci na břehu bazénu.
Sledovaly jsme je s Kiki z toho člunu, totiž.

Jak se v tom horku potí a lopotí...

Když v tom se to stalo. Mireček šlápl na prkno, co z něj koukal hřebík. Starej a rezavej.

Propíchl si botu i nohu.

"Kdys naposled dostal tetanovku?" Ptala se ho naše maminka.

Nepamatoval si.

A ona přidala k dobru příběh o tom, jak nějaký cestovatel po Africe chytil paradoxně tetanus doma, když se píchl o kaktus. A zemřel. To jsem ráda slyšela...

Když měl ránu zajódovanou a zalepenou (mnou), dali se chlapi znovu do práce a já se vydala na kopřivy. Vím o louce, kde rostou mladý, který jsou prej nejzdravější, pěkně v chumlu.

Přijela jsem na místo a hledala je.

Minule byli napravo od auta. Vydala jsem se od silnice loukou vpravo.

Ale nenašla ten chumel.

Postavila jsem se směrem k autu a znovu se ujišťovala, že minule jsem na něj měla stejný výhled, jako teď. Až po chvíli mě napadlo, že jsem pravděpodobně nezastavila na úplně stejném místě u té louky. A tak jsem zkrátka prošla celou louku, až jsem našla.

Už nebyly malé, ale pořádně vzrostlé. A tak jsem odrbala aspoň vršky a mladé lístky.

Na čaj, víte. Máme ho rádi.

Přesto Mirek ráno opět zahlásil: "Už zas mi chystá kopřivovej čaj...," a dodal patřičný povzdech,

aby si náhodou nemysleli, že není pravej muž, když tohle pije.

Naši totiž mysleli, že mu to vnucuju, že chudák musí. A do teď mi nikdo nevěří, že taky chce.

Ani on! :)

Někde jsem slyšela, že požahání kopřivou je zdravý. Možná míň, než ten čaj, ale je.

A tak je Vám asi už jasný, že jsem nepoužila žádnou rukavici a večer měla prsty celý zarudlý, a navíc mi v nich podivně pulzovalo. To jak se aktivovala ta zdravá síla, zřejmě...

Ségry ale řekly, že jsem úplně blbá.

Já si totiž vzala z tý louky práci domů. Abych se tam zbytečně nezdržovala. Bojim se sama na louce u lesa!

Takže jsem seděla u babičky na dvorku a trhala lupeny z rostlinek kopřiv. A nikdo pro mě nenašel pochopení...

A pak mi zazvonil telefon a v něm mi maminka oznamovala, ať se vrátim k nim na dvůr, protože Mireček si zabodl další hřebík...

Běžela jsem tam, jak o závod. Bylo to ještě hlubší a krvavější, než poprvé a já měla na tu jejich víkendovou činnost už vztek. Navíc se nezdálo, že by ho tímto uvolnili z další práce na tom dřevě, zato nástrah v podobě trčejících hřebů bylo všude po zemi tolik, že bylo divu, že se to stalo jen dvakrát.

Na večer mi ho táta vrátil kulhajícího a znavenýho. Na člun už jsme se nedostali, tedy na rybník, či řeku. Tak snad příště to konečně vyjde.

Vy ale tušíte, že ve skrytu duše si do těch hlubokých vod netroufám, a tak lamentuju jen tak na oko. Ono to v tom bazénu je taky fajn, když člověk zavře oči a představuje si to nekonečno kolem...

Dan stihl - zatímco jsem ošetřovala svou lásku, vyřezat pro Kiki malou lodičku. Sice nestála, ani neplavala, anebo jsem se o to ze závisti nezajímala, ale lodička to byla.

Maminka byla nějaká rozčilená, a když prý viděla, jak Dan sedí a něco si tam pižlá, udeřila na něj:

"A co ty to tam děláš?!"

"Vyřezávám lodičku pro Kiki," pípl.

"Aha, tak jo, to je hezký...," zkrotla a pak mi svěřila, že měla chuť hned zavolat na Mirka: A kde má Janička?!

Jenže já ji mám slíbenou na příště.

Což teda - teď mi dochází, snad nebude z čeho, protože už je to druhá várka dříví za tenhle měsíc, co kluci zmohli...

Když se už chystal oheň, přijela Zuzka. Vystoupila jako lejdy a hned pohledem sjela mě i Kiki.

V plavkách.

"Jedna tlustější, než druhá...," konstatovala suše.

A pak dodala: "Vezu vám dárky."

Seběhli jsme se kolem ní a pak už jsem jen viděla, jak každýmu rozdává nějakou tu pochutinu.

Mámě a babičce cizokrajný koření, Kiki nějakou mandlovou čokoládu, klukům lahvinky...

A mně podala vějíř.

Prostě vějíř.

"Dík," špitla jsem zaskočeně.

"Buď ráda, že ti nevezu bumerang."

Všichni se na ni podívali a ona pokračovala: "Nemohla jsem furt vybrat a těch zdobenejch bumerangů tam měli tolik... Ale ten by ti byl ještě víc k hovnu, timhle se můžeš aspoň ovívat."

Představa, že mi chtěla dovézt bumerang, ve mě evokovala známou myšlenku, že všechno se člověku vrací. Za tohle filozofický připomenutí jsem byla ráda. Popadla jsem vějíř a po krátké instruktáži od maminky, jak ho vůbec držet, jsem se začala osvěžovat.

Je to bezpečný, má to příjemnou reakci na mý pohyby - na rozdíl od toho původně zamýšleného dárku, takže jsem byla nakonec spokojená.

A pak Zuzka začala vyprávět. Jak tam bylo, co viděla, co zažila.

Babička se jí ptala, jestli si půjčila auto a Zuzka na to řekla, že jo, ale jenom na pár dní, protože ten ostrov je malej a nebylo už co objevovat.

Vyprávěla dlouho a já chvílemi neudržela pozornost, asi jak mi stále pulzovalo v dlaních a taky, jak se ten vějíř každou chvíli sám od sebe zaklapnul, a tak jsem se nevědomky a k překvapení všech optala zcela mimo mísu:

"A o jakym ostrově to mluvíš?"

Chvíli bylo ticho a pak mi bylo snad šestihlasně odpovězeno:

"O Mallorce!" A v podtextu jsem vnímala dovětek ty huso tupá!

Jako, když jsem vyhodila bumerang, on se v dálce na chvíli zastavil a pak se zas vrátil - aby mě sejmul.

Nic, pro dnešek zavírám krám :)

***