Narvaly jsme si do skladu křeslo pro doprovod zákaznic a střídáme se na něm.
Já mám ty unavený tři měsíce už za sebou, ale Kiki je v plnym proudu těhotenských nevolností.
Když neni zrovna plnej krám lidí, svalí se tam, zavolá, ať jí zhasnu a nelezu tam.
Někdy musim, když někdo něco chce, ale většinou ji to neprobudí. Jenom mi ze sna poradí,
do jakýho fochu sáhnout - má přehled, i kdyby ji o půlnoci vzbudil...
Kromě lenosti nás trápí taky žravá. Společně kyneme a jedna druhou pak ujišťujeme, že je to pořád ještě dobrý.
A pak přijde Dan, osloví nás "buřti" a můžem si nalhávat, co chcem.
"Mohla by ses aspoň namalovat? Začínáš na sebe kašlat Kiki!"
"No a co!" Odbývá ho z křesla.
"Tak aspoň nohy si ohol..."
A Martin, když byl u nich na návštěvě, ptal se jí prý, jak se bude holčička jmenovat.
Kiki se ohradila, co když to prý bude chlapeček!
Ale Martin i Dan mávli rukou, že to prej určitě ne.
Jak se na ni tak dívaj...
Je zřejmě čas přelivů, naštěstí ještě ne pro nás.
Čím dál častěji k nám do obchodu zavítají nějaké ty fialové ondulace,
a Dan se vždycky ptá, kdy se tohle těm ženským stane.
Já se taky touhle otázkou kdysi zaobírala.
Dívčí dlouhý se věkem zkracujou, upravujou, barví... Až to nejde vzít zpátky
a musí se zkracovat a ondulovat dál a dál, a víc...
Dan se bojí, až to přijde.
Ale v tom ho Kiki překvapí.
Vyjde ze skladu a praví: "Už jsem se namalovala!"
"Já si řikám, že je něco líp...," upokojí se a v jeho úsměvu je znát jistá úleva.
Jenže na druhou stranu, možná tak trochu neví, co chce.
Protože příští den ostře zkritizuje Kiki rozpuštěné vlasy.
Jak čeká (zřejmě) tu holčičku, tak jí nějak nedrží a nejsou zvlášť nadýchané a bohaté...
"Kiki, kurva, vypadáš jak Ozzy," nasere ji hned po ránu.
Později se mu předvádí s vlasy staženými do gumičky a ptá se, jestli už je to lepší.
Oba se na ni zadíváme: "Proč by mělo bejt?"
Já to mám kupodivu nějak naopak. Zlepšily se mi nehty a na to, jak kynu, tak zase tolik
nehnusnu. Dokonce po mně koukaj chlapi, a to i když se nenamaluju.
Dan by řekl, že je zřejmě děsím, ale to bych jim poznala v očích :)
Jsem za to ráda, protože dost možná díky tomu jsem nepřišla o řidičák...
Nevím, jestli si příběh raději nemám nechat pro sebe. Pár lidí už to nasralo.
Zkrátka spěchala jsem do práce a jela o dost rychleji, než bylo dáno.
Takže jsem byla zastavena a požádána o řidičský průkaz.
Všichni ti, co jsem mezi nimi kličkovala, abych je předjela, teď frčeli kolem a škodolibě
se na mě ze svých okýnek dívali.
Ale já šla do boje. Neměla jsem u sebe navíc ani korunu a blokový pokuty jsou vždycky větší.
Aspoň z mojí zkušenosti.
"Takže já si ten řidičák rovnou nechávám...," oznámil mi policajt.
"Co že? To nejde!"
"Jak nejde?"
"No to nesmíte!"
"Jak nesmíme?" Uchechtl se rozpačitě a snažil se mi dívat do očí, ukrytými za slunečními brýlemi,
protože jsem se ráno nestihla namalovat...
"Prostě bych bez něj nemohla bejt," vysvětlila jsem mu a on se zasmál a řekl, že jsem prostě o ten řidičák právě přišla.
"Máte někoho, kdo si přijede pro auto?" Zajímal se.
Ale ne stroze, suše a úředně. Zpola pobaveně, což jsem vycítila a využila ve svůj prospěch.
"Nemám!" Řekla jsem rozhodně.
"Takže nemáte, chápu... Tak tu chvíli počkejte," řekl a odešel za svým kolegou do jejich auta.
Když jsem viděla, že má v ruce vysílačku, trochu jsem se lekla, že se vrátí s vážnou tváří a už to nebude hra.
Víte, jak to myslim :)
Přišlo mi totiž za poslední rok několik pokut za rychlost z různých míst, kde se měří radarem.
A kde jsem to podcenila, anebo přehlédla...
Tak mě napadlo, že možná zjistí tyhle starší záznamy a nasere se.
Nechali mě deset minut čekat.
Psala jsem Kiki, že nestíhám, že čekám na verdikt za rychlost.
Napsala, že jsem kráva a že mi to patří.
Když jsem napsala, o kolik jsem rychlost překročila, zjemnila tón a začala
se mnou vyjednávat, abych jezdila opatrněji. Že se o mě bojí.
A poldovi ať prý řeknu, že jsem těhotná kráva.
Asi abych ho obměkčila :)
Konečně přišel. Byl to sympaťák, střední věk, usměvavej, v ruce můj řidičák...
"Tak co s vámi provedem?"
"Odpustíte mi to," navrhla jsem.
"Jo odpustíme jo?" Ušklíbal se a nic hrozícího jsem už neočekávala.
"Ale teď vážně, dejte si na to majzla. Ohrozila jste sebe, ostatní a taky svůj řidičák."
Podal mi ho do okýnka a popřál hezký den.
Napsala jsem Kiki, že mě propustili.
"Jako bez ničeho?"
"Jo, můžu jet."
"Nic ti neudělali, ani body?"
"Ani body."
"Tak to si na ty strážníky budu stěžovat, co to je za policajty posraný?!"
Já tu Kiki žeru :)
Říkala, ať to nevyprávím mámě, že dostanu čočku.
Nějak jsem to asi nepochopila a hned v prvním telefonátu jí to vyprávěla.
A dostala jsem čočku.
Prý to bylo velký varování. Možná před hrozícím neštěstím.
Pokorně jsem si to uvědomila.
Přesto jsem měla radost, že jsem z toho vyvázla bez úhony a cestou na letiště jsem přemýšlela o tom, že na každýho se někdy usměje štěstí. A na mě zrovna dneska.
Bejt vošklivej chlap, tak by to štěstí přišlo zas jindy a v jiný podobě... Dneska rozhodně ne :)
Možná, mít na hlavě fialový přeliv, tak taky ne.
Konečně, sundat brýle, asi taky ne...
Tak nechápu, proč se Martin naštval, že je to strašně nespravedlivý.
V letištní jídelně běžně všichni chlapi dostávaj porce, který já bych si dala líbit.
A o kterých si můžu nechat zdát.
Jak říkám, každý má svý výsady...
Akorát je mi líto Kiki. Ta by k těm malým porcím teď dostala i tu pokutu... :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat