Víte, co je štěstí?
Když přiletíte na dovolenou do Koreji, na pozvání bývalýho spolužáka z pražský mezinárodní školy, radujete se, že aspoň jednoho z nich jste v tom světě našel, a pak v tamním metru, v přeplněném vagónu, potkáte dalšího spolužáka.
Tuhle kliku má náš brácha Tom.
Přemýšlím, kdy já někoho potkala naprostou náhodou a řekla jsem si, že mám fakt štěstí.
Často spíš doufám, že nikoho nepotkám.
Štěstí jsem rozhodně měla, když mi bývalý kolega přivedl do krámu Mirka, protože usoudil,
že jsme oba stejní smolaři.
Dal nás tím dohromady, aniž si to přál. Jeho původní záměr byl spíš ztrapnit nás.
Někdy je tedy velký štěstí, mít škodolibý kamarády :)
A teď něco z mé nevímkolikáté návštěvy v těhotenské poradně...
Byla jsem v čekárně, a když už mě sestra volala, vlítla dovnitř nějaká jiná sestra (ne moje, to spíš její) a spustila ještě ve dveřích: "Tys někomu řikala to, co jsem ti řikala?!"
A zabouchla za sebou. Holt vyříkat si to, je přednější...
Ostatně na informaci, že čekáme kluka, je vždycky času dost...
Na tu myšlenku jsem si sice už zvykla, ale připravená se necítím.
Někdy v duchu pociťuji paniku, že se necítím vůbec. Stává se to především ve chvílích, kdy
se mi z paměti vynoří Elenka a život s ní tak intenzivně, jako by to dávno neskončilo.
Přichází to nečekaně a často.
Jeli jsme třeba s Mirkem autem do Tábora, jenom tak na výlet, protože z chalupy je to kousek, a projíždíme ulicí, kde to náhle poznávám. Dívám se z okýnka do těch míst, kde si živě vybavím sebe a ji...
Stojíme na blikačkách, protože ona zvracela. Převlékám ji a uklidňuju, že už tam budem. Pak se znovu dívám do mapy, kde je tady SAKRA ta nemocnice...
Jsem nervózní, ona celá bílá, pokašlává a tu situaci obě nenávidíme. Je to už kolikátá podobná?
Pro mě (tím spíš pro ni) je to tenkrát všední a nekonečná realita. Ubíjející, zoufalá.
A teď si tudy najednou jedu na vejlet, nic nemusím...
Tehdy nedostižnej sen, stejně jako dneska ten o ní.
Zásek v podobě pohledu z okýnka nepřemůžu, to až zatáčka moji vzpomínku přeruší. Ale nesmázne.
A přicházej další takový, vídám ji všude.
Co že jsem to v úvodu nazývala štěstím?
Nějaká náhodná setkání?
Vidíte, jak zapomínám.
Na to zlý, myslím. Někdy se to skutečně daří. Čtu bulvár, co mi ordinuje Kiki, nechávám se unášet pozlátkem krásných hadříků a dobrého jídla, a nejvíc na vlně lásky. Nic byste na mě nepoznali.
Jenže sem tam to do toho skočí.
Že jí nebylo přáno. A že jsem byla taková na ni kolikrát. A že si nic neužila, co chtěla. Že měla samý trápení. Že chtěla bejt jako ostatní děti. A že je to celý strašně špatný a můj život bez ní postrádá smysl.
Ačkoliv tehdy jsem jeho smysl bláhově hledala jinde...
Napsala mi jedna paní moc krásnej mail.
Ona mě prý obdivuje a ve svých těžkých časech čerpala z mých článků sílu a motivaci nevzdávat to.
Napsala, že ji uklidnilo, že jsou lidi, co se z toho těžkýho neposrali a našli vůli jít dál. Že to jde.
A protože se nepsrali, tak budou mít další radost. Je to prý koloběh.
Jenže si říkám, že Elenka se z toho taky nepo to... Dokonce byla statečnější, než já. A co má?
Možná se zblázním, jenže jsem oproti svým předpokladům nezůstala sama,
dokonce nějaký chlapeček se chce přidat, no takže to potřebuju co nejvíc oddálit...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat