Někdy mám šílenou chuť na jednoduchost. Uvědomila jsem si to zase včera, když jsme šli ven a Mirek měl bílý tričko a černý kraťasy. Bez vzorů, nápisů, prostě jenom dvě základní barvy a čau.
Ovšem, když jsem mu řekla, že miluju, jak je jednoduchej, tak kupodivu nebyl rád :)
Myslela jsem samozřejmě tu jednoduchost projevenou na venek.
Zkrátka žádný komplikace, žádný komedie na hlavě a cinkrlátka na krku, či v uších, žádný vykrajovánky ve vousech, kérky, módní hity... Prostě přírodní originál.
S jeho duší už to tak prostý neni. Někdy bych uvítala, kdyby byl černobílý i uvnitř :)
Jenže je komplikovanej a nejde v něm číst.
Natož předvídat jeho reakce. A nebude to tím, že jsme spolu něco přes půl roku teprve.
Spíš tím, že - zřejmě - nedosahuju výše jeho intelektu.
Jistý to neni, protože je to neověřená skutečnost, každopádně vyvstává tohle podezření
v našem každodenním životě...
Když nejsem schopná pochopit, co mi vysvětluje.
Když nevím, co je kverulant, když mě jím nazve.
Když mu, co by navigátor, hlásím sjezd z dálnice až v momentě, kdy ho míjí.
Když si nejsem schopná zapamatovat, že na veřejnosti na něj nemám volat Mirečku!
V prvním případě to uhrávám na to, že se mi chce čurat, anebo spát. Že jako neni bohužel čas
mi to dovysvětlit... Natož o problematice nedej Bože diskutovat.
V druhém případě se rovnou dávám podat. Protože, co kdyby to byla urážka, že jo...
Naštěstí je to jen pravda...
No a ten třetí případ svádím na navigaci v mobilu, která ukazuje blbosti.
Ale vážně, na tý mapě se zdá, že u tý odbočky budeme až za dlouho, že tohle ještě nemůže bejt ona, a najednou frnk... právě jsme ji minuli.
No, a můžu já za to?
Mireček myslí, že jo.
Teda Mirek...
Už jsem Vám to asi jednou psala, že svým jednoduchým pojetím života mě fascinuje naše babička.
Když mi do telefonu vypráví svůj program dne, přistihuju se, jak jí závidím...
"Vyplela jsem, pak jsem došla pro vajíčka, vypila jsem si kafe, zalila jsem, vařim, no a pletu ti ten svetr..."
Večer posedí televize a v posteli usne při luštění sudoku.
Žádný komplikace.
Akorát ve středu vyndat popelnici před vrata...
Pokusila jsem se v představách do toho dostat a aplikovat její aktivity do svého života.
Mimo to pletení, protože nevim, co bych pletla.
Ne proto, že to neumim...
Kytky. Pár jich doma mám a vůbec se jim nedaří.
Nejsem schopná ani udržet při životě ty venkovní v truhlíku.
Prostě je nezalejvám. Sem tam jo, ale to jim nějak nestačí.
Když ono se musí s vodou přes celej byt, nestačí někde něco zapnout a zas vypnout...
Takže, kdybych jim věnovala ten čas, co babička pleje a zalévá, bylo by to i znát.
Vajíčka. No. Nedávno jsem Vám popisovala, jak jsme u ní vyrazili do drůbežárny pro čerstvá.
A pak jsem ta plata velice šikovně vystavěla do komínku, a když jsme v Praze otevřeli kufr, všechna se vysypala na chodník.
Zbytečný čas, energie, prachy... Takže tuhle položku bych vyškrtla a nahradila ji nákupem vajec v Bille.
Ovšem zásadně těch od nosnic chovaných na podestýlce...
Tohle mám v hlavě od doby, kdy sestra Zuzka smolila diplomku na téma práva slepic. Anebo tak nějak.
Po jejím přečtení jsem se zařekla, že týrání těch chudinek z klecového chovu podporovat nikdy nebudu!
Vypít kafe.
Jo, tak tady je shoda. Takže to by bylo beze změn. Akorát bych mohla vynechat ten kávovar na Dolce Gusto a zalévat si normálně kafe vodou z konvice. Prostě tradičně.
Jednoduše. Zkrátka jako babička.
A jsme u vaření. Vy víte, že mi to nejde. Ale podle mě je to tím, že nejsem spokojená se svou kuchyní. Kdybych měla kuchyň snů...
Vybavila jsem si teď kuchyni babičky. Jednoduchou, prostornou, funkční. A taky voňavou.
Moje je složitá, přeplácaná spotřebiči, maličká a nefunkční. Leda bych v ní začala fungovat...
Pak by možná i voněla.
Ve skutečnosti mám teď na lince pekáč se starým, zkaženým jídlem, co jsem zkoušela podle receptu. A co se docela povedlo, jenže toho bylo nějak moc a nedojedlo se to.
Takže to možná zas tak dobrý nebylo...
Každopádně se to na čas zapomnělo v lednici a teď se na to přišlo.
Je to připečený ke dnu, drátěnku nemám, a já když se naseru, tak to celý vezmu a vyhodim.
Pekáče budou, my nebudem.
A tady jsem s babičkou v rozporu. Ona je shánčlivá hospodyňka, co pro peříčko i přes plot skočí. Jak se říká.
Anebo už ani neříká...
No a to sudoku jsem zkoušela dávno. Jenže na to musí mít člověk čistou hlavu.
A já než před spaním v sobě všechno proberu, promyslím a uspořádám, tak vyčerpáním usnu.
Nedávno mi Kiki posílala odkaz na článek o výherci soutěže ve složení Rubikovy kostky nohama.
Chtěla mi tím říct, že lidi dělaj strašný kraviny.
A mně to asociuje tu složitost. Proč to dělat nohama, když to jde rukama?
A proč to vůbec dělat?
Tahle "hračka" je pro mě přímo synonymum komplikovanosti.
Když jsme byly se Zuzkou malý, sloupaly jsme prostě ty barevný nálepky a všechny je přelepily tak,
aby strany byly stejný. A měly jsme hotovo.
Jakýpak copak.
A když se dá žít jednoduše, jako to vidím u babičky, tak to chci taky tak.
Jenže už to tak chci dlouho.
A zatim furt jako bych skládala Rubikovu kostku nohama...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat